Koně v díle Karla Maye - Syrr

„Když jsme pro­chá­ze­li zahra­dou, utr­hl jsem dvě jabl­ka, jed­no oby­čej­né a dru­hé sib-y-kišmiš, jabl­ko voní­cí po hro­zin­kách. V kaž­dé dla­ni po jed­nom jabl­ku, nabí­dl jsem je koni obě záro­veň. Nechňapl po nich dych­ti­vě, nýbrž je pozor­ně oči­chal a sáhl po voní­cím. Šakara podotkla:

„Effendi, to není oby­čej­ný kůň. Ovládá svou chuť a vybí­rá si; nepod­dá­vá se hlta­vos­ti, nýbrž zkou­ma­vé­mu smys­lu. A hleď, jak zvol­na žvý­ká, téměř jako člo­věk, pochut­ná­va­jí­cí si na něja­ké lahůd­ce. Jiný kůň by se byl už dáv­no zmoc­nil i dru­hé­ho jabl­ka. -- Nyní si je bere, téměř tiše, váha­vě, jako by tobě k vůli chtěl sníst i méně chut­né jabl­ko. Syrr je ušlech­ti­lý kůň. Už ho mám ráda!“

Popleskala ho dla­ní po ple­ci, jak bývá koním licho­ce­no. Kůň zve­dl před­ní nohu a trhl zdvi­že­ným oho­nem. Popleskání mu bylo nemi­lé. Pro mne důle­ži­tý pokyn! Došli jsme k pra­me­ni, necha­li ho, aby se napil. Nejprve zku­sil, jak voda chut­ná, a pak se napil, občas ustá­val. Potom jsem ho zave­dl do poza­dí na pas­t­vi­nu a začal mu rozpí­nat postroj. Spatřil jsem, že Syrr je vra­ník, ale jaký! Vraník s dvo­ji­tou hří­vou! Bez nejmen­ší­ho jas­né­ho mís­teč­ka! Hustý ohon dosa­ho­val téměř až k zemi. Srst měl hed­váb­ně měk­kou a bob­ro­vě jem­nou, takřka ješ­tě čer­něj­ší než čer­nou, kone­ček kaž­dé­ho jed­not­li­vé­ho chlu­pu zářil, jako by se byl zto­pil ve svět­lé, brillan­to­vé tink­tu­ře, tak­že se jem­ně, ale pře­ce zce­la zře­tel­ně blýskal. Něco tako­vé­ho jsem dosud nikdy nespat­řil. Šakara údi­vem sprásk­la ruce a zvo­la­la:

„Miški en nur! (záři­vý vra­ník). Pohádka má tedy prav­du! Jsou vra­ní­ci nad uhel tmavší a pře­ce září­cí jako démant! Když star­ci sedě­li u tábo­ro­vé­ho ohně a vypra­vo­va­li o onom báječ­ném koni, jenž v noci tryskem běží od hvězdy k hvězdě a hle­dá ducha, jenž by na něm mohl jez­dit, tu to byl vždy tako­vý miš­ki en nur. Jeho srst si osvo­ji­la třpyt hvězd; sebe hod­né­ho jezd­ce však dodnes nena­šel.“ [7].