RECENZE – Příběh: Kniha bílá

Hlavní hrdin­ka nás pří­bě­hem pro­vá­zí od útlé­ho dět­ství až po zra­lý věk. Neznáme její jmé­no, může­me se však domní­vat, že jde snad o auto­bi­o­gra­fii nebo ale­spoň čás­teč­nou. Dětské obdo­bí je vyprá­vě­no z pohle­du malé hol­čič­ky, tudíž tomu odpo­ví­dá pohled na svět, názo­ry, myš­len­ky i jazyk. Je to v pod­sta­tě plus mínus moje vrs­tev­ni­ce, také Husákovo dítě. Naše hrdin­ka postup­ně dospí­vá, zaží­vá těž­ké obdo­bí plné prů­švi­hů a psy­chic­kých potí­ží. Nakonec dorůs­tá v ženu a mat­ku. S muži to nemá vůbec jed­no­du­ché. Je mož­né, aby nena­tre­fi­la na jedi­né­ho nor­mál­ní­ho? První man­žel Honza ji psy­chic­ky týrá, nevy­hnu­tel­ně po dru­hém dítě­ti dochá­zí k roz­vo­du. I to je poz­dě. Stal se z ní uzlí­ček ner­vů. Dále při­chá­zí sobec­ký Marek, kte­rý doká­že mys­let jen a pou­ze na své zájmy. Adam, kte­rý si chce jenom nezá­vaz­ně uží­vat. Martin mou­chy sněz­te si mě, kte­rý ote­vře pusu jenom, když se napi­je a to potom sto­jí za to. Mezi vzta­hy s muži pro­plou­vá hlav­ní posta­va těž­kost­mi v prá­ci, sta­rost­mi i radost­mi s dět­mi. Nakonec potká­vá Lásku. A to doslo­va, s vel­kým L.

Do kníž­ky jsem se nemoh­la dlou­ho začíst. Vlastně celé to vyprá­vě­ní malé hol­čič­ky mě úpl­ně neo­slo­vi­lo. Ne kvů­li nai­vi­tě či snad sty­lu vyprá­vě­ní, ale pro­to, že tře­ba na jed­né strán­ce pro­běh­ly prázd­ni­ny, váno­ce i prv­ní tří­da. Je mi jas­né, že se autor­ka nemoh­la detail­ně o všem roze­pi­so­vat, to by měla kni­ha ješ­tě o dal­ších 100 stran více, ale pros­tě mi to nesed­lo. V pod­sta­tě mě začal pří­běh bavit, až když se hlav­ní posta­va vda­la a autor­ka zača­la líčit vzta­hy. Musím říct, že ti chla­pi, až na posled­ní­ho Lásku, byli otřes­ní. Docela jsem se divi­la, že měla hrdin­ka ješ­tě vůbec chuť nava­zo­vat dal­ší zná­mos­ti, že neza­trpk­la. Co jsem ovšem obdi­vo­va­la, byla dušev­ní síla hlav­ní posta­vy. Po psy­chic­kém zhrou­ce­ní z prv­ní­ho man­žel­ství se oprav­du zoce­li­la a doká­za­la zajis­tit děti i sebe. Kdykoliv při­šla o prá­ci, doká­za­la si najít hned dal­ší, nebá­la se niče­ho. Vlastně si ani nemoh­la dovo­lit se bát, muse­la se o děti posta­rat. Strachem by je nena­kr­mi­la. Ovšem co se týče mužů, měla jsem pocit, že stá­le zůstá­va­la naiv­ní. Ale mož­ná pros­tě jen věři­la, že nejsou všich­ni špat­ní, sebestřed­ní, sobeč­tí. Naštěstí vždy zůstá­va­ly děti na prv­ním mís­tě.

Celkově se mi kníž­ka až na ten dět­ský začá­tek líbi­la. Líbila se mi odva­ha, kuráž a síla hlav­ní hrdin­ky. Také roky pře­tr­vá­va­jí­cí přá­tel­ství mezi kama­rád­ka­mi. U někte­rých pasá­ží jsem se i od srd­ce zasmá­la. Vadilo mi však, že hlav­ní posta­va nemá jmé­no, stej­ně jako děti byly jen děti, až na jed­no čte­nář nezná ani pohla­ví. Ovšem, co vadí mě, nemu­sí vadit vám samo­zřej­mě. 

Pokud rádi čtě­te život­ní pří­běhy žen, smě­le po kni­ze sáh­ně­te. S hlav­ní hrdin­kou se život oprav­du nemaz­lil a ve spous­tě věcech vám může zaim­po­no­vat. Třeba vás nau­čí, že i ze dna se člo­věk doká­že opět vyškrá­bat naho­ru.