Rychle a zběsile: Tokijská jízda - 65 %

Justin Lin pře­bral sérii Rychle a zbě­si­le po roz­pa­či­tém dru­hém dílu. Ten uká­zal, že nemá smy­sl točit film o autech, pokud v něm nemá­te zají­ma­vé posta­vy a smys­lu­pl­ný pří­běh, pře­kra­ču­jí­cí pou­hé rych­lost­ní špič­ko­vá­ní. Tokijská jíz­da jde už svou základ­ní pre­mi­sou pro­ti vyši­so­va­ným a oko­pí­ro­va­ným nápa­dům dru­hé­ho dílu a při tom zvy­šu­je úro­veň “coo­lo­vi­tos­ti” do nových výšin. Jak kva­lit­ně se to ale Tokijské jízdě daří? A jde oprav­du o návrat ke kva­li­tě prv­ní­ho dílu?

To, že je Tokijská jíz­da kro­kem novým smě­rem, demon­stru­je již změ­na hlav­ní­ho hrdi­ny. Místo Briana O’Connora (Paul Walker) z prv­ních dvou dílů se pozor­nost pře­su­nu­je na Seana Buswella (Lucas Black). Snímek tak vět­ši­no­vě igno­ru­je svět budo­va­ný prv­ní­mi jeho před­chůd­ci, a to jak pří­bě­ho­vě, tak geo­gra­fic­ky. Přesun do japon­ské met­ro­po­le nepřed­sta­vu­je jedi­ný závan čer­stvé­ho vzdu­chu.

Sean Buswell je blá­zen do aut a když se zrov­na neo­cho­mý­tá kolem stře­do­škol­ské­ho kam­pu­su, tak se v dvou­sto­pých vozi­dlech vrtá nebo závo­dí. Kvůli své­mu koníč­ku se ovšem dostá­vá do potí­ží a se svou mat­kou se stě­hu­je z měs­ta do měs­ta. Po tře­tím poru­še­ní záko­na a zde­mo­lo­vá­ní své­ho auta ho ohro­žu­je vidi­na živo­ta za mří­že­mi a tak mu nezbý­vá nic jiné­ho než se ukli­dit k otci do Tokia. Sean sice utí­ká před záko­nem, ale před svým sta­rým koníč­kem neu­te­če. Záhy se totiž dosta­ne mezi komu­ni­tu míst­ních závod­ní­ků.

Tokijská jíz­da zpr­vu půso­bí jako kla­sic­ká tee­nage kome­die. Hlavní hrdi­na závo­dí o srd­ce míst­ní krás­ky a špič­ku­je se svý­mi soky. Po hrdi­no­vě pře­stě­ho­vá­ní do Tokia a obje­ve­ní míst­ních závo­dů se ovšem žánr začne pře­vra­cet do zábav­né akč­ní jízdy, kde hlav­ní roli nehra­je stře­do­škol­ská lás­ka, ale vývoj hlav­ní­ho hrdi­ny a skvě­le nato­če­né závod­ní pasá­že.

To, v čem v minu­lém díle zkla­mal Singleton, zde Justin Lin napra­vu­je parád­ně. Místo bez­du­ché­ho a nein­spi­ra­tiv­ní­ho pří­bě­hu jako z kopí­rá­ku nám ser­ví­ru­je hrdi­no­vu ody­seu z kon­ce závod­ní­ho řetěz­ce na jeho vrchol. Zkoušky, kte­rým během ní čelí, zoce­lu­jí jeho pocit zod­po­věd­nos­ti a urču­jí vzta­hy s otcov­ský­mi posta­va­mi. Tokijská jíz­da je tak kro­mě fil­mu o smy­cích v cool autech hlav­ně fil­mem o dospí­vá­ní a zou­fa­lém hle­dá­ní otcov­ských vzo­rů.

Příjemnou změ­nou je i vět­ší roz­vrstve­ní pří­bě­hu. Film se už nevě­nu­je pou­ze a jen hlav­ním klad­ným posta­vám, ale nechá­vá nahléd­nout i do sou­kro­mé­ho živo­ta padou­cha. Ten nabí­zí zají­ma­vou para­le­lu s moti­va­ce­mi hlav­ní­ho hrdi­ny. Oba život­ní pro­tiv­ní­ci mají pro­blém s absen­cí otcov­ských postav a potře­bou doká­zat, že jsou lep­ší než si o nich ostat­ní mys­lí.

V recen­zi jsem už něko­li­kát pou­žil slo­vo cool. Nenacházím lep­ší název k popsá­ní poci­tu, kte­rý se tvůr­ci roz­ho­du­jí navo­dit během smy­ko­va­cích a honič­ko­vých scén. Cirkusově vytu­ně­ná auta z minu­lé­ho díla nahra­zu­jí pro­fe­si­o­nál­ně upra­ve­né závod­ní bes­tie. Motiv sprin­tů vystří­dal motiv smy­ko­vé­ho závo­dě­ní. Závod se už nevy­hrá­vá tvrd­ším sešlápnu­tím ply­nu jako v prv­ním dílu, ale peč­li­vým vede­ním vozi­del ve smy­cích.

Přes celý film se tak vzná­ší opar leh­ko­váž­nos­ti. To sice pomá­há k lep­ší stra­vi­tel­nos­ti pro­stře­dí smy­ko­va­cích závo­dů a jejich kul­tu­ry, mnoh­dy se však tato kva­li­ta sná­ší i na původ­ně váž­ně zamyš­le­né scé­ny, kte­ré pak ztrá­ce­jí na emo­ci­o­nál­ním a pří­bě­ho­vém dopa­du. Perfektně však do ní zapa­da­jí opět šab­lo­no­vi­té posta­vy a prken­né dia­lo­gy, již tra­dič­ní pro celou sérii.

I když tak sní­mek pra­cu­je se zají­ma­vý­mi moti­vy a téma­ty, nedo­ká­že je pro­sa­zo­vat s plnou inten­zi­tou. Zavděčování se mlad­ší­mu pub­li­ku poté degra­du­je funkč­nost váž­ných scén. Přes to však Tokijská jíz­da doká­že být napí­na­vá při dvou “roz­ho­du­jí­cích” honič­kách, jež kon­čí s pro děj napros­to zásad­ní­mi udá­lost­mi. Tyto pasá­že jsou vyztu­že­ným šasi úspě­chu fil­mu, bez kte­ré by nabo­řil do své prvot­ní odvá­za­nos­ti.

Tokijská jíz­da je fil­mem kom­bi­nu­jí­cím to nej­lep­ší z obou před­cho­zích dílů. Do své samo­stat­né exis­ten­ce si při­ná­ší vlast­ní nedo­stat­ky. S Tokijskou jízdou kon­čí éra nad­še­né­ho túro­vá­ní moto­rů a série se bude pod tak­tov­kou Justina Lina ubí­rat poně­kud jiným smě­rem. Jako posled­ní­mu zamá­vá­ní roz­ja­ře­nos­ti a oso­bi­té sty­li­za­ci série se vypla­tí Tokijské jízdě věno­vat tro­chu času a pocho­pe­ní pro její oso­bi­tý obal.

---

Photo © Universal Pictures

---

---