Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže - A Bruckheimer se zase směje...

Piráti z Karibiku jsou snad čím­ko­liv, avšak roz­hod­ně ne fil­mem, kte­rý by se do kina poma­lu při­kra­dl, sko­ro neslyš­ně, v přítmí stí­nů jiných pro­jek­tů a bez jaké­ho­ko­liv zájmu ze stra­ny divá­ků. Ba nao­pak… existuje-li ukáz­ko­vý pří­klad opa­ku, pak je to prá­vě Truhla mrt­vé­ho muže. Snímek, o jehož pre­mi­é­ře, roz­počtu a obsa­ze­ní byla peč­li­vě infor­mo­vá­na i šede­sá­ti­le­tá teta z Široké Nivy upro­střed Jeseníků.

A tak… neje­nom Praha sto­věža­tá, kde se potřeb­nou reklam­ní kam­pa­ní zpra­vi­dla nešet­ří, ale takřka celá repub­li­ka se nyní ocit­la v umě­le zplo­ze­ných vodách fil­mo­vé­ho showbyz­ny­su. Všudypřítomnost nasto­le­né „pirá­to­má­nie“ bych pří­liš nezleh­čo­val, pro­to­že když tak pát­rám v pamě­ti, stě­ží si vyba­vím den, kdy­by se mě celý ten hum­buk ale­spoň tro­chu netknul. Dílo Gora Verbinského je totiž den­no­den­ně pro­mí­lá­no v nej­růz­něj­ších peri­o­di­kách, zájem se k němu upí­ná i ze stran dia­me­t­rál­ně ori­en­to­va­ných masmé­dií a samo sebou, že nás nemí­jí ani šťav­na­tě sestří­ha­né spo­ty v tele­viz­ních reklam­ních blo­cích. Můžete cho­dit kaná­ly, zabo­dá­vat zrak do asfal­tu a občas si sra­bác­ky zakrý­vat hle­dí, ale vyre­tu­šo­va­ná tvář Keiry Knightley, Orlanda Blooma a Johnnyho Deppa si vás najde takřka kde­ko­liv a kdy­ko­liv. Stačí otevřít leckterý tele­viz­ní pro­gram, nalis­to­vat pat­řič­nou sek­ci v tom či onom časo­pi­se, zakot­vit ve výlo­ze libo­vol­né tra­fi­ky, nala­dit si oblí­be­nou sta­ni­ci, popř. pro­son­do­vat něko­lik inter­ne­to­vých strá­nek a oci­tá­te se chtě nechtě v pomy­sl­ných oko­vech „Filmu roku“… Koneckonců - není tomu dáv­no, co jsem na jis­tém vyhle­dá­va­či zazna­me­nal poně­kud pře­kva­pi­vé slo­že­ní „top five vyťuká­va­ných slov“. Jack Sparrow se tam skvěl na licho­ti­vém tře­tím mís­tě.

Rozpitvávat zde pří­či­ny celé­ho šílen­ství by bylo vcel­ku zby­teč­né, pro­to­že prá­vě o tohle se již posta­ral výše zmí­ně­ný zájem médií. První Piráti byli jed­no­du­še úspěš­ní, do kin vtrh­li s razan­cí taj­fu­nu a na tvá­ři Jerryho Bruckheimera vykouz­li­li úsměv nepřed­sta­vi­tel­né­ho rozpě­tí. O dvoj­ce se tak pří­liš dlou­hé deba­ty neved­ly a prá­ce na dych­ti­vě žáda­ném pří­dav­ku byly zapo­ča­ty takřka „den poté“.

Pomineme-li prů­běh natá­če­ní, pra­cov­ní pod­mín­ky a rapid­ně navý­še­ný roz­po­čet (za úče­lem nále­ži­té­ho upgrejdu vše­ho mož­né­ho) – jed­na okol­nost se za ty tři roky změ­ni­la. A to výcho­zí pod­mín­ky. Zatímco jed­nič­ka vplu­la do kinosá­lů bez jaké­ho­ko­li výsad­ní­ho posta­ve­ní a s mini­mál­ní­mi ambi­ce­mi na pře­ko­ná­vá­ní zis­ko­vých rekor­dů (což se ve výsled­ku pro­je­vi­lo něko­li­ka­ná­sob­ným pře­kro­če­ním vlast­ní­ho stí­nu), v pří­pa­dě pokra­čo­vá­ní nasta­la napros­to opač­ná situ­a­ce. Milióny natě­še­ných divá­ků, nále­ži­tě naky­nu­tá oče­ká­vá­ní a jis­tý poten­ci­ál na nej­vyš­ší finanč­ní mety…

