Jiří Vyorálek - Zvířecí muž

Hrajete roli, kde jste nemohl pou­ží­vat běž­né vyja­d­řo­va­cí pro­střed­ky. Jak obtíž­né bylo hrát v mas­ce?

Docela obtíž­né bylo už jenom tu mas­ku při­pra­vit. Zabralo to čty­ři hodi­ny před natá­če­ním a ty nale­pe­né liš­čí chlu­py poměr­ně dost svě­di­ly. Ale hrál jsem na kame­ru, tak­že šlo pře­de­vším o oči, v čemž nebyl pro­blém.

Co vás na roli oslo­vi­lo, proč jste kývl na spo­lu­prá­ci?

To je totiž tak. Já mám teď dvou­le­té­ho syna. Při prá­ci na jiném pro­jek­tu jsem nad­ho­dil, že shá­ním pohád­ky, pro­to­že mám malé dítě a potře­bu­ju, aby vědě­lo, v čem táta hra­je a proč čas­to cho­dí pryč. A s Jitkou to zrov­na klaplo - náho­dou a naštěs­tí.

Hrál jste už v něja­ké pohád­ce, nebo je to vaše prv­ní? Jak jste si ji uží­val?

Je to prá­vě moje prv­ní pohád­ka a uží­val jsem si to celé moc - tedy hlav­ně v té mas­kér­ně.

Jak bys­te vysvět­le­te úděl této posta­vy v pří­bě­hu?

Moje posta­va se jme­nu­je Zvířecí muž a jsem sou­čás­tí panop­ti­ka, kte­ré vlast­ní neka­lý panop­ti­kář. Jsem moc důle­ži­tý pro hlav­ní posta­vu Urbana, pro­to­že ačko­liv vypa­dám hro­zi­vě, tak jsem dob­rák od kos­ti a sna­žím se mu pomo­ci.

Jaké má pod­le vás pohád­ka posel­ství?

Věřit své­mu snu a neu­hý­bat z ces­ty