#1966: Upíří polibky: Pokrevní příbuzní 2 - 40 %

Po kni­ze „Upíří polib­ky: Pokrevní pří­buz­ní 1“ jsem si říkal, jest­li má vlast­ně smy­sl vůbec pokra­čo­vat ve čte­ní, ale když už se ke mně celá tří­díl­ná série dosta­la, řekl jsem si, že zase neza­be­re tolik času, abych všech­ny tři díly pře­če­tl, i když dru­hý a tře­tí jsou pře­ce jen o něco tlust­ší než ten prv­ní. „Upíří polib­ky: Pokrevní pří­buz­ní 1“ jsou hod­ně sla­bou kni­hou, kte­rá v pod­sta­tě jen vyu­ží­vá toho, že upí­ři jsou oblí­be­né téma pro teen pub­li­ku, hlav­ně to dív­čí a že je vlast­ně straš­ně cool pre­zen­to­vat upí­ry jako roman­tic­ké hrdi­ny. V tomhle pří­pa­dě jako sku­teč­ně smut­né roman­tic­ké hrdi­ny, pro­to­že jsou pou­ze kari­ka­tu­ra­mi toho, co obvykle před­sta­vu­jí - mon­stra, kte­rá nedo­ká­ží uko­jit svou žízeň po lid­ské krvi.

Na kni­ze „Upíří polib­ky: Pokrevní pří­buz­ní 1“ a poprav­dě na celé sérii je nej­vtip­něj­ší sku­teč­nost, že je vlast­ně jed­no, že se jed­ná o upí­ry, pro­to­že tihle krev oprav­du nepi­jí. Nevybavuji si scé­nu, kde by to děla­li, mini­mál­ně žád­nou, kde by se krmi­li na lad­ném krč­ku něja­ké dívči­ny. Je smut­né, že se zde upí­ři stá­va­jí jen kuli­sou, i když by pod­le vše­ho měli být tím základ­ním. Je to jen mar­ke­tingo­vý tah, kte­rý má napo­moct pro­dejům série, a to jak té belet­ris­tic­ké, tak i komik­so­vé. Je vidět, že autor­ka bere upí­ry pros­tě jen jako urči­tou moder­ní věc, na kte­rou lidé sly­ší, stej­ně tak nemá pořád­né poně­tí o horo­ru a o tom, jak by se měla budo­vat atmo­sfé­ra, i když je patr­né, že v někte­rých scé­nách by tako­vou sna­hu i měla.

I přes­to, že je to pořád hod­ně špat­né, naiv­ní a hloupouč­ké, je vidět, že opro­ti prv­ní­mu dílu se dějo­vě pří­běh zlep­šil. Postavy jsou nám před­sta­ve­ny, i když se jed­ná o hod­ně jed­no­du­ché cha­rak­te­ry, kte­ré nema­jí hloub­ku - snad až tro­chu na hlav­ní hrdin­ku, ale její milý je tupost sama - a tak se nám může roz­jet děj samot­ný, kte­rý se točí kolem toho, že Alexandrův bra­tra­nec Claude chce zís­kat tajem­né fió­ly, kte­ré by z něj udě­la­li kom­plet­ní­ho upí­ra. Zápletka je jed­no­du­chá, dějo­vě je to jako sle­do­vat děti při hře na upí­ry, kdy muse­jí řešit rádo­by váž­né pro­blémy, kte­ré jim hra udá­vá. Je to sko­ro až úsměv­né, ale jak říkám, opro­ti prv­ní­mu dílu se to pře­ce jen tro­chu zlep­ši­lo.

Oproti kni­ze „Upíří polib­ky: Pokrevní pří­buz­ní 1“ má dru­hý díl pře­ce jen pár lep­ších momen­tů a lep­ší stav­by děje, i když je to v pod­sta­tě o ničem, je to tro­chu lep­ší, a to i pro­to, že je toho v jed­né kni­ze více. Jasně, je cíle­no na sku­pi­nu mlad­ších puber­ťa­ček, kte­ré si mys­lí, že být emo nebo goth je cool, ale asi ani sama autor­ka moc nechá­pe, co to vlast­ně zna­me­ná a jen všech­no ide­a­li­zu­je a vlast­ně si i pře­kru­cu­je pod­le potře­by. Raven je popsá­na v pod­sta­tě jako intro­vert­ní dív­ka, kte­rá nemá moc přá­tel, ale v ději tohle není akcep­to­vá­no a dělá si, co chce. Alexander je tupec, kte­rý nemá s upí­ry nic spo­leč­né­ho. Více se upí­ro­vi podo­bá Claude, kte­rý je posta­vou, jež se dá aspoň tro­chu kous­nout.