Iron Man 2 [60%]

Maturitní kolo­rit mi letoš­ní pra­vi­del­nou dáv­ku cine­fil­ství zkrouhl na mini­mum po strán­ce nejen časo­vé, ale pře­de­vším i finanč­ní. Rovnou jsem tedy obe­šel už toli­ka­te­ro způ­so­by zatra­ce­ný Souboj titá­nů, kou­sl se do jazy­ka před obě­to­va­ným Kick-Ass (a pře­kva­pi­vě i veli­ce zají­ma­vě se jeví­cím Svěrákovic Kukym), a vydal se na dru­hé­ho Iron Mana; s vírou, že všech­ny ty roz­pa­či­té recen­ze se pře­ci jen mož­ná mýlí...

Blog auto­ra: http://www.jumbotron.cz

Zamysleme se na oka­mžik nad tím, proč se vlast­ně všich­ni vždyc­ky tak těší­me na pokra­čo­vá­ní svých oblí­be­ných akč­ních fil­mů. Je to otáz­ka poměr­ně banál­ní a asi nej­vý­stiž­ně­ji se na ni dá odpo­vě­dět pros­tě tak, že chce­me víc něče­ho, co už se nám jed­nou v minu­los­ti líbi­lo. Pokud bychom se do toho­to téma­tu však zavr­ta­li tro­chu podrob­ně­ji, došli bychom napří­klad i k tako­vé­mu závě­ru, že (nejen) fil­mo­vé seque­ly se zpra­vi­dla ode­hrá­va­jí ve fikč­ním svě­tě své­mu divá­ku již zná­mém a tudíž tako­vém, kte­rý už není nut­né zno­va před­sta­vo­vat a film se tak nao­pak může zamě­řit na hlav­ní láka­dlo dané­ho téma­tu. Jinými slo­vy, na bloc­kbuste­ro­vé seque­ly se těší­me pře­de­vším pro­to, že v nich má být víc akce a míň keců než v jed­nič­ce.

Právě tohle ale bohu­žel není pří­pad dru­hé­ho Iron Mana, jehož hlav­ní hrdi­na mís­to oče­ká­va­né­ho vývo­je a brou­še­ní cha­rak­te­ru celý film dege­ne­ru­je tako­vým způ­so­bem, že už s ním ani jeho fem­me fata­le ani nej­lep­ší kámoš nechtě­jí nic mít.

V novém pokra­čo­vá­ní dva roky staré­ho a poměr­ně úspěš­né­ho komiksá­ku se toho lec­cos změ­ni­lo. U kor­mi­d­la sice stá­le sto­jí reži­sér John Favreau, mimo nové­ho hvězd­né­ho (pře)obsazení však změ­nou pro­šly i pozi­ce hlav­ní­ho scé­náris­ty a hudeb­ní­ho skla­da­te­le, jejichž finál­ní výtvo­ry v rám­ci celé­ho fil­mu pak vychá­ze­jí vesměs nastej­no. Nechci tvr­dit, že Ramin Djawadi je kdeja­ký orchestri­ál­ní guru, jeho rocko­vý soun­d­track k prv­ní­mu Iron Manovi však byl zdra­vě nevšed­ní a ener­gic­ký, načež však soun­d­track jeho nástup­ce, kte­rý Djawadiovu původ­ní elek­tri­ku pou­ží­vá jen aby se neřeklo a jinak fil­mu pro­půj­ču­je kla­sic­ké bloc­kbuste­rov­ské cho­rá­ly, je nao­pak dost nevý­raz­ný a pře­de­vším nud­ný. A budeme-li to porov­ná­vat s prá­vě již zmí­ně­ným novým scé­ná­řem, pak ten už je vylo­že­ně úpl­ně o ničem.

