Thunderbolts*: Marvelovští antihrdinové porážejí depresi v zatím nejnudnějším výletu MCU

Sebranka ved­lej­ších postav z před­cho­zích celo­ve­čer­ních fil­mů Marvel Cinematic Universe a seri­á­lů spo­leč­nos­ti Disney se spo­jí, aby bojo­va­la pro­ti fyzic­ké­mu ztě­les­ně­ní post­trau­ma­tic­ké depre­se ve fil­mu Thunderbolts*, kte­rý má ten­to víkend pre­mi­é­ru v Praze a kinech po celém svě­tě. Pokud se jed­ná o mar­ve­lov­skou odpo­věď na Sebevražedný oddíl, je to poci­to­vě mno­hem blí­že k hod­ně zprz­ně­né ver­zi z roku 2016 než k revi­zi Jamese Gunna z roku 2021.

A to i přes obec­ně kva­lit­ní fil­ma­ři­nu, kte­rá se vymy­ká posled­ním tren­dům MCU. V režii Jakea Schreiera (Papírová měs­ta) se Thunderbolts* mohou pochlu­bit solid­ní­mi herec­ký­mi výko­ny sym­pa­tic­kých her­ců, půso­bi­vý­mi loka­ce­mi v Utahu a Kuala Lumpuru (a stu­di­o­vý­mi kuli­sa­mi v Atlantě, kte­ré nahra­di­ly New York) od kame­ra­ma­na Andrewa Droze Palerma (Příběh duchů) a - kro­mě jed­no­ho vrchol­né­ho sou­bo­je - mno­hem méně nedba­lý­mi vizu­ál­ní­mi efek­ty, kte­ré jsme napo­sle­dy vidě­li v Kapitánu Amerikovi: Odvážný nový svět.

Thunderbolts* je dob­ře vypa­da­jí­cí film; lépe než vět­ši­na dosa­vad­ních sním­ků MCU. A je osvě­žu­jí­cím způ­so­bem zasa­zen do reál­ných loka­cí. Ale to všech­no je k niče­mu, když scé­nář (při­pi­so­va­ný Ericu Pearsonovi a Joanně Calo) pros­tě není. Je tu neu­vě­ři­tel­ně říd­ký děj a téměř nulo­vý vývoj postav; je šoku­jí­cí, že to, co bylo tak dob­ře nama­za­nou fran­ší­zou, dalo do výro­by takhle říd­ký mate­ri­ál.

Florence Pughová vede Thunderbolts* jako Yelena Belová, sest­ra býva­lé Černé vdo­vy Nataši Romanoffové, kte­rá momen­tál­ně pro­chá­zí poně­kud těž­kým obdo­bím. Už ji neba­ví být záku­lis­ní vra­žed­ky­ní ředi­tel­ky CIA Valentiny Allegry de Fontaine (Julia Louis-Dreyfus) a hle­dá pový­še­ní na super­hr­din­ku z prv­ní linie - což jí Valentina ráda poskyt­ne, pokud udě­lá jen tuhle posled­ní prá­ci.

Bohužel, ta posled­ní prá­ce zahr­nu­je ukli­ze­ní Valentinina posled­ní­ho prů­švi­hu, kte­rý zahr­nu­je její posta­ve­ní před komi­si pro obža­lo­bu vede­nou kon­gre­sma­nem Garym (Wendell Pierce) a mlad­ším kon­gre­sma­nem Buckym Barnesem (Sebastian Stan), kte­rý zřej­mě vyhrál vol­by od doby, kdy jsme ho napo­sle­dy vidě­li v Brave New World.

Na úpa­tí základ­ny na vrchol­ku hory na ven­ko­vě v Utahu Yelena náho­dou nara­zí na padou­chy z MCU Antonii Dreykovovou (Olga Kurylenko), Johna Walkera (Wyatt Russell) a Avu Starrovou (Hannah John-Kamen), kte­ří byli zřej­mě vyslá­ni na stej­nou úkli­do­vou misi a mají za úkol se navzá­jem zlik­vi­do­vat. A Bob (Lewis Pullman), kte­rý se zdá, že je tam jen tak.