Několik týd­nů po zámoř­ské pre­mi­é­ře a nece­lý týden po té čes­ké lze hod­no­tit Piráty z Karibikupou­ze z něko­li­ka hle­di­sek. Nechutně vyso­ké trž­by, pohy­bu­jí­cí se jen v zámo­ří oko­lo čtyř set mili­o­nů dola­rů, jsou svým způ­so­bem nezpo­chyb­ni­tel­né a zna­me­na­jí jedi­né – Verbinského jíz­da se sta­ne po záslu­ze nej­vý­dě­leč­něj­ším titu­lem roku a nastar­tu­je tak dal­ší vlnu oče­ká­vá­ní před pre­mi­é­rou Konce svě­ta. Nejste-li však pří­mo Jerry Bruckheimer, či někdo z čle­nů natá­če­cí­ho štá­bu, jis­tě vás mno­hem více zají­má roz­ře­še­ní toli­ko poklá­da­né otáz­ky: „Překonali Piráti sami sebe i po strán­ce kva­li­ta­tiv­ní?“

Zatímco za sebe mohu říci hned teď ská­lo­pev­né a spo­ko­je­né „Ano“, na objek­tiv­něj­ší odpo­věď (danou např. zprů­měr­ňo­va­ným hod­no­ce­ním na inter­ne­to­vých ser­ve­rech) si bude­me muset ješ­tě něja­ký ten pátek počkat. Skutečná kva­li­ta fil­mu se pro­je­ví až teh­dy, jakmi­le dojde k vyvá­že­ní nezdra­vě pozi­tiv­ních ohla­sů s těmi umír­ně­něj­ší­mi a mno­hem stříz­li­věj­ší­mi.

Ale nyní již k mému sub­jek­tiv­ní­mu pohle­du 🙂

Zřejmě není zapo­tře­bí, abych si násled­ných pár odstav­ců hrál na pana tajem­né­ho, bla­fo­val, mlžil a ve výsled­ku nako­nec potvr­dil to, co jsem jas­ně vyř­kl o něko­lik řád­ků výše. Následný pří­val pís­me­nek tedy chá­pej­te jako sna­hu o zpět­né „memen­tov­ské vysvět­le­ní“.

Druzí Piráti nejsou ničím, co bys­te pohle­da­li v při­hrád­ce s nápi­sem „Intelektuálně na výši“. Mozek vám neod­va­ří, v pamě­ti dlou­ho neu­tkví, a pokud bys­te pídi­li - čis­tě ze sta­tis­tic­kých důvo­dů - po množ­ství myš­len­ko­vě sil­ných pasá­ží (v tom­to cho­du obsa­že­ných), k vyčís­le­ní by vám boha­tě posta­či­ly prs­ty jed­né ampu­to­va­né ruky. Navzdory tomu nemu­sí nikdo ze štá­bu naří­kat nad tím, čemu se to upsal, a blá­ho­vě při­vo­lá­vat „sta­ré, dob­ré časy“. Gore Verbinski sice nena­to­čil žád­nou bom­bu jako Matrix (a tedy sní­mek, kte­rý by byl hut­ný v celém svém roz­sa­hu), ale za to se zaslou­žil o něco nemé­ně hod­not­né­ho. Nasměroval do kin nená­roč­ný pop­cor­no­vý biják a štědře se tak zavdě­čil nena­ba­že­né­mu střed­ní­mu prou­du, kte­rý pat­ří v těch­to par­ných (popř. deš­ti­vých) měsí­cích k nej­čas­tě­ji obšťast­ňo­va­né­mu člán­ku zákaz­nic­ké­ho sek­to­ru. A ať už s tím sou­hla­sí­te, nebo ne (více, či méně) - Truhla mrt­vé­ho muže nabí­zí snad všech­ny poža­do­va­né ingre­di­en­ce. Od not­né dáv­ky akce, kte­rá je umně sklou­be­na s pří­pust­nou dáv­kou humo­ru, přes úsměv­ně ladě­né dia­lo­gy, až po pří­jem­ně poho­do­vou atmo­sfé­ru nedáv­né­ho dáv­no­vě­ku (na čemž má výraz­ný podíl skvě­lá výpra­va).

Přestože by se moh­lo zdát, že je Verbinského pří­da­vek čis­to­krev­nou akcí, kde se klid­ným tónem takřka neho­vo­ří (kdo viděl trai­ler, jis­tě mi dá za prav­du), výsle­dek má k této pro­gnóze poně­kud dale­ko. Adrenalinově nabu­še­né scé­ny při­chá­ze­jí na řadu až v posled­ní pět­a­čty­ři­ce­ti­mi­nu­tov­ce a do té doby mají veš­ke­ré šar­vát­ky čis­tě slov­ní cha­rak­ter (výjim­ku tvo­ří pou­ze úprk z tábo­ra lido­je­dů, nema­jí­cí v rám­ci děje výraz­něj­ší­ho opod­stat­ně­ní). V tom­to pří­pa­dě se však vel­mi plat­ně pro­ka­zu­je rče­ní, že trpě­li­vost růže při­ná­ší. Jakmile se z vody prv­ně vyno­ří Kraken, aby si smls­nul na obchod­ní lodi, po zby­tek fil­mu se je na co kou­kat. Sparrow spouš­tí pal­bu dětin­ských hlá­šek a nena­po­do­bi­tel­ných gri­mas, někdej­ší kovář Jack tasí nablýska­ný kord a vstříc jeho ostří si nad­bí­ha­jí čle­no­vé posád­ky Davyho Jonese (tako­ví pra­zvlášt­ní hyb­ri­di – z polo­vi­ny lidé a z polo­vi­ny moř­ští tvo­ro­vé).

Hrdinové se při­tom správ­ňác­ky přesku­pu­jí (v jed­nu chví­li hra­jí na té stra­ně, podru­hé zas na oné) a celá akce nepo­strá­dá nezbyt­ný spád, pre­ciz­ní ztvár­ně­ní a vskut­ku ori­gi­nál­ní cho­re­o­gra­fii (těch 230 mili­o­nů pros­tě „zapáchá“). Ostatně sou­boj na mlýn­ském kole a již jed­nou zmí­ně­ný útěk z ohniš­tě nále­ží mezi scé­ny, u nichž jsem jen nevě­říc­ně žasl nad nápa­di­tos­tí scé­náris­ty, schop­nost­mi ani­má­to­rů a nad zruč­nos­tí samot­né­ho reži­sé­ra.

Přestože je Truhla mrt­vé­ho mužejen zčás­ti napl­ně­na láka­vou akč­ní omáč­kou, roz­hod­ne to nezna­me­ná, že by vše ostat­ní spa­da­lo do sek­ce „Nudné - nebo­li nevy­ho­vu­jí­cí“. Pokračování Pirátů zís­ká­vá navrch i záslu­hou sna­hy „neod­vy­prá­vět zno­va to samé“ a neser­ví­ro­vat divá­kům vylep­še­nou ver­zi před­cho­zí­ho. Pravda… děj jako tako­vý je sil­ně uzpů­so­ben smys­lo­vé­mu vní­má­ní malé­ho divá­ka a nena­bí­zí nikterak sple­ti­té sché­ma, kte­ré by oce­ni­li pří­z­niv­ci pre­kér­ně vyhro­ce­ných podí­va­ných (hrdi­no­vé musí najít plá­nek klí­če, poslé­ze onen klíč, po něm zase truhlu…), ale vůči tomu nelze nic namí­tat. Snímek pochá­zí z díl­ny Walta Disneyho a pod jeho stře­chou se vždy natá­če­lo v úzké spja­tos­ti s tra­dič­ní „cílov­kou“.

Samostatný odsta­vec si zaslou­ží (tak tro­chu dle oče­ká­vá­ní) posta­va Johnnyho Deppa. Kapitán Jack Sparrow před­sta­vu­je i ten­to­krá­te stě­žej­ní žele­zo­be­to­no­vý pilíř, bez něhož by se Piráti pros­tě a jed­no­du­še neo­be­šli. Veškeré vlny se o něj tříští, stej­ně tak jako herec­ké nadá­ní jeho fil­mo­vých kole­gů (ne že bych Bloomovi a Keiře nevě­řil ani slo­vo, ale opět se opa­ku­je situ­a­ce z minu­la a Sparrow si kra­de celý sní­mek pro sebe). Je bez pochyb, že se Depp pro roli pitvo­ři­vé­ho pirá­ta naro­dil a že se v budouc­nu už jen stě­ží upí­še podob­ně význač­né posta­vě.

Když si tak zpět­ně pro­čí­tám výplod své prá­ce, s mír­ným údi­vem zjiš­ťu­ji, že jsem jak­si opo­mněl cosi málo vytknout a při­způ­so­bit tak člá­nek sku­teč­né kva­li­tě posu­zo­va­né­ho díla (což obvykle nedě­lám:)). Piráti z Karibiku 2 se totiž roz­hod­ně neřa­dí mezi poči­ny doko­na­lé, a ačko­liv jsou před­cho­zí odstav­ce nad­mí­ru licho­ti­vé, k abso­lut­ní spo­ko­je­nos­ti stá­le něco chy­bí (krat­ší sto­páž, stá­lost ryt­mu, méně násil­ný konec…). Celkově vza­to mají však dané nedo­děl­ky zane­dba­tel­ný dopad na cel­ko­vý dojem z fil­mu. Druzí Piráti mě jakož­to pop­cor­no­vá zába­va pro střed­ní proud poba­vi­li více než dob­ře (a víc než ti prv­ní!) a krom toho mě rov­něž nažha­vi­li na část tře­tí.

A těším se jak malej!

---