(zatím nehodnoceno)
Loading...
Slavnostním závěrečným ceremoniálem s vyhlášením cen pro vítězné snímky, herce a tvůrce skončila v úterý 14. 11. 2017 soutěžní část 19. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Bratislava. Tradiční filmová akce na Slovensku letos kvůli financím zredukovala svůj program, ale paradoxně tak díky úsporným opatřením dala ve svém programu větší přednost kvalitě uváděných snímků před jejich kvantitou. Hlavní soutěž hraných filmů možná nebyla v tomto kontextu nejpočetněji zastoupená, na druhé straně každý z filmů v tomto výběru byl už prověřen účastí na jiných mezinárodních festivalech, a některé tituly dokonce už zdobily různá ocenění z předchozích letošních soutěžních přehlídek.
Bratislavský festival otevřel v tomto smyslu už také úspěšný srbský film Requiem za paní J. Srbská herecká hvězda Mirjana Karanović pod režijním vedením Bojana Vuletiće v něm ztělesnila titulní postavy nezaměstnané ženy, která propadne depresi a v naprosté netečnosti k vlastní rodině i okolnímu světu naplánuje svou sebevraždu. Zbývá ji akorát vyřídit pár drobností, které se ale ukážou jako mnohem větší překážky na sebevražedné misi, než se původně mohlo zdát. Film těží především z excelentního hereckého výkonu Karanovićové, ale také z vtipně napsaného scénáře, který příběh v řadě okamžiků dokáže odlehčit nečekaným humorem.
Velké pozornosti se těšila především dvojice promítaných filmů z letošního Benátského festivalu. Vítězný snímek režiséra Guillerma del Tora Podoba vody potvrdil autorovu zálibu ve fantasy tématech, kterou ale tentokrát tvůrce prolnul se žánrem milostné romance. Děj filmu se odehrává v období studené války v americké tajné vojenské laboratoři, kde pracuje jako uklízečka Elisa (Sally Hawkins). Ta je němá, což ji do jisté míry izoluje od okolního světa. Její život ale změní, když zjistí, že v jedné části komplexu je vězněna a podrobována experimentům zvláštní bytost jakéhosi „žabího muže“, jehož objevil jeden z vládních zmocněnců (Michael Shannon) kdesi v amazonských pralesích. Elisa se do přísně střeženého objektu postupně zamiluje a nakonec se ho rozhodne také zachránit. Del Toro vypráví s velkou invencí v hollywoodském stylu o nostalgii k 50. letům a v tomto duchu rovněž stylizuje i řadu výtvarných prvků, kterými nás v ději provází. Příběh je ale dosti předvídatelný, takže divákovi nakonec nezbývá, než se kochat hlavně režijními přechody mezi jednotlivými obrazy a pečlivou retro výpravou. Dá se ale očekávat, že Hollywood si symbolický snímek o boji proti jinakosti oblíbí právě díky jeho formě a mohl by být, podobně jako loňský La La Land, žhavým kandidátem na některou ze sošek Oscara.
Mnohem větší ambice skýtá další americká novinka režiséra Martina McDonagha Tři billboardy kousek za Ebbingem. Famózní Frances McDormand zde ztělesnila ženu středních let, které zavraždili dceru. Vyšetřování se ale neúměrně táhne a žena se rozhodne jednat. Před vjezd do města, kde žije, umístí tři billboardy s velmi kontroverzními vzkazy určenými pro šéfa místní policie (Woody Harrelson) a začnou se dít věci. Nekorektní hlášky, černý humor, ale hlavně silné téma lidské vzpoury proti systému a nespokojenosti, dělá z McDonaghova snímku velký divácký zážitek a podle všeho by jej neměly minout minimálně oscarové nominace.
Velkou cenou z festivalu v Cannes se už mohl pyšnit další uváděný snímek 120 tepů za minutu, který Francie vyslal do klání o Oscara pro nejlepší zahraniční film. Režisér Robin Campillo v něm pojednává o aktivistech z pařížské pobočky ACT UP, kteří v raných 90. letech bojují s machinacemi farmaceutických firem, nezájmem veřejnosti a otupělostí vlád ohledně problematiky prevence před nemocí AIDS a léčby tisíců nakažených zejména gayů. Pro mnohé jde zároveň nejen o politický boj, ale i zápas o vlastní život, protože čas nakažených aktivistů se povážlivě krátí. Svým způsobem záslužné téma ale Campillo zpracoval značně nezáživně. Jeho metoda dává přednost zejména záplavě dialogů, kde bude mít divák velký problém se identifikovat vůbec s některou z mnoha postav. Řada promluv pak jen prezentuje živé diskuze aktivistů, ale filmu schází zobrazení více osobnějšího rozměru některých jeho hlavních postav. Jde o příklad poněkud přeceněného filmového díla, které to bude mít těžké nejen u diváků, ale i amerických akademiků.
Naopak větší šance uspět v kategorii nejlepší zahraniční film může mít italský snímek Ciambra. Ten popisuje cikánskou komunitu v Kalábrii, kde s početnou rodinou žije také čtrnáctiletý chlapec Pio. Rád by už opustil dětské hry a zapojil se do světa svého dospělého bratra, který se ale pohybuje na hraně zákona. Když jednoho dne bratr zmizí, Pio se pokouší zaujmout jeho místo, ale cesta k dospělosti bude pro něj dlážděna řadou životních zkoušek. Nejcennější na snímku je patrně práce režiséra Jonase Carpinaga s místními romskými neherci. V tomto duchu může někomu film připomenout snímky např. českého tvůrce Petra Václava. Zásadní poselství, ale nakonec dílo nakládá na bedra hlavního hrdiny Pia, jestli se kluk dokáže z životního stylu své komunity vůbec vymanit, nebo bude následovat špatné příklady svých blízkých v budoucnu i on sám.
Zdaleka nejzajímavější tak byl nakonec pro mnohé turecký film Zrno, do nějž jeh režisér Semih Kaplanoglu obsadil hereckou hvězdu Jean-Marc Barra. Tato filozofující sci-fi vypráví postapokalyptický příběh zasazený do světa, kde jsou ti, kterým se podařilo přežít, rozděleni mezi pozůstatky měst, obývaných elitou, a zakázanými oblastmi, kde geneticky „nekompatibilní“ přistěhovalce sužuje sucho a epidemie. Vizuálně úchvatný černobílý snímek se dotýká de facto hodně aktuálních témat spojených s imigrací a globálními problémy naší planety. Jeho uvedení v Bratislavě doprovodil navíc osobně představitel hlavní role Jean-Marc Barr, který byl vedle kanadského režiséra Denise Cote největší hvězdou letošního festivalu.
V konkurenci výše uvedených filmů se naštěstí neztratily ani některé soutěžní snímky. Podle očekávání si nakonec cenu za nejlepší film odneslo koprodukční drama reflektující traumata z války v bývalé Jugoslávii Chlapi nepláčou, které bodovalo už i na letošním Karlovarském festivalu. Režisér Alen Drljević rozehrál komorní psychologickou studii několika válečných veteránů z různých částí Jugoslávie, které válka zdevastovala fyzicky i psychicky, jež se podrobují skupinové terapii s nadějí, že si dokáží nejen vzájemně odpustit, ale najít možná i nový smysl ve vlastním životě. Porota, v níž mimo jiné zasedl právě i zmíněný Jean-Marc Barr, ocenila jednohlasně kolektivní herecký výkon a poselství o smíření, stále aktuální i v dnešní společensko-politické situaci.
Cenu za nejlepší režii získala debutující irácká režisérka Soleen Yuseff za snímek Dům bez střechy. Ta se v něm s odvahou a upřímností věnovala problematice mužů v silně patriarchální společnosti v nebezpečné oblasti Kurdistánu, kde také natáčela.
Cena za nejlepší ženský herecký výkon putovala do Francii do rukou Laetitie Dosch za její ztvárnění hlavní hrdinky ve filmu Paula, jež pojednává o ženě, které se díky vlastní slabosti nakonec podaří najít sílu porvat se se životem.
Cenu za nejlepší mužský herecký výkon získal pak její íránský kolega Navid Mohammadzadeh za roli ve filmu Bez data, bez podpisu, kde ztělesnil muže odsouzeného k tragédii. Stejný snímek potom obdržel i Cenu poroty filmových kritiků.
Pro úplnost se sluší ještě dodat, že cenu pro nejlepší dokument obdržely turecké Meteory. A čestné ocenění za uměleckou výjimečnost ve světové kinematografii si odnesl americký herec žijící ve Francii Jean-Marc Barr a slovenská herecká legenda Božidara Turzonovová.
Závěrem tedy nezbývá než doufat, že se organizátorům podaří i v příštím roce dát dohromady atraktivní filmový program k již jubilejnímu 20. ročníku a opět na Bratislavský festival přivézt řadu zajímavých filmařských osobností. Ostatně rozhovor s letošní hvězdou Jean-Marc Barrem si budete moci přečíst co nevidět.
Martin Novosad
Nejnovější komentáře