Stalker (1979)

Stalker. Možná jste toto slo­vo už sly­še­li... Ať už jako jmé­no fil­mu nebo název při­pra­vo­va­né počí­ta­čo­vé hry. Obojí čer­pá z 35 let sta­ré povíd­ky *Piknik u ces­ty* bra­trů Arkadije a Borise Strugackých. A i když všech­na tato tři díla mají spo­leč­ný námět, v lec­čems se od sebe liší (kníž­ka je spí­še filo­zo­fic­ké­ho a spe­ku­la­tiv­ní­ho raže­ní, film kla­de důraz na popis ces­ty, vykres­le­ní jed­not­li­vých osob a veli­ce dob­ře vyu­ží­vá obra­zo­vých vje­mů, hra zase bude prav­dě­po­dob­ně spíš zamě­ře­na na akci), jed­no ale mají spo­leč­né... **ZÓNU**. Oblast vytvo­ře­nou dopa­dem mete­o­ri­tu (v kni­ze pro změ­nu mimo­zemš­ťa­ny a ve hře zase výbu­chem Černobylské elek­trár­ny), ve kte­ré zůsta­ly veli­ce patr­né sto­py toho­to jevu.

A prá­vě o tuto oblast jde také zde. Po výše zmí­ně­né udá­los­ti se vytvo­ři­la tak­zva­ná Zóna, nepří­stup­né a smr­tel­ně nebez­peč­né pásmo uza­vře­né vojá­ky... ale také pásmo láka­jí­cí pro svou tajem­nost mno­ho lidí a věd­ců.

Zde se koneč­ně dostá­vám k názvu fil­mu, Stalkeři jsou totiž lidé pomá­ha­jí­cí ostat­ním dostat se do Zóny a hlav­ně v ní pře­žít. Fungují jako jedi­ní prů­vod­ci a jsou s ní zvlášt­ním způ­so­bem spja­ti. Zamilovali si ji a vytvo­ři­li k ní svůj osob­ní vztah, kte­rý je krás­ně uká­zán hned z počát­ku fil­mu, kdy naše tro­ji­ce hrdi­nů (Stalker, pro­fe­sor a spi­so­va­tel) začí­ná své puto­vá­ní.

]

Celá Zóna je ale pose­ta smr­tel­ný­mi past­mi (tzv. ano­má­li­e­mi), kte­ré se veli­ce čas­to pře­mís­ťu­jí (no, spíš mizí a obje­vu­jí se nové). Proto nej­krat­ší ces­ta k cíli vede téměř jis­tě spíš k záhubě. Ovšem kudy jít, ví jedi­ně Stalker...

Naši hrdi­no­vé (pro­fe­sor a spi­so­va­tel) si ho naja­li, aby je dove­dl k tajem­né­mu mís­tu v Zóně, umož­ňu­jí­cí­mu prý sebe­po­zná­ní a spl­ně­ní taj­ných přá­ní. Celou jejich ces­tu je sle­du­je­me a poslou­chá­me dia­lo­gy o lid­ském živo­tě, jeho smys­lu, hod­no­tách, jejich názo­rech na svět... Doprovází nás při tom dlou­hé a roz­jí­ma­vé obra­zy. Díky nim se z toho­to sním­ku stá­vá film plný hlou­ba­vých otá­zek a sym­bo­lů.

Slovy reži­sé­ra: *Mimo nás není žád­né síly, kte­rá by nám usnad­ni­la exis­ten­ci. Člověk sám vytvá­ří jak sebe, tak svou budouc­nost.*

Hodně reak­cí na toto dílo začí­ná otáz­kou „Co jsem to vlast­ně viděl?“ a urči­tě si ji bude­te klást i vy a to je dob­ře... Málo fil­mů má tako­vou moc při­mět divá­ka pře­mýš­let, ale tomu­to se to daří obdi­vu­hod­ně.

Všiměte si také (věru není to těž­ké 😛 ), že okol­ní svět je celý vyve­den v šedých, tma­vých a ponurých bar­vách. Zato prv­ní pohled na Zónu vás pře­kva­pí sytou barv­nos­tí, jakým­si tajem­ným živo­tem...

Skutečně výjmeč­ná podí­va­ná, kte­rou se vypla­tí vidět víc­krát, hlou­ba­vý film, kte­rý vám uká­že ces­tu... Pochopit už musí­te sami.

**Víte, že“..**

„.. natá­če­ní se potý­ka­lo s obrov­ský­mi pro­blémy a pro­běh­lo v pod­sta­tě dva­krát? Když byl totiž film popr­vé doto­čen a fil­ma­ři se vrá­ti­li do Moskvy (natá­če­lo se v Estonsku u vod­ní elek­trár­ny Jägala), Andrej Tarkovskij zjis­til, že zís­ka­ný mate­ri­ál nebu­de moct pou­žít. Natáčelo se totiž na dove­ze­né pás­ky od fir­my Kodak a sovět­ské labo­ra­to­ře ho neu­mě­ly zpra­co­vat. Celý štáb se tak musel vrá­tit (mezi­tím se ovšem vymě­ni­li kame­ra­man a scé­no­graf) a zno­vu nahrát tři čtvr­ti­ny fil­mu.

„.. sní­mek byl už v té době (stej­ně jako vět­ši­na teh­dej­ších sovět­ských fil­mů) dabo­ván až ve stu­diu?

„.. Andrej Tarkovskij prů­běž­ně po celou dobu vytvá­ře­ní fil­mu (nejen během natá­če­ní, ale i stři­hu a dabo­vá­ní) stá­le pře­pi­so­val a obmě­ňo­val scé­nář?

**Info**

- Režie: Andrej Tarkovskij

- Rok uve­de­ní: 1979

- Země: Západní Německo / Sovětský svaz

- Délka fil­mu: 163 min

- Hrají: Anatolij Solonicyn, Nikolaj Grinko, Alexandr Kajdanovskij

**Odkazy**

- „info o fil­mu (kfilmu.net)“:[http://kfilmu.net/filmy.php?sekce=informace&film=stalker]

---

---