Prokletý ostrov - Martin Scorsese umí i horory

Jestli se vám někdy sta­lo, že jste se těši­li na dovo­le­nou a pak v euforii a spě­chu zapo­mně­li zaba­lit půl­ku věcí, nezou­fej­te. Pokud bys­te totiž měli někdy skon­čit na ost­ro­vě Shutter, může­te plav­ky, slu­neč­ní brý­le i opa­lo­va­cí krém nechat klid­ně doma. Na tom­to mís­tě totiž slun­ce sví­tí málo­kdy.

Režisér Martin Scorsese se vra­cí čty­ři roky po ne až tak zda­ři­lé Skryté iden­ti­tě, jež mu ale vynes­la vytou­že­né­ho Oscara za nej­lep­ší režii. A vra­cí se v plné síle, nut­no dodat.Už od úvod­ních vte­řin dává Scorsese naje­vo, že tím­to fil­mem se pokou­ší navá­zat na své star­ší kous­ky, kte­ré byly výprav­né a setsa­kra­ment­sky roz­mách­lé.

Maršálové Teddy Daniels a Chuck Aule jsou vyslá­ni na tajem­ný ost­rov, aby zde vyšet­ři­li zmi­ze­ní jed­né z cho­van­kyň ústa­vu, kte­rý se na ost­ro­vě nachá­zí. Rachel Solando, kte­rá za nejas­ných okol­nos­tí uprch­la ze své cely, by moh­la před­sta­vo­vat reál­nou hroz­bu pro ostat­ní paci­en­ty jakož­to i zdra­vot­nic­ký per­so­nál. Rachel není ničím výji­meč­ná žena, snad jen tím, že ve vol­ných chví­lích topí dětí.

Teddy s Chuckem při­jíž­dě­jí na lodi z něko­lik mil vzdá­le­né­ho pobře­ží a už samot­ný pří­jezd má hlu­bo­ký nádech tajem­nos­ti a hned zkra­je fac­ku­je divá­ka pří­mo do tvá­ře, aby mu dal jas­ně naje­vo, že ost­rov je jis­tým způ­so­bem záhad­ný.

Na nahuš­tě­né intro ovšem doplá­cí dal­ší dění, pro­to­že i tomu nej­vět­ší­mu opti­mis­to­vi musí být jas­né, že podob­né tem­po nemů­že sedma­še­de­sá­ti­le­tý Scorsese udý­chat po celých 140 minut.

 Příběh je situ­o­ván do 50. let minu­lé­ho sto­le­tí, kdy se svět stá­le ješ­tě vypo­řá­dá­val s pozůstat­ky vál­ky a kdy se bojov­ní­ci za vlast zno­vu etablo­va­li do sku­teč­né­ho živo­ta.

Jedním z nich je i Teddy, kte­rý by nej­rad­ši vyma­zal všech­ny svo­je vzpo­mín­ky. Pronásledují ho démo­ni, kte­ří ho nene­chá­va­jí zapo­me­nout na hrůz­nou minu­lost, jíž se mu až doteď daři­lo dusit v sobě. Autentické výje­vy z vál­ky se mu na ost­ro­vě záhad­ně vra­cí, stej­ně jako vzpo­mín­ky na man­žel­ku, jež uho­ře­la v pla­me­nech. Ostatně i to je jed­na z jeho moti­va­cí, proč se pří­pa­dem vůbec zabý­vá - žhář je jed­ním z míst­ních paci­en­tů. A Teddy se s ním chce roz­hod­ně sezná­mit.

Flashbacky se pro­lí­na­jí se sny jako­by naho­di­le a divák se spo­leč­ně s hrdi­nou noří do jeho tem­ných vizí, kde psy­chi­ka se bou­ří rozu­mu, a kde vzpo­mí­nat je těž­ší než zapo­mí­nat.

Náš hrdi­na postup­ně zjiš­ťu­je, že na ost­ro­vě se dějě něco neka­lé­ho. Teddy má pode­zře­ní, že se zde pro­vá­dě­jí jakési poku­sy na paci­en­tech. Dokázat to ale nebu­de nic snad­né­ho, pro­to­že pří­stup k jed­not­li­vým fak­tům a spi­sům zdá se býti nemož­ný.

Na sním­ku je patr­né, že jej vede zku­še­ná ruka odbor­ní­ka. V život­ní eta­pě, v níž se mno­zí auto­ři uchy­lu­jí k melan­cholii, se Scorsese nebo­jí nato­čit tak pocti­vý žán­ro­vý sní­mek, kte­rý odka­zu­je k noi­ro­vým detek­tiv­kám, stej­ně jako béč­ko­vým horo­rům. Z odka­zu lze cítit nezměr­ný obdiv sním­kům, na nichž tvůr­ce vyrůs­tal.

