(1 hlasů, průměr: 4,00 z 5)
Loading...Ahosi - ženské bojovnice, které v devatenáctém století chránily Dahomejské království v Africe se zdatností a odhodlaností, kterým se nikdo nedokázal vyrovnat. Generálka Nansica (Viola Davis) v roce 1823 cvičí novou generaci rekrutek a připravuje je na střet s nepřítelem, který je odhodlaný zlikvidovat jejich životní a kulturní hodnoty. A to jsou věci, za které je zkrátka nutné bojovat....
Režisérku Ginu Prince-Bythewood by po tragédii jménem Old Guard: Nesmrtelní 2 roky nazpátek člověk nejradši vzal za flígr a příště jí svěřil maximálně režii reklam na Penny s Michalem Davidem. Bylo proto snadné znervóznit, když se Bythewood chopila režie snímku Woman King AKA Válečnice. Film na motivy skutečných události o elitní jednotce Dahomejského království jménem Ahosi přitom ještě před premiérou neutekl konverzi. Primárním zdrojem bohatství tohoto království totiž byl obchod s otroctvím, kdy se tehdejší král Ghezo neštítil obchodovat s vlastním lidem a potencionální cesta obchodování s palmovým olejem ve finále byla o poznání méně finančně lákavější. Kvůli tomuto faktu roli ve filmu odmítla například Lupita Nyong’o, sympatický je ovšem ten fakt, že se tuto temnou skvrnu historie Dahomejského království film nebojí adresovat. Samotné filmové podání je sice ohledně tohoto nepříjemného faktu u Válečnice pravděpodobně o poznání idealističtější a historici můžou Válečnici začít nenávidět stejně jako ve své době Gladiátora Ridleyho Scotta či nedávného Jana Žižku, důležitý je ovšem fakt, že Válečnice v zácpě všech filmu s tématikou otroctví a emancipace fungují jako skvělý svěží vítr. A jak bylo snadné Bythewood 2 roky nazpátek odsoudit, nyní by jí člověk nejradši nesl na zádech.
Válečnice je ve svém základu balíček nezměrného počtu emocí, které se za pochodu vykreslují. Bythewood dokáže už od počátku mile překvapit přehlednou a působivou akční stránkou, především ovšem u Válečnice fungují dramatické pasáže, v průběhu se poté ukazuje, že Bythewood má k této látce očividný potřebný cit a servíruje přesně ten správně vybalancovaný hlavní chod, který zvládne být divácky velmi vděčný a přitom za pochodu servírovat vážná témata. Postavení žen ve společnosti, držení za jeden provaz, snaha o emancipaci a ctění zásad, které je ovšem přeci jen ve vážných momentech možné porušit. I při relativně skromném rozpočtu (50 milionů dolarů) se před divákem v plné kráse představuje africký epos, který představí kulturu, která sice Evropanům zůstane nadále cizí, jedná se ovšem o fascinující expozici do fascinující kultury, která diváka od počátku chytne a jen tak nepustí.
Viola Davis má v roli generálky Nansicy opět možnost předvést, že patří mezi nejlepší herečky současnosti a od prvního nástupu na scénu se očividně nebojí maximální fyzické přípravy, i ve Válečnici má ovšem ve finále prostor pro předvedení charakterního herectví. Davis tu prakticky celý film bojuje o 5. oscarovou nominaci, mladická Thuso Mdebu má poté šanci vykreslit se jako potencionální herecký objev roku. Lashana Lynch je ve své roli též naprosto fantastická, zaujme poté i John Boyega jako král Ghezo a Hero Fiennes Tiffin má v roli otrokáře Santose Ferreira tetralogii After konečně štěstí na film, za který se ve své kariéře stydět nemusí a ukázat, že svým strýcům Ralphovi a Jospehu Fiennesovým do budoucna vůbec herecky nemusel dělat ostudu. Jordan Bolger je tu poté především jako polovina jedné romantické podzápletky, i jeho postava má ovšem ve finále potřebné vrstvy a samotná romantická podzápletka se vlastně nevydává úplně očekáváným směrem, klíčové je ovšem především, že tato samotná podlinka funguje a není tlačená na sílu.
To ostatně v podstatě platí o celém filmu. Je velmi pravděpodobné, že někoho napadne, že se Válečnice vydává krapet očekávaným směrem, dvakrát to ovšem nevadí právě díky tomu, že samotná zápletka je vedena skvěle. Zdánlivě standardní výcvik nováčka je opepřen právě neokoukanou kulturou, samotný vývoj zápletky dokáže nejednou překvapit a především je skvěle vidět, že scenárista Dana Stevens do scénáře motivy o emancipaci, otázkách kultury a zásad či hodnotách zapojuje velmi šikovně a ne na sílu. Nepříjemná pachuť z faktu, že zobrazený obchod s otroky byl ještě 200 let nazpátek v podstatě normální záležitostí ovšem zůstává, onen zmíněný fakt, že hlavní zdroj bohatství Dahomejského království (i když je to celé nejspíš krapet zjednodušené) poté ukazuje, že se tvůrci nebojí pokrýt ani ty negativnější stránky tohoto legendárního království i legendárních Ahosi. Právě nečernobílost a krapet komplexnější náhled je dalším velkým plusem, kterým se film stává ještě sympatičtější a uvěřitelnější.
Soundtrack Terence Blancharda bravurně těží z afrického folkloru, při vzpomínání na to, co Bythewood převedla společně se poté jednoduše nedá nežasnout a sledovat, jak její režie rázem působí sebevědomě, dokáže spousta faktorů zapojit do fungujícího celku a balancovat tak mezi velkolepou podívanou se skvělou akční choreografii a dramatem se silnými emotivními momenty a sociálním přesahem. Příběh o válce a touze po svobodě, který je automaticky zapovězen všem rasistům a sexistům, zalíbení v něm ovšem nutně nemusí nalézt pouze negrofilové a heterosexuálové. V čele příběhu Válečnice jsou sice ženy, málokterý podobný film s potenciálem dotknout se palčivých témat v poslední době totiž neměl takové koule. Mrk mrk, Honzo Žižko.
Zlomit definitivně hůl nad Bythewood by byla chyba, Válečnice je jedním důkazem za všechny. Skvělá historická podívaná, která může fungovat jako ultimátní crowd-pleaser a přitom si status černého koně nadcházející oscarové sezóny naprosto zaslouží. Válečnice je přesně ten typ filmu, který diváka pohltí a jen tak ho nepustí, málokterý filmový zážitek z letošního roku má potenciál zanechat v divákovi tak silný otisk....
Nejnovější komentáře