#1994: Jan Zajíc - 50 %

Jan Zajíc

Jsem rád, že se obje­vu­jí komiksy, kte­rý vyprá­vě­jí o zají­ma­vých osob­nos­tech, jež nemu­sí mít člo­věk pří­liš v pod­vě­do­mí. Jsem si sko­ro