Pompeje | Pompeii [45%]

Do čes­kých a slo­ven­ských kin při­chá­zí dal­ší Hollywoodské zná­sli­ňo­vá­ní his­to­ric­ké­ho téma­tu. Tentokrát si zao­ce­án­ští tvůr­ci vza­li na paškál his­to­ric­kou lát­ku o zká­ze sta­ro­řím­ské­ho měs­ta Pompejí, kte­ré v roce 79. zni­čil výbuch sop­ky Vesuv. Na sta­rost si ho vzal tvůr­ce téměř všech dílů video­her­ních adap­ta­cí Resident Evil, Paul W.S. Anderson, kte­rý si his­to­ric­kou lát­ku vyzkou­šel před tře­mi lety s fil­mem Tři muš­ke­tý­ři. Jak jeho výlet do říše řím­ské dopa­dl?   

Milo, pře­zdí­va­ný Kelt (Kit Harington), byl jako malý svěd­kem vyvraž­dě­ní svo­jí rodi­ny a celé­ho své­ho kme­ne na úze­mí dneš­ní bri­tá­nie řím­ský­mi voj­sky. Těm velel sená­tor Corvus (Kiefer Sutherland). Nyní po letech je Milo jako otrok dove­den do Pompejí, kde má při osla­vě vino­bra­ní sta­nout v aré­ně pro­ti míst­ní­mu šam­pi­o­no­vi Atticusovi (Adewale Akinnuoye-Agbaje). Jeho sou­boj se ale neče­ka­ně zkom­pli­ku­je v momen­tě, kdy se do něj zakou­ká dce­ra sta­ros­ty Pompejí, Cassia (Emily Browning), pro kte­rou si do Pompejí při­jel sám Corvus. Nemluvě o tom, že neda­le­ká sop­ka se hlá­sí čím dál tím více o slo­vo. Vinobraní se však nesmí pře­ru­šit aby Pompeje neu­padly v nemi­lost Říma a celé­ho impé­ria.    

Uff. Ono, musím říci, že nako­nec Pompeje neby­ly tak zlé, jak jsem z počát­ku čekal. Ano, čekat něco pře­vrat­né­ho od Paula W.S. Andersona by bylo hod­ně naiv­ní a tak jsem do sálu vchá­zel s jis­tým stříz­li­vým oče­ká­vá­ním. Zvláště po nepří­liš láka­vých trai­le­rech. A poprav­dě jsem byl nako­nec doce­la pře­kva­pen, jak prů­měr­ný a sne­si­tel­ný sní­mek nako­nec je. 

Na to, že se jed­ná o vykrá­dač­ku v pod­sta­tě vše­ho mož­né­ho, od Titaniku až po Gladiátora, ty nece­lé dvě hodin­ky solid­ně rych­le ute­čou a nebýt nesku­teč­ně pře­pá­le­né­ho finá­le, kte­ré pod­tr­hu­je vše špat­né na sním­ku, mohl bych ten­to vel­ko­film nazvat i zábav­nou podí­va­nou. To by ovšem nesměl Anderson mís­ty zklouzá­vat až k fil­mař­ské­mu ama­te­rizmu a herec­ká skva­d­ra pře­kva­piě zná­mých tvá­ří by nesmě­la před­vá­det jed­no­li­tou plo­chou mizé­rii, ze kte­ré vyční­vá pou­ze Haringtonův six­pack a Sutherlandovo šla­pá­ní si na jazyk. Film totiž nabí­zí nesku­teč­ně plo­ché posta­vy, kte­ré pova­žu­jí klišé a ste­re­o­typ za svůj den­ní chle­ba. Díky tomu je tak film pře­pl­ně­ný prázd­ný­mi dia­lo­gy a nesku­teč­ně kýčo­vi­tou hlav­ní pří­bě­ho­vou lin­kou, o kte­ré nesmí­te moc pře­mýš­let.

Paradoxně navíc, ono finá­le, ve kte­rém by Anderson měl roz­pou­tat ono digi­tál­ní peklo a ve kte­rém se uká­že onen mar­ke­tingo­vý poten­ci­ál fil­mu, je dle mého nej­slab­ší čás­tí sním­ku. Docela nekva­lit­ně digi­tál­ní sop­ka totiž mís­to fyzi­ky fun­gu­je pou­ze tak, aby dopl­ňo­va­la proud pří­bě­hu a nelo­gič­nos­ti v rám­ci děje eska­lu­jí do doce­la humor­ných výšin. Samozřejmě patos nesmí chy­bět.

Zkrátka a jed­no­du­še, Pompeje jsou hloupý, naiv­ní a těž­ce neo­ri­gi­nál­ní sní­mek, kte­rý však doce­la baví, ať už úmy­sl­ně nebo svo­ji absurd­nos­tí a výraz­ným spo­le­há­ním na klišé a ste­re­o­ty­py, či mrz­ký­mi herec­ký­mi výko­ny. Pokud navíc nechá­te mozek u dve­ří a půjde­te si užít jen jed­nu his­to­ric­kou akci, ve kte­ré si to pří­ro­da vyře­ší sama, nebu­de to pro vás úpl­ná pro­hra. Ačkoliv je totiž na sním­ku mno­ho špat­né­ho, nemůžu říci, že bych se neba­vil nebo lito­val ztra­ce­né­ho času, jako tomu bylo v jiných pří­pa­dech v posled­ní době. Pompeje jedou na vlně nená­roč­né­ho akč­ní­ho výpla­chu všech mož­ných látek, kte­ré­ho hlav­ní cíl je poba­vit divá­ka. A to sem u z vel­ké čás­ti daří. To že vás z toho bude bolet mozek když se poku­sí­te ve fil­mu hle­dat logi­ku je už věc dru­há.     

Vesuv, Gladiátor a Titanic. Co tyhle tři věci mají spo­leč­né­ho? Akční his­to­ric­ký výplach Pompeje, kte­rý ori­gi­na­li­tu moc nepo­sbí­ral. Paul W.S. Anderson nato­čil dal­ší digi­tál­ně nehezkou, logi­ku postrá­da­jí­cí a pří­bě­ho­vě kýčo­vi­tou podí­va­nou, ze kte­ré vám v hla­vě mož­ná tak zůsta­ne Kiefer Sutherland a jeho kari­ka­tur­ní šla­pá­ní na jazyk. Všechno ostat­ní je totiž dal­ší kýčo­vi­tou kom­bi­na­cí vše­ho xkrát vidě­né­ho se spo­lé­há­ním na ste­re­o­ty­py a klišé. Pokud však vypne­te mozek, dají se ty nece­lé dvě hodi­ny v kině doce­la pře­žít. 

Podívejte se na hodnocení Pompeje na Kinoboxu.