Mistr, i přes pokro­či­lý věk, ovlá­dá svůj ruko­pis stá­le bra­vur­ně a jeho postu­py jsou pořád oká­za­lé a z fle­ku mohou slou­žit jako poho­to­vá pří­ruč­ka pro ostat­ní tvůr­ce.

Na prá­ci, kte­rou celý štáb odvá­dí, je cítit odda­nost, avšak i pros­tá důvě­ra v samot­ný výsle­dek. Scorsese ví, kdy má při­dat na tem­pu, a kdy nao­pak ubrat. Stejně tak prá­ce s kame­rou, stři­hem a hud­bou je jed­ním slo­vem fas­ci­nu­jí­cí. Často si tak zavzpo­mí­ná­te na star­ší mis­tro­vy kous­ky jako Mys hrů­zy, kte­ré­mu se Prokletý ost­rov atmo­sfé­rou vel­mi podo­bá.

Kde by ale byl kva­lit­ní film bez pod­po­ry zku­še­ných her­ců? Obsadit dobo­vý sní­mek bývá mno­hem těž­ší, než se na prv­ní pohled může zdát. Herci musí nejen typo­vě sedět do své role, ale i zapa­dat do doby, v níž se pří­běh ode­hrá­vá. Nestačí tak narvat jaké­ho­ko­liv nýman­da do prši­pláš­tě, na hla­vu mu nasa­dit klo­bouk a mys­let si, že tím to has­ne. Tomu se tvůr­ci naštěs­tí vyhnu­li. Tedy ale­spoň zčás­ti.

DiCaprio už zda­le­ka není tím nevy­bou­ře­ným zajíč­kem z Titanicu a dlou­ho­le­tá spo­lu­prá­ce se Scorsesem mu pro­spí­vá. Klukovský kukuč dáv­no odvál čas a Leo tak koneč­ně může setřást všech­ny před­sud­ky veřej­nos­ti o tom, že je nevý­raz­ný herec, na kte­ré­ho se zatím jen hez­ky dívá (a kri­ti­ka to pocho­pi­la už v Hallströmově Gilbertu Grapeovi). Jenže člo­věk si nemů­že nevšim­nout, že Leo do své role ne až tak typo­vě zapa­dá. S tím­to pro­blé­mem se ostat­ně Scorsese potý­ká už od dob spo­lu­prá­ce s De Nirem (ne vždy je totiž vhod­né cpát své­ho chrá­něn­ce všu­de, kam si vzpo­me­nu). Tím ovšem netvr­dím, že by Leonardo hrál špat­ně, své role se nao­pak zhos­til na se vší ctí, jen si mys­lím, že šan­ci mohl klid­ně dostat někdo jiný. Vedle DiCapria ovšem vyni­ka­jí i nemé­ně zají­ma­vý Mark Ruffalo coby jeho par­ťák Chuck,  tajem­ný dok­tor v podá­ní Maxe von Sydowa a v nepo­sled­ní řadě ředi­tel léčeb­ny, jehož hra­je Ben „Gándhí“ Kingsley. Ten, spo­leč­ně s ostat­ním per­so­ná­lem, našim par­ťá­kům prů­běh vyšet­řo­vá­ní nikterak neu­snad­ňu­je a celou dobu se k nich cho­vá vel­mi chlad­ně, snad až odta­ži­tě.

Vše má ovšem svůj opod­stat­ně­lý důvod, ke kte­ré­mu pří­běh nevy­hnu­tel­ně smě­řu­je, a kte­rý je divá­ko­vi po drob­ných indi­ci­ích odkrý­ván prak­tic­ky celou dobu.

Zkušenější divá­ci se mohou dle indicií dobrat ne-až-tak-šokující poin­ty rela­tiv­ně brzy (ostat­ně už samot­ný trai­ler hod­ně napo­vě­děl, navíc čes­ký pře­klad fil­mu není z nej­šťast­něj­ších), ale ani pro ně nepo­zbý­vá pří­běh zají­ma­vos­ti, pro­to­že děj samot­ný je vcel­ku pro­myš­le­ný a, což je nej­dů­le­ži­těj­ší, kom­pakt­ní. Prokletý ost­rov má navíc tu výho­du, že díky své poin­tě sne­se, ba pří­mo vyža­du­je, více shléd­nu­tí, pro­to­že díky tomu, že člo­věk ví, jak pří­běh skon­čí, se může sou­stře­dit na drob­né detai­ly, kte­ré k ono­mu závě­ru vedou, a kte­rých si při prv­ní pro­jek­ci tře­ba ani nevši­ml.

Prokletý ost­rov je pocti­vým sním­kem, kte­rý se hrdě hlá­sí k odka­zu doby, ale bez­mezně v něj nespo­lé­há. Scorsese, zdá se, chy­tá dru­hý dech, a to je pro nás, pro divá­ky, jen a jen dob­ře. Mrzet nás tak může pou­ze sem tam kle­sa­jí­cí tem­po a slab­ší poin­ta, ale o to víc si film uži­je­te napo­dru­hé.

---

---