(zatím nehodnoceno)
Loading...
Jan Zajíc
Kresba: Johana Hrabíková Vojnárová
Jsem rád, že se objevují komiksy, který vyprávějí o zajímavých osobnostech, jež nemusí mít člověk příliš v podvědomí. Jsem si skoro jistý, že jsem o Janovi Zajícovi někdy slyšel, ale Jan Palach ho zastínil tak silně, že jsem si o něm nikdy nic nezjišťoval, pořádně jsem neznal souvislosti. A tohle je podle všeho něco, co by komiks „Jan Zajíc“, který má i podtitul „Příběh pochodně č. 2“ měl přinést. A do jisté míry se mu to daří. Bohužel tak činí způsobem, který není zrovna nějak úchvatný, a to především po vizuální stránce, ta je docela zklamáním. A po stránce scenáristické jeto vlastně jen snaha určit motivace, které vedou člověka k tomu, že se sám zapálí. A podat takové téma s tím, aby Jan Zajíc nevyšel jako idiot anebo na druhou stranu jako cizelovaný hrdina bez bázně a hany, to chce přece jen schopného autora.
Komiks „Jan Zajíc“ není vyloženě špatným komiksem, protože nám představuje realitu a postavy tak, že vyznívají uvěřitelně. Jan Zajíc skutečně následoval příkladu Jana Palacha a chtěl národ dál burcovat. Chtěl vytvořit další pochodně, které budou planout pro národ. V knize se nezmiňuje skutečnost, že Jan Zajíc ale ve skutečnosti nebyl pochodeň č. 2, jak sebe sám označil v dopisu národu, který zanechal před svou smrtí a kde uvádí: „Protože se navzdory činu JANA PALACHA vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako POCHODEŇ č. 2.“ O celý měsíc dříve se ale stačil upálit Josef Hlavatý, ale je docela možné, že o tom Jan Zajíc skutečně nevěděl, protože komunisté se celkem dobře snažili o tom, aby se o upáleních nepsalo, jednoduše proto, že se skutečně báli, že by to mohlo lidi zburcovat. A komunistům jejich taktika vyšla. Lidé se upálili, ale trvalo ještě dvacet let, než se režim změnil.
Komiks celkem lidsky popisuje, kdo byl Jan Zajíc, prezentuje ho jako rozumného člověka, který se prostě nechtěl nechat semlít děsivým aparátem, který si na nás v roce 1968 vyšlápl a všechno ospravedlňoval tím, že bylo potřeba Československu bratrsky pomoct. Jan Zajíc byl proti režimu, ale jeho čin je prostě nepochopitelný. Měl vizi, která by možná mohla fungovat, ale to by ho skutečně muselo následovat množství lidí a bojím se, že by to množství muselo být velké. A takovou oběť prostě není možné očekávat, to nejde. I od samotného Zajíce byla ta oběť přehnaná, protože jak napsali v závěru knihy i jeho příbuzní, dalo by se proti režimu bojovat i jinak, účinněji, kdyby se neupálil a dál žil a zkusil něco jiného. Ale možná právě upálení - v množném čísle - měla nakonec dopad na studenty o těch dvacet let později. A tak se to třeba Palachovi, Hlavatému, Zajícovi a dalším nakonec povedlo.
V knize „Jan Zajíc“ najdeme celkem jednoduchý scénář, který jasně popisuje Zajícův život od dnů těsně před Palachovým upálením, až ke dni, kdy se upálil sám a zanechal po sobě poselství, které se komunisté chtěli umlčet. Scenáristovi i kreslířce je nutné přiznat cit, kdy nechtěli ukazovat samotnou scénu upálení, nic explicitního v knize není. Pro zachování památky rozhodně zajímavé, na druhou stranu si říkám, že z hlediska komiksu by to byl silný moment, velmi překvapivý, možná nevhodný, ale silný určitě. Bohužel kresba celkově je taková nijaká. Barevné pojetí, které je spíše nevýrazné, se celkem dá pochopit jako úmysl pro zachycení doby. Ale samotná kresba ignoruje podobnost obličejů, některé postavy poznáte jen díky barvě vlasů, detaily moc nefungují, jako kdyby byly spíše odfláknuté. Za mě kresba hodně sráží celý dojem z komiksu, který není objevný, ale přináší život člověka, na kterého se nemusí tolik pamatovat.
Nejnovější komentáře