Utop se, nebo plav (Le Grand Bain) – Recenze – 40%

Hrdiny fran­couz­ské kome­die Utop se, nebo plav je něko­lik prů­měr­ných mužů ve střed­ním věku, kte­ří trpí růz­ný­mi depre­se­mi, kri­ze­mi i vyho­ře­ním, neb jejich oby­čej­né živo­ty se nepro­tnu­ly s úspě­chem ani v pra­cov­ní ani v osob­ní rovi­ně a ješ­tě se jim navíc lidé v jejich oko­lí vysmí­va­jí za to, jaké­ho mají koníč­ka – pra­vi­del­ně totiž navště­vu­jí kur­zy syn­chro­ni­zo­va­né­ho pla­vá­ní pro muže. Pak všich­ni zjis­tí, že exis­tu­je mezi­ná­rod­ní mis­trov­ství v této dis­ci­plí­ně i pro muž­ské plav­ce a roz­hod­nou se na něj při­hlá­sit, přes­to­že to nikdo z nich pořád­ně neu­mí a nikdo z nich nemá ani dosta­teč­nou fyzič­ku. Pak ale dojde ke změ­ně tre­nér­ky a započne tvr­dá spor­tov­ní pří­pra­va.

Pozoruhodné je, že někte­ré z hlav­ních hrdi­nů hra­jí poměr­ně slav­ní fran­couz­ští her­ci, např. Mathieu Amalric (hlav­ní zápo­rák v bon­dov­ce Quantum of Solace), Benoît Poelvoorde (Bůh ve Zbrusu nový zákon) a dal­ší, při­čemž řada z nich je i vel­mi schop­ný­mi komi­ky, leč přes­to je film cel­ko­vě hroz­ně málo vtip­ný, ne nut­ně pro­to, že by jeho vti­py byly sla­bé, ale že je těch vti­pů vylo­že­ně spo­ra­dic­ky. Skoro to vypa­dá, jako kdy­by tvůr­ci už pou­hou před­sta­vu takřka neschop­ných postar­ších chla­pí­ků sna­ží­cích se obstát v živo­tě ale­spoň jako muž­ské akva­be­ly pova­žo­va­li za nato­lik vtip­nou, že už jim při­šlo nad­by­teč­né při­dá­vat do fil­mu ješ­tě něja­ký dal­ší humor, v domně­ní, že divá­ci budou padat smí­chy při kaž­dém zábě­ru, kdy sebou někdo neši­kov­ně plác­ne do vody (a to tam ani tako­vých zábě­rů není dost).

První polo­vi­nu (dvou­ho­di­no­vé­ho) fil­mu navíc tvo­ří hlav­ně předlou­hé expo­zi­ce, v nichž je divák svěd­kem ponuré­ho záze­mí jed­not­li­vých postav, jejich kom­pli­ko­va­ných život­ních situ­a­cí a nešťast­ně zvo­le­ných zaměst­ná­ní. Nejvíce pro­sto­ru má při­tom pade­sát­ník Bertrand (Mathieu Amalric), jehož pří­běh je pří­to­men od začát­ku a díky němuž se pak pozor­nost vyprá­vě­ní pře­ne­se i na dal­ší posta­vy, pro­to­že to je on, kdo odpo­ví na inze­rát ama­tér­ské­ho pla­vec­ké­ho druž­stva hle­da­jí­cí­ho nové­ho čle­na, tak­že se pak divák s ostat­ní­mi čle­ny sezna­mu­je spo­lu s ním. Celé je to ale hroz­ně úmor­né, málo vtip­né (tak­že to vypa­dá spíš jako dra­ma s něko­li­ka úsměv­něj­ší­mi scén­ka­mi), a ani když se ve dru­hé polo­vi­ně fil­mu koneč­ně začne tré­no­vat na sou­těž, tak se to o moc nezlep­ší.

Veškerý děj je totiž veli­ce jed­no­du­chý a šab­lo­no­vi­tý ve všech ohle­dech, i jako pří­běh vyho­ře­lé­ho a zou­fa­lé­ho člo­vě­ka, kte­rý až díky zpo­čát­ku vysmí­va­né­mu spor­tu nalez­ne přá­te­le, zados­tiu­či­ně­ní i novou chuť do živo­ta, i jako pří­běh o par­tě ztros­ko­tan­ců, kte­ří se musí do něče­ho pořád­ně obout a vydat ze sebe všech­no, aby sami sobě i své­mu oko­lí doká­za­li, že jsou pře­ci jen schop­ní v něčem zazá­řit. Do toho film sype z ruká­vu podiv­né nesmy­sl­né meta­fo­ry o koleč­kách a čtver­cích, jejichž exis­ten­ce film ničím neo­bo­ha­cu­je. Za vidě­ní sto­jí prak­tic­ky až závě­reč­ných pat­náct minut, v nichž je sou­těž­ní vystou­pe­ní hlav­ních hrdi­nů poměr­ně uspo­ko­ji­vým a efekt­ně nasní­ma­ným vykou­pe­ním za tu bídu před­tím, ale zas je div­né, že dotyč­ní plav­ci během něj před­vá­dě­jí slo­ži­tou cho­re­o­gra­fii včet­ně poměr­ně nároč­ných akro­ba­tic­kých kous­ků, aniž by coko­li z toho před­tím vidi­tel­ně tré­no­va­li.

Komedie Utop se, nebo plav je tako­vou bazé­no­vou vari­a­cí na Do nahas posel­stvím, že spor­tov­ní úspěch vyře­ší všech­ny vaše pro­blémy, ako­rát tedy pod­stat­ně hůř napsa­nou a reží­ro­va­nou. Rozhodně jde o film pozi­tiv­ní, úsměv­ný a nená­roč­ný, avšak nestoud­ně pře­hna­ná dél­ka, před­ví­da­tel­nost, roz­vlek­lost a nedo­sta­tek humo­ru mu bohu­žel výraz­ně kazí reno­mé.