Celý film vám totiž postup­ně vsu­ge­ru­je veli­ce nepří­jem­ný pocit, že se v něm vše­ho­všu­dy vlast­ně nic moc nedě­je. Hlavní hrdi­na se zde opro­ti před­cho­zí­mu fil­mu neroz­ví­jí, jak by se dalo čekat, ale nao­pak během prv­ních šede­sá­ti minut degra­du­je na nej­niž­ší stu­peň únos­nos­ti, načež hlav­ním cílem zbyt­ku fil­mu je vypra­co­vat z něj opět tako­vé­ho hrdi­nu, jak jsme ho zna­li na kon­ci jed­nič­ky. Iron Man 2 je pře­de­vším pře­plá­cán prázd­ný­mi dia­lo­gy a vylo­že­ně špat­ný­mi posta­va­mi, se stě­žej­ní výjim­kou hlav­ní­ho padou­cha v podá­ní Mickeyho Rourka, kte­ré­mu je v prů­bě­hu fil­mu všech­no více­mé­ně jed­no, a u kte­ré­ho jen v pod­sta­tě čeká­te, až koneč­ně zma­lu­je cifer­ník Samu Rockwellovi, kte­ré­mu scé­nář pro změ­nu záměr­ně nepři­psal páteř. Když vám navíc úsměv­ná figur­ka hrdi­no­va řidi­če v podá­ní samot­né­ho Favreaua začne být sym­pa­tič­těj­ší než Iron Manův vytu­ně­ný side-kick, pocho­pí­te, že tu už oprav­du není něco v pořád­ku.

Tohle všech­no bolí o to víc, pro­to­že Iron Man 2 přes to všech­no doká­že být mís­ty i oprav­du zábav­ný (scé­na na závo­diš­ti nemá chy­bu) a ani by nemu­se­lo vylo­že­ně vadit, že se ve fil­mu ode­hra­jí vesměs jen tři samo­stat­né akč­ní sek­ven­ce (z nichž jed­na je ožra­lec­ká rvač­ka v želez­ných oble­cích), pro­to­že všich­ni her­ci ve fil­mu jsou veli­ce schop­ní a che­mie mezi nimi je na pou­ta­vé dia­lo­go­vé scé­ny více než dosta­ču­jí­cí (což ostat­ně víme už z jed­nič­ky), nikdo z toho ale ten­to­krát neu­měl nic vydo­lo­vat.

Co se pak týče oče­ká­va­né­ho nástu­pu orga­ni­za­ce S.H.I.E.L.D., neřekl bych pří­mo, že by měli jeho zástup­ci ve fil­mu nějak zvlášť málo pro­sto­ru, pro­blém je však zase pou­ze ten, že se kolem nich vlast­ně nic nedě­je a nic nové­ho se o nich ani nedo­zví­me – tedy mož­ná jen kro­mě toho, že se svým street-voicem a Scarlett Johansonn v uplém late­xo­vém obleč­ku po boku se Jacksonův Nick Fury jeví spíš jako pasák než taj­ný vlád­ní agent, i když i to je fajn image.

Iron Man 2 je tedy zkla­má­ním; a to pře­de­vším pro­to, že mu napl­ně­ní jeho poten­ci­á­lu pro­klouz­lo mezi prs­ty jen o vlá­sek. Napříč celým fil­mem se vysky­tu­je něko­lik výbor­ných scén a moti­vů, jako celek ale nefun­gu­je a v rám­ci pomy­sl­né Favreauovy tri­lo­gie hlav­ní téma nikam nepo­sou­vá, pou­ze se buď točí na mís­tě nebo opa­ku­je tra­su jed­nič­ky. Asi nej­smut­něj­ší moment z celé­ho sním­ku pak je, když do finál­ní řež­by dora­zí Rourke v dal­ší hro­motlu­c­ké popel­ni­ci a doko­na­le tak sply­ne s Bridgesovým padou­chem z prv­ní­ho dílu.

I když tak nový Iron Man neu­spo­ko­jil, do jis­té míry roz­hod­ně poba­vil. A věřím, že to se mu bude dařit i v budouc­nu; tedy aspoň dokud budou nevý­raz­ný soun­d­track vyva­žo­vat AC/DC a zre­mi­xo­va­ní Queeni a špat­ný scé­nář zase spa­sí opan­cé­řo­va­ný Robert Downey Jr. s ran­ní koco­vi­nou v obří kob­li­ze.

(Každopádně na scé­nu po titul­cích si urči­tě počkej­te. Paní ukli­zeč­ka to pocho­pí...)

---