Závěrečná řada Hry o trůny nabídla odlišnou atmosféru, nepřehlednou bitvu, působivé momenty i rozpačité finále

Diváctvo Game of Thrones nebo­li lido­vě řeče­no GoTéčka se během posled­ní série dra­ma­tic­ky roz­ště­pi­lo na tři nesmi­ři­tel­né tábo­ry. Podle mno­hých byla osmá řada napros­tou kata­stro­fou, kte­rá pošpi­ni­la celý seri­ál, někte­ří z nich dokon­ce pode­pi­su­jí peti­ce na pře­to­če­ní závě­reč­ných šes­ti epi­zod. Druhá sku­pi­na je z posled­ní řady nao­pak napros­to une­še­ná stej­ně jako z dosa­vad­ní­ho prů­bě­hu seri­á­lu. A tře­tí sku­pi­na se oci­tá na pome­zí těch­to dvou tábo­rů. Seriálu vyčí­tá někte­ré pře­hma­ty či nelo­gič­nos­ti, ale na dru­hou stra­nu doká­že oce­nit kupří­kla­du i nadá­le pod­ma­ni­vou vizu­ál­ní strán­ku.

Jakožto dlou­ho­le­tý seri­á­lo­vý kri­tik cítím svou povin­nost vyjá­d­řit se rov­něž ke kon­ci toho­to revo­luč­ní­ho seri­á­lo­vé­ho poči­nu, kte­rý jsem obje­vil ihned po odvy­sí­la­né prv­ní sérii v roce 2011 (trouf­nu si říct, že dnes je tato sku­pi­na divác­tva v men­ši­ně), a pro­vá­zel mě tak úcty­hod­ných osm let živo­ta. Nikdy ovšem nešlo o seri­ál mého srd­ce jako u mno­ha zary­tých fan­dů a jed­not­li­vé série jsem si uží­val jen jako běž­ný divák.

Nějaký ten spo­i­ler tu zřej­mě pad­ne…

Na závě­reč­nou sérii jsem byl ovšem dlou­hé měsí­ce natě­šen asi jako všich­ni fan­do­vé GoTéčka. Úvodní dvě epi­zo­dy mě ale nějak nedo­ká­za­ly vtáh­nout do děje. Asi něco jako když jste natě­še­ni na něja­ký spor­tov­ní mač, jenž má všech­ny před­po­kla­dy stát se zápa­sem dese­ti­le­tí, něko­lik minut před jeho začát­kem jste poho­dl­ně usa­ze­ni před tele­vi­zo­rem, ale když najed­nou všech­no vypuk­ne, nemů­že­te se do hry vůbec dostat.

Čím to? U Hry o trů­ny to bylo pod­le mého sou­du způ­so­be­no pře­de­vším tím, že závě­reč­ná řada byla tak tro­chu zvlášt­ní, ve smys­lu jiná, odliš­ná od před­cho­zích sérií. Napadá mě při­rov­ná­ní k seri­á­lu Banshee, u něhož se ve čtvr­té sérii rov­něž hod­ně změ­ni­la jeho dosa­vad­ní atmo­sfé­ra. U něj mi to ale nijak neva­di­lo. U Hry o trů­ny šla pro­mě­na vypo­zo­ro­vat tře­ba už pod­le odliš­né­ho vizu­á­lu úvod­ní zněl­ky.

Pak při­šla epi­zo­da čís­lo tři a s ní i něko­lik let oče­ká­va­ná bitva o pře­ži­tí lid­stva, kte­rá měla být jed­ním z abso­lut­ních vrcho­lů seri­á­lu i vrcho­lů v seriálovém/filmovém svě­tě. Objektivně a s odstu­pem něko­li­ka týd­nů bez něja­ké hoř­kos­ti musím kon­sta­to­vat, že se pod­le mě jed­na­lo o nejmé­ně půso­bi­vou bitvu v his­to­rii seri­á­lu, kte­rou bych popsal jako jed­nu vel­kou a nepře­hled­nou maza­ni­ci. Úžasných bitev bylo v seri­á­lu hned něko­lik, dokon­ce i těch, kte­ré se stej­ně jako tahle ode­hrá­va­ly v noci, ale tohle pros­tě nešlo. Pro jis­to­tu ješ­tě musím dodat, že jsem díl zhlé­dl poz­dě večer, niko­liv za den­ní­ho svět­la.

Čtvrtá epi­zo­da mě koneč­ně vtáh­la do děje téměř jako za sta­rých časů. Dokonce bych tu vypích­nul i jeden tak­zva­ný „wau moment“ a sice neče­ka­né sejmu­tí jed­no­ho z dra­ků. Přesto jed­na malá výt­ka k logi­ce – co se takhle poku­sit nej­pr­ve sejmout osed­la­né­ho draka i s Daenerys a tím záro­veň sko­lit dvě otrav­né mou­chy. Toho bychom se ale dočka­li mož­ná tak v úvod­ních séri­ích, kdy se tvůr­ci ješ­tě nebá­li zabít i hlav­ní hrdi­ny. Ale je i mož­né, že Daenerys neby­la na tu dáli pros­tě vidět a já zby­teč­ně moc kri­ti­zu­ji.

Ale zbo­řit dlou­ho­le­té hrad­by pev­né jako ská­la jedi­ným fouk­nu­tím? To už si něja­kou tu kri­ti­ku zaslou­ží. Tvůrci už to ale schy­ta­li poměr­ně dost a dál bych se v tom nepitval. Osobně pova­žu­ju pátý díl za nej­lep­ší epi­zo­du závě­reč­né série. Měla náboj, pře­kva­pi­vé momen­ty, něja­ký ten pěk­ný sou­boj a děj se navíc vrá­til do Králova pří­sta­viš­tě, pro mě odjak­ži­va neja­trak­tiv­něj­ší­ho mís­ta celé­ho seri­á­lu.

Ze závě­reč­né epi­zo­dy jsem pak tak tro­chu roz­pa­či­tý. Byly tam pěk­né momen­ty, zau­ja­la mě kupří­kla­du odva­ha Tyriona mrsk­nout svým odzna­kem poboč­ní­ka pří­mo před oči­ma své krá­lov­ny. Byly tam ale i momen­ty kra­pet zvlášt­ní jako tře­ba tave­ní trů­nu nebo roko­vá­ní o budou­cím krá­li. Osud Jona Snowa mi pak tro­chu při­po­mněl osud Dextera Morgana.

Závěr
Pokud bych měl vynést závě­reč­ný ver­dikt, při­klo­nil bych se ke střed­ní­mu prou­du. Nebyla to žád­ná kata­stro­fa jako napří­klad závě­reč­ná řada House of Cards, ale ani nic úžas­né­ho jako někte­ré před­cho­zí série GoTéčka. Vrcholem seri­á­lu pro mě byla čtvr­tá řada, kte­rá nám naser­ví­ro­va­la tře­bas smrt Joffreyho, vele­na­pí­na­vý soud Tyriona, sou­boj Sera Gregora Cleganea s prin­cem Oberynem nebo celo­dí­lo­vou bitvu na Zdi.

Pažótí ver­dikt: 70 %