Pepek námořník

Pepek námoř­ník je ame­ric­ká hudeb­ní kome­die z roku 1980, kte­rou reží­ro­val Robert Altman a pro­du­ko­va­ly spo­leč­nos­ti Paramount Pictures a Walt Disney Productions. Film je zalo­žen na komik­so­vé posta­vě Pepka námoř­ní­ka od E. C. Segara. Scénář napsal Jules Feiffer a v hlav­ních rolích se před­sta­vi­li Robin Williams jako Pepek námoř­ník a Shelley Duvall jako Olive Oylová. Jeho pří­běh sle­du­je Pepkova dob­ro­druž­ství, kte­rá zaží­vá, když při­jíž­dí do měs­teč­ka Sweethaven.

Film měl pre­mi­é­ru 6. pro­sin­ce 1980 v Los Angeles v Kalifornii a ve zbyt­ku Spojených stá­tů jej násle­du­jí­cí týden uved­la spo­leč­nost Paramount Pictures, při­čemž o mezi­ná­rod­ní dis­tri­buci se posta­ra­la spo­leč­nost Walt Disney Productions pro­střed­nic­tvím Buena Vista International. Během pre­mi­é­ro­vé­ho víken­du vydě­lal 6,3 mili­o­nu dola­rů a celo­svě­to­vě 49,8 mili­o­nu dola­rů při roz­počtu 20 mili­o­nů dola­rů. V době své­ho prv­ní­ho uve­de­ní do kin se film setkal s nega­tiv­ním hod­no­ce­ním kri­ti­ků, ale postu­pem času se jeho hod­no­ce­ní zlep­ši­lo.

Zápletka

Pepek, drs­ný, ale dob­ro­sr­deč­ný námoř­ník, při­jíž­dí do malé­ho pobřež­ní­ho měs­teč­ka Sweethaven, když pát­rá po svém zmi­ze­lém otci. Pronajme si pokoj v pen­zi­o­nu rodi­ny Oylových, kde Oylovi plá­nu­jí zasnou­be­ní své dce­ry Olive s kapi­tá­nem Blutem, moc­ným, věč­ně rozzlo­be­ným rvá­čem, kte­rý řídí měs­to ve jmé­nu tajem­né­ho komo­do­ra. V noci zásnub­ní­ho večír­ku se Olive vytra­tí poté, co zjis­tí, že jedi­ným atri­bu­tem, kte­rý může své­mu tyran­ské­mu snou­ben­ci nahlá­sit, je veli­kost. Na večír­ku se setká­vá s Pepkem, kte­ré­mu se nepo­da­ři­lo zapad­nout mezi oby­va­te­le měs­ta. Oba nako­nec najdou opuš­tě­né dítě v koší­ku. Pepek a Olive dítě adop­tu­jí, pojme­nu­jí ho Swee’Pea pod­le měs­teč­ka Sweethaven a oba se vra­ce­jí do domu Oylů. Bluto, kte­ré­ho se Olive zasta­la, se o tom­to setká­ní dozví a ze vzte­ku zmlá­tí Pepka a uva­lí na maje­tek a vlast­nic­tví Oylových vyso­ké daně. Chamtivý daňo­vý úřed­ník jde za Blutovým poža­dav­kem, ale Pepek pomů­že finanč­ní situ­a­ci Oylů a vyhra­je tuč­nou cenu, když pora­zí boxe­ra jmé­nem Oxblood Oxheart.

Dalšího dne Pepek zjis­tí, že Swee’Pea umí před­po­ví­dat budouc­nost tím, že zapís­ká, když usly­ší správ­nou odpo­věď na otáz­ku. Toho si všim­ne i J. Wellington Wimpy, míst­ní neu­stá­le hla­do­vý mou­la a drob­ný hazard­ní hráč, a požá­dá Pepka a Olive, aby vza­li Swee’Pea na pro­cház­ku. Ve sku­teč­nos­ti ho vez­me na „koň­ské dosti­hy“ (mecha­nic­ká pou­ťo­vá hra na koně) a vyhra­je dvě hry. Když se o tom dozví Olive a její rodi­na, roz­hod­nou se zapo­jit do akce a vyu­žít Swee’Pea k výhře, ale roz­hoř­če­ný Pepek Swee’Pea odve­de.