Po pat­nác­ti minu­tách fil­mu Thunderbolts* tito anti­hr­di­no­vé při­jdou na to, že Valentina nemá nic za lubem. Po hodi­ně haš­te­ře­ní a vysvět­lo­vá­ní vyjdou naje­vo podrob­nos­ti o tom, co přes­ně má za lubem, a po záchra­ně Jeleniným ado­p­tiv­ním otcem Alexejem Šostakovem (David Harbour) a Buckyho asi­s­ten­ci se ji vyda­jí zasta­vit.

Jaká je sku­teč­ná hroz­ba v Thunderbolts*? Nic men­ší­ho než čiré ztě­les­ně­ní depre­se, vizu­a­li­zo­va­né jako opi­čí duch ze Strýčka Búnmího, kte­rý si vzpo­mí­ná na své minu­lé živo­ty, jenž zaha­lu­je Manhattan do plí­ži­vé­ho stí­nu, kte­rý zmi­zí kaž­dé­mu, koho se dotkne. Aby naši anti­hr­di­no­vé depre­si pora­zi­li, musí vstou­pit do říše stí­nů, kon­fron­to­vat se s vlast­ním trau­ma­tem z minu­los­ti a, ehm, obe­jmout se s ním?

To může být zají­ma­vý tema­tic­ký mate­ri­ál, ale kře­čo­vi­tý způ­sob, jakým ho film nacpe do popře­dí svých vrchol­ných akč­ních scén, je k plá­či. Ještě hor­ší je, že nám na žád­né z těch­to postav - údaj­ně vra­žed­ných padou­chů - najed­nou nezá­le­ží a všich­ni spo­lu­pra­cu­jí a chtě­jí konat dob­ro jen pár minut po úvod­ní scé­ně, kdy si jdou po krku (a film jed­no­ho z nich hned na začát­ku pořád­ně pošpi­ní).

Žádný z těch­to super­hr­di­nů nebyl na začát­ku dosta­teč­ně zají­ma­vý a žád­ný z nich se v prů­bě­hu celé­ho pří­bě­hu nezmě­ní, i když je nám řeče­no, že řeší své otrav­né pro­blémy s depre­se­mi. Harbour je sice zábav­ný, ale hra­je v pod­sta­tě paro­dii; jedi­nou zají­ma­vou posta­vou Thunderbolts* je Valentina asi­s­tent­ka v podá­ní Geraldine Viswanathan, kte­rá tu má jedi­nou morál­ní kri­zi.

Stejně jako někte­ré rané super­hr­din­ské fil­my se i Thunderbolts* téměř sty­dí za to, že jsou komik­so­vým fil­mem. O posta­vách se mlu­ví výhrad­ně pod jejich sku­teč­ný­mi jmé­ny; fanouš­ci MCU mohou před­po­klá­dat, že Yelena je nová Black Widow, ale na plát­ně ji tak nikdo nena­zve. Pouze Harbourův Alexej, kte­rý také dodá­vá fil­mu jedi­ný smy­sl pro komik­so­vou leh­kost, se hrdě pro­hla­šu­je za Rudého stráž­ce.

Navzdory úhled­né­mu zvra­tu ve finá­le - odha­le­ní zamýš­le­né­mu jako wow moment pro fanouš­ky, kte­ré zma­te a/nebo nedo­jme koho­ko­li jiné­ho - a scé­ně po titul­cích, kte­rá při­pra­vu­je Fantastickou čtyř­ku na letoš­ní léto: První kro­ky, se Thunderbolts* vyčer­pa­li dlou­ho před­tím, než zača­ly běžet titul­ky. Závěrečná poznám­ka sli­bu­je, že se tyto posta­vy vrá­tí, ale půso­bí to sko­ro jako výhrůž­ka; v zájmu fran­ší­zy nechť tito chla­pí­ci ode­jdou ces­tou Eternals.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový