Tonda, Slávka a kouzelné světlo – Recenze – 80 %

Český ani­mo­va­ný sní­mek Tonda, Slávka a kou­zel­né svět­lo, nato­če­ný v kopro­duk­ci se Slovenskem a Maďarskem, upo­mí­ná sice na tra­di­ci čes­ko­slo­ven­ské lout­ko­vé ani­ma­ce z dob Jiřího Trnky, záro­veň ale půso­bí stej­ně moder­ně a svě­že jako před­loň­ské Myši pat­ří do nebe nebo zahra­nič­ní fil­my Mrtvá nevěs­ta Tima Burtona či Koralína a svět za taj­ný­mi dveř­mi. Potvrzuje, že čes­ká ani­ma­ce je v posled­ních letech opět na svě­to­vé úrov­ni, což doka­zu­jí i mno­hé ani­mo­va­né krát­ké fil­my z nedáv­né doby.

Photo © nut­pro­duk­cia

 

Za sním­kem Tonda, Slávka a kou­zel­né svět­lo sto­jí pře­de­vším celo­ve­čer­ně debu­tu­jí­cí reži­sér a výtvar­ník Filip Pošivač, jenž se mimo jiné spo­lu­po­dí­lel na tvor­bě dět­ské­ho ani­mo­va­né­ho seri­á­lu Mlsné med­vě­dí pří­běhy, a sce­nárist­ka Jana Šrámková, autor­ka před­lo­hy pro krát­ký ani­mo­va­ný film Zuza v zahra­dách. Už ten pojed­ná­val o tom, jak před­sta­vi­vost pomá­há dětem se vstu­po­vá­ním do svě­ta dospě­lých, a obdob­ný motiv pro­sá­kl i do fil­mu o jede­nác­ti­le­tém Tondovi a jeho kama­rád­ce Slávce, v němž se k němu při­da­lo i téma jina­kos­ti, poro­zu­mě­ní a při­je­tí navzdo­ry odliš­nos­tem. Není to jen film pro děti, neboť v mno­ha aspek­tech doká­že oslo­vit i dospě­lé pub­li­kum.

Tonda žije s rodi­či a se dvě­ma novo­ro­ze­ný­mi sou­ro­zen­ci ve starém mno­ha­pa­t­ro­vém byto­vém domě, jehož ostat­ní oby­va­te­lé se vůči sobě cho­va­jí nevra­ži­vě a pře­ky­pu­jí nega­tiv­ní­mi vlast­nost­mi. Vztahy uvnitř komu­ni­ty se pak odrá­že­jí v cel­ko­vé atmo­sfé­ře v budo­vě na vizu­ál­ní úrov­ni – postup­ně v ní pras­ka­jí žárov­ky, pole­tu­jí v ní čer­né cho­má­če čeho­si a už tak dost šedi­vý inte­ri­ér se tak prů­běž­ně pro­pa­dá do ješ­tě šedi­věj­ší­ho šera. Obrazem spo­leč­nos­ti, v němž si lidé nedo­ká­ží naslou­chat a potý­ka­jí se s mocich­ti­vos­tí nebo s úzkost­mi, však pro­stu­pu­je svět­lo nadě­je, že se Tonda a nově při­stě­ho­va­ná dív­ka Slávka nějak zaslou­ží o potřeb­nou a víta­nou změ­nu.

 

Tonda i Slávka se totiž od zbyt­ku spo­leč­nos­ti něčím vymy­ka­jí. Tonda od naro­ze­ní sví­tí, více než září­cí pokož­ka jej ale ome­zu­jí pře­hna­ně sta­rost­li­ví a ochra­ni­tel­ští rodi­če, kte­ří jej drží zkrát­ka (doslo­va) na špa­gá­tu, jenž mu neu­mož­ňu­je dům opus­tit. Slávka zas čas­to uni­ká do fan­ta­zij­ních svě­tů, kte­ré jí pomá­há vizu­a­li­zo­vat její kou­zel­ná bater­ka. Oba před­pu­ber­tál­ní hrdi­no­vé se díky svým odliš­nos­tem sblí­ží, Slávka totiž Tondovu kon­di­ci nevní­má jako nedo­sta­tek a Tonda je zas jedi­ný, kdo je scho­pen její ima­gi­na­tiv­ní vize vidět a sdí­let spo­lu s ní. Sám má ostat­ně ve svém poko­ji z pol­štá­řů a dek vyro­be­ný bun­kr, do jehož až magic­ky roz­leh­lých bar­vi­tých útrob se s obli­bou noří, když na něj při­jde tru­do­my­sl­nost.

S téma­tem při­je­tí jina­kos­ti film pra­cu­je do hloub­ky. Tondova schop­nost sví­tit se dá jed­no­du­še vyklá­dat jako širo­kospek­trá meta­fo­ra pro jakou­ko­li odchyl­ku, a jeho tou­ha zapad­nout mezi ostat­ní a najít si kama­rá­dy tudíž reflek­tu­je zku­še­nos­ti koho­ko­li, kdo se někdy v živo­tě cítil vylou­če­ný z kolek­ti­vu kvů­li něja­ké odliš­nos­ti, ne nut­ně jen gene­tic­ké. Na pří­kla­du Tondova nena­dá­lé­ho přá­tel­ství s vní­ma­vou Slávkou sní­mek cit­li­vě uka­zu­je, jak může vzá­jem­né poro­zu­mě­ní a sdí­le­ní vézt k tomu, že začne­te sami sebe při­jí­mat mno­hem sebe­vě­do­mě­ji. Mezi obě­ma hrdi­ny se ale vytvo­ří i kon­flik­ty a k pro­mě­ně v komu­ni­ka­ci dojde také mezi gene­ra­ce­mi, ať už v kon­fron­ta­ci Tondy a Slávky s jejich rodi­či nebo se zdán­li­vě hro­zi­vým sta­rým domov­ní­kem, v němž obě děti nalez­nou neče­ka­né­ho spo­jen­ce.

 

Z domov­ní­ko­va chřad­nou­cí­ho těla mimo­cho­dem vyrůs­ta­jí kvě­ti­ny – což je nej­po­e­tič­těj­ší ztvár­ně­ní postup­né­ho vyprchá­vá­ní živo­ta v čes­kém fil­mu od krát­ko­me­tráž­ní­ho ani­mo­va­né­ho poči­nu s názvem Pouštět draka. Pozoruhodných vizu­ál­ních nápa­dů je ve fil­mu víc, mezi nimi zaujme kupří­kla­du též posta­va Slávčiny mamin­ky, vyslou­ži­lé balet­ky, kte­rá se v důsled­ku vlast­ní exis­tenč­ní kri­ze i ponu­ré nála­dy v domě pro­mě­ňu­je z bílé labutě v labuť čer­nou. Film nád­her­ně a uvě­do­mě­le pra­cu­je s barva­mi a se svět­lem, figur­ky jed­not­li­vých postav i vše­li­ja­ké loka­ce jsou detail­ně pro­pra­co­va­né a ani­ma­ce je bez­chyb­ná.

Je skvě­lé, že film Tonda, Slávka a kou­zel­né svět­lo se setká­vá s úspě­chem i na mezi­ná­rod­ních fes­ti­va­lech a v zahra­nič­ní dis­tri­buci. Je oso­bi­tý, emo­tiv­ní, kom­plex­ní ve svém vrs­tev­na­tém sdě­le­ní, a při­tom jas­ně sro­zu­mi­tel­ný i pro děti (od prv­ňáč­ků dál, pro men­ší děti zas až tak vhod­ný není). Chvílemi sice ztvár­ňu­je svět dospě­lých až pří­liš ponu­ře a kari­ka­tur­ně a čas­to zabře­dá do poci­tů smut­ku a skep­se, což může na lec­ko­ho zapů­so­bit spí­še depre­siv­ně, přes­to však vyzní­vá pře­váž­ně mile, las­ka­vě a opti­mis­tic­ky. Kouzelné fan­ta­zij­ní prv­ky splé­tá se strast­mi sku­teč­né­ho dospí­vá­ní a rodi­čov­ství a s názna­ky dal­ších váž­ných témat, aniž by při­tom ztra­til záři­vý pohád­ko­vý nádech. A hlav­ně pře­dá­vá cen­né lek­ce i bez nut­nos­ti vše doslov­ně vysvět­lo­vat.

 

---