Později, poté co Pepek hodí daň­ka do moře (čímž si zís­ká respekt měs­ta), Wimpy na Blutův pří­kaz dítě une­se. Později večer, když Olive Pepka v sou­kro­mí kon­t­ro­lu­je, zaslech­ne, jak naří­ká, že si Swee’Pea zaslou­ží mít dva rodi­če a že litu­je, že ode­šel tak, jak ode­šel. Druhý den ráno Wimpy infor­mu­je Pepka o úno­su poté, co mu Olive vyhro­žu­je. Pepek se vydá­vá na komo­do­ro­vu loď, kde se dozví­dá, že komo­dor, kte­ré­ho nedáv­no svá­zal Bluto, je sku­teč­ně Pepkův otec, Pepek Pupík, kte­rý po odha­le­ní Pepkovy nená­vis­ti ke špe­ná­tu uzná­vá, že Pepek je jeho syn. Bluto mezi­tím une­se Olive a vydá se s ní a Swee’Pea hle­dat zako­pa­ný poklad, kte­rý slí­bil Pappy. Pepek, Pappy, Wimpy a rodi­na Oylových se nalo­dí na Pappyho loď a pro­ná­sle­du­jí Bluta na pus­tý ost­rov upro­střed oce­á­nu, kte­rý se jme­nu­je Ostrov stru­pů.

Pepek Bluta dostih­ne a boju­je s ním, ale je pře­mo­že­ný. Během boje Pappy zís­ká zpět svůj poklad a ote­vře truhlu, v níž najde sbír­ku osob­ních sen­ti­men­tál­ních před­mě­tů z Pepkova dět­ství, včet­ně něko­li­ka ple­cho­vek špe­ná­tu. Poté, co Pappy zachrá­ní Swee’Pea před podob­ným osu­dem, se pro­bu­dí obrov­ská cho­bot­ni­ce Salty Sam a zaú­to­čí na Olive zpod vody. Když se Pepek dusí, hodí mu Pappy ple­chov­ku špe­ná­tu; Bluto pozná, že Pepek špe­nát nemá rád, a nási­lím mu ji podá, než ho hodí do vody. Špenát Pepka oži­ví, dodá mu sílu a pomů­že mu pora­zit Bluta i Slaného Sama. Pepek osla­vu­je své vítěz­ství a nově naby­tou úctu ke špe­ná­tu, zatím­co Bluto odplou­vá, pro­to­že doslo­va zežlou­tl.

Obsazení

•  Robin Williams jako Pepek
•  Jack Mercer jako hlas Pepka v úvo­du
•  Shelley Duvall jako Olive Oylová
•  Paul L. Smith jako Bluto
•  John Wallace jako Blutův zpí­va­jí­cí hlas
•  Paul Dooley jako J. Wellington Wimpy
•  Richard Libertini jako George W. Geezil
•  Ray Walston jako Poopdeck Pappy
•  Donald Moffat jako Daňový úřed­ník
•  MacIntyre Dixon jako Cole Oyl
•  Roberta Maxwell jako Nana Oylová
•  Donovan Scott jako Castor Oyl
•  Allan F. Nicholls jako Rough House
•  Wesley Ivan Hurt jako Swee’Pea
•  Bill Irwin jako Ham Gravy
•  Sharon Kinney jako Cherry
•  Peter Bray jako Oxblood Oxheart
•  Linda Hunt jako paní Oxheartová
•  Geoff Hoyle jako Scoop
•  Wayne Robson jako Chizzelflint
•  Klaus Voormann jako Von Schnitzel
•  Van Dyke Parks jako kla­ví­ris­ta Hoagy
•  Dennis Franz jako Spike
•  Carlos Brown jako Slug
•  Robert Fortier jako Bill Barnacle

Produkce

Ve své kni­ze Fiasko: A History of Hollywood’s Iconic Flops, James Robert Parish uve­dl, že muzi­kál Popeye měl svůj základ v nabíd­ko­vé vál­ce o fil­mo­vou adap­ta­ci broadwa­yské­ho muzi­ká­lu Annie mezi dvě­ma hlav­ní­mi stu­dii, kte­rá se uchá­ze­la o prá­va, Columbia a Paramount. Když se Robert Evans dozvě­děl, že Paramount pro­hrál výbě­ro­vé říze­ní na Annie, uspo­řá­dal schůzku s Charlesem Bluhdornem, šéfem mateř­ské spo­leč­nos­ti Paramountu Gulf Western, a mana­že­ry Barrym Dillerem, Michaelem Eisnerem a Jeffreym Katzenbergem, na kte­ré se zeptal na komik­so­vé posta­vy, na kte­ré má stu­dio prá­va a kte­ré by se daly vyu­žít k vytvo­ře­ní fil­mo­vé­ho muzi­ká­lu, a jeden z účast­ní­ků řekl „Pepek námoř­ník“.

V té době si sice tele­viz­ní prá­va na Pepka a pří­buz­né posta­vy pone­cha­la spo­leč­nost King Features Syndicate (jed­not­ka Hearst Communications), při­čemž Hanna-Barbera teh­dy v licen­ci od King Features pro­du­ko­va­la seri­ál The All-New Popeye Hour, ale Paramount již dlou­ho držel prá­va na fil­mo­vou posta­vu Pepka, a to díky tomu, že stu­dio v letech 1932 až 1957 vydá­va­lo krát­ké kres­le­né fil­my o Pepkovi z pro­duk­ce stu­dií Fleischer a Famous Studios.

Evans pově­řil Julese Feiffera, aby napsal scé­nář. V roce 1977 uve­dl, že chce, aby Pepka hrál Dustin Hoffman po boku Lily Tomlinové v roli Olive Oyl a reží­ro­val John Schlesinger. Hoffman poz­dě­ji od natá­če­ní odstou­pil kvů­li tvůr­čím nesho­dám s Feifferem. Do role Olive Oylové byla zva­žo­vá­na také Gilda Radnerová, teh­dy popu­lár­ní jako člen­ka původ­ní­ho štá­bu Saturday Night Live. Manažer Radnerové Bernie Brillstein ji od při­je­tí role zra­zo­val kvů­li oba­vám o kva­li­tu scé­ná­ře a oba­vám z její něko­li­ka­mě­síč­ní prá­ce na izo­lo­va­ném pla­ce s Evansem a Altmanem, kte­ří byli zná­mí svým nevy­zpy­ta­tel­ným cho­vá­ním a neor­to­dox­ní­mi tvůr­čí­mi meto­da­mi.

V pro­sin­ci 1979 se k fil­mu při­po­ji­la spo­leč­nost Walt Disney Productions v rám­ci smlou­vy o pro­duk­ci dvou fil­mů (včet­ně Dragonslayer), při­čemž Paramount Pictures se posta­ral o seve­ro­a­me­ric­kou dis­tri­buci a Buena Vista International o mezi­ná­rod­ní dis­tri­buci.

Hlavní natá­če­ní bylo zahá­je­no 23. led­na 1980. Film se natá­čel na Maltě. Rozsáhlé kuli­sy ve Sweethavenu byly posta­ve­ny nad rámec potřeb­ný pro natá­če­ní, což zvý­ši­lo nákla­dy a slo­ži­tost pro­duk­ce, spo­lu s nahrá­va­cím stu­di­em, střiž­nou a dal­ší­mi budo­va­mi, včet­ně obyt­ných pro­stor. Natáčení skon­či­lo 19. červ­na 1980, tři týd­ny po plá­no­va­ném ter­mí­nu kvů­li špat­né­mu poča­sí. Z natá­če­ní se sta­la oblí­be­ná turis­tic­ká atrak­ce zná­má jako Popeye Village. Parish napsal, že Robin Williams o této scé­ně mlu­vil jako o „Stalagu Altman“.

Parish zazna­me­nal i dal­ší pro­dukč­ní pro­blémy. Evans trval na tom, aby scé­nář odrá­žel komik­so­vé­ho Pepka a ne „zkres­le­nou“ kres­le­nou ver­zi. Feifferův scé­nář pro­šel něko­li­ka pře­pi­sy a vyjá­d­řil oba­vy, že pří­liš mno­ho času na plát­ně je věno­vá­no ved­lej­ším posta­vám. Feifferovi se také nelí­bi­ly Nilssonovy pís­ně, prý se do fil­mu neho­di­ly. S Pepkovými původ­ní­mi sval­na­tý­mi paže­mi vytvo­ře­ný­mi ze sili­ko­no­vé gumy se Williamsovi po natá­če­ní špat­ně mani­pu­lo­va­lo a odstra­ňo­va­ly se, tak­že na Maltu byli při­ve­ze­ni dva ital­ští řeme­sl­ní­ci, aby je pře­dě­la­li, a Altman musel žong­lo­vat s natá­če­cím plá­nem. Během natá­če­ní také nechal her­ce zpí­vat někte­rá hudeb­ní čís­la, čímž poru­šil tra­dič­ní pra­xi fil­mo­vých muzi­ká­lů, kdy her­ci nej­pr­ve pís­ně nahrá­li ve stu­diu a pak je syn­chro­ni­zo­va­li se rty. Tím se sní­ži­la kva­li­ta zvu­ku kvů­li obtí­žím s přes­ným zachy­ce­ním hla­sů. Williams zno­vu nahrá­val své dia­lo­gy kvů­li pro­blé­mům se sty­lem mumlá­ní své posta­vy, kte­ré bylo ved­lej­ším pro­duk­tem mlu­ve­ní s dým­kou v ústech. Jeho záli­ba v ad-libs ved­la ke stře­tům s reži­sé­rem. Závěrečnou bitvu s cho­bot­ni­cí kom­pli­ko­va­la poru­cha mecha­nic­ké­ho zví­ře­te. Poté, co nákla­dy na výro­bu pře­sáh­ly 20 mili­o­nů dola­rů, Paramount Altmanovi naří­dil, aby natá­če­ní ukon­čil a vrá­til se do Kalifornie s tím, co měl.

Vydání

Premiéra Pepka námoř­ní­ka se kona­la 6. pro­sin­ce 1980 v Mannově čín­ském kině v Los Angeles, dva dny před tím, než by E. C. Segar osla­vil 86. naro­ze­ni­ny.

Domácí média

Pepek námoř­ník byl vydán na něko­li­ka for­má­tech domá­cích médií včet­ně VHS, Betamaxu, CED, Laserdiscu, DVD a pro­střed­nic­tvím digi­tál­ních slu­žeb ve video roz­li­še­ní SD (Standard Definition) a HD (High Definition). Společnost Paramount Home Entertainment vyda­la prv­ní edi­ci Pepka námoř­ní­ka na dis­ku Blu-ray 1. pro­sin­ce 2020 na počest 40. výro­čí vzni­ku fil­mu.

Recepce

Přijetí u veřej­nos­ti a kri­ti­ky bylo „tak toxic­ké“, že „Altman zůstal bez prá­ce a byl vyhnán do Paříže, kde po zby­tek dese­ti­le­tí reží­ro­val mik­ro­roz­počto­vé nezá­vis­lé diva­del­ní adap­ta­ce.“

Box office

Film o pre­mi­é­ro­vém víken­du vydě­lal ve Spojených stá­tech 6 mili­o­nů dola­rů a po 32 dnech vydě­lal 32 000 000 dola­rů. V poklad­nách Spojených stá­tů film vydě­lal 49 823 037 dola­rů, což je více než dvoj­ná­so­bek roz­počtu fil­mu, a celo­svě­to­vě 60 mili­o­nů dola­rů.

Film Comment napsal: „Před uve­de­ním fil­mu se lidé z bran­že vysmí­va­li pro­du­cen­to­vi Robertu Evansovi a nazý­va­li ho „Evansgate“.“ Ale „Podle vše­ho se film solid­ně uchy­til u malých dětí.“

Přestože trž­by fil­mu byly poměr­ně úspěš­né, zejmé­na s ohle­dem na mno­hem niž­ší cenu vstu­pe­nek do kin v té době, film nebyl tako­vým mega­hi­tem, jaký Paramount a Disney oče­ká­va­li, a pro­to jej někte­ří ode­pi­so­va­li jako zkla­má­ní.

Film měl „pře­kva­pi­vě lukra­tiv­ní pro­dej na domá­cím videu, kte­rý pokra­ču­je dodnes [2015]“.

Ohlasy kritiky

Tehdejší recen­ze byly vesměs nega­tiv­ní, ale s odstu­pem času byl film hod­no­cen pozi­tiv­ně­ji. Na ser­ve­ru Rotten Tomatoes má film na zákla­dě recen­zí od 43 kri­ti­ků hod­no­ce­ní 58 %, při­čemž kri­ti­ci se sho­du­jí na tom, že „Altmanovo poje­tí kul­tov­ní­ho ani­má­ku je cha­o­tic­ké a divo­ce nevy­rov­na­né, ale jeho sil­né­mu humo­ru a mani­a­kál­ní­mu kouz­lu je těž­ké odo­lat“. Na ser­ve­ru Metacritic má film na zákla­dě recen­zí od 14 kri­ti­ků skó­re 64 bodů ze 100, což zna­me­ná „obec­ně pří­z­ni­vé hod­no­ce­ní“.

Roger Ebert dal fil­mu 3,5 hvěz­dič­ky ze 4 a napsal, že Duvallová se pro roli Olive Oyl „naro­di­la“ a že Altman s Pepkem námoř­ní­kem doká­zal, že „je mož­né vzít širo­ké tahy komik­su a udě­lat z nich sofis­ti­ko­va­nou zába­vu“. Gene Siskel rov­něž udě­lil 3,5 bodu ze 4 a napsal, že prv­ních 30 minut bylo „nud­ných a zce­la bez poin­ty“, ale jakmile se před­sta­ví Swee’pea, film „se pak sta­ne doce­la zábav­ným a v něko­li­ka scé­nách i vel­mi zvlášt­ním“. Richard Combs z měsíč­ní­ku The Monthly Film Bulletin napsal: „Svým oso­bi­tým způ­so­bem to fun­gu­je.“

Další kri­ti­ci byli nepří­z­ni­ví, napří­klad Leonard Maltin, kte­rý sní­mek ozna­čil za bom­bu: „Segar v tom­to pře­kva­pi­vě nud­ném fil­mu nastu­pu­je na palu­bu potá­pě­jí­cí se lodi. Herecké obsa­ze­ní dělá, co může, s nevtip­ným scé­ná­řem, nepře­hled­nou insce­na­cí a něko­li­ka údaj­ný­mi pís­nič­ka­mi. Nalaďte si mís­to toho pár hodin kres­le­ných fil­mů Maxe Fleischera, bude to mno­hem lep­ší.“ Vincent Canby z The New York Times film ozna­čil za „napros­to okouz­lu­jí­cí, nesmír­ně při­taž­li­vý zma­tek, čas­to vyso­ce ducha­pl­ný a vtip­ný, občas oká­za­lý a plo­chý, někdy solid­ně vtip­ný a čas­to nesro­zu­mi­tel­ný. Je to zkrát­ka vel­mi nesou­ro­dá zále­ži­tost.“ Variety napsal, že všich­ni zúčast­ně­ní „nedo­ká­žou oži­vit posta­vy na úkor vel­ké­ho počá­teč­ní­ho kusu fil­mu. Teprve když necha­jí posta­vy pro­pad­nout jejich kres­le­né ztřeš­tě­nos­ti, sní­mek vůbec fun­gu­je.“ Gary Arnold z dení­ku The Washington Post napsal: „I když jsou v této mis­tr­ně sty­li­zo­va­né, roz­či­lu­jí­cí hudeb­ní slaps­tic­ko­vé fan­ta­zii věci, kte­ré se mohou líbit... obje­vu­jí se naho­di­le a pole­tu­jí sem a tam v nejis­tém pro­stře­dí.“ Charles Champlin z Los Angeles Times ozna­čil film za „zříd­kakdy neza­jí­ma­vý, ale málo­kdy zce­la uspo­ko­ji­vý“ a domní­val se, že kvů­li dospě­lé­mu tónu dia­lo­gů „není jis­té, jakému cílo­vé­mu pub­li­ku je film určen“. TV Guide říká: „Tento film reži­sé­ra Roberta Altmana a scé­náris­ty Julese Feiffera adap­tu­je „Pepka námoř­ní­ka“ do celo­ve­čer­ní podo­by - dob­rý nápad, kte­rý pod Altmanovou režij­ní tak­tov­kou vyšuměl do ztra­ce­na. Pouze v posled­ních pade­sá­ti minu­tách se Pepek námoř­ník dočká něja­ké­ho vzru­še­ní.“

Odkaz

Několik auto­rů sta­ví Pepka námoř­ní­ka do kon­tras­tu s poz­děj­ší­mi komik­so­vý­mi fil­my. Jeden člá­nek jej ozna­ču­je za „ces­tu, kte­rou se v komik­so­vých adap­ta­cích nešlo“. Autor chvá­lí Pepka, Dicka Tracyho a Hulka za to, že pou­ží­va­jí komik­so­vé tech­ni­ky, jako je „mas­ko­vá­ní, pane­láž a roz­vr­že­ní strán­ky“, tak jak to DC Extended Universe a Marvel Cinematic Universe nedě­la­jí. Článek pro WBUR sou­hla­sil s tím, že Pepek a Hulk jsou „umě­lečtěj­ší“ než moder­ní komik­so­vé fil­my, a uve­dl, že Pepek byl „omy­lem“ pře­hlí­žen.

Režisér Paul Thomas Anderson je zná­mým fanouš­kem toho­to fil­mu, uvá­dí ho jako svůj oblí­be­ný a dokon­ce pou­žil Duvallovu píseň „He Needs Me“ ve svém vlast­ním fil­mu Punch-Drunk Love.

Ocenění

Film zís­kal cenu Stinkers Bad Movie Award za nej­hor­ší film v původ­ním hla­so­vá­ní a zno­vu v roz­ší­ře­ném hla­so­vá­ní v roce 2006. Film také zís­kal nomi­na­ci na cenu Saturn Award za nej­lep­ší fan­ta­sy film.

Luxusní vydání z roku 2017

V roce 2017 vyda­la Varèse Sarabande delu­xe edi­ci, kte­rá řadí pís­ně do původ­ní­ho pořa­dí z fil­mu, zno­vu zařa­zu­je „Everything Is Food“ a obsa­hu­je dru­hý disk s demo ver­ze­mi pís­ní nazpí­va­ných Nilssonem a her­ci. V roce 2018 vyšlo čtr­náct demos­ním­ků na viny­lu pod názvem Music from the Motion Picture Popeye - The Harry Nilsson Demos.

---

Zdroj: Anglická wiki­pe­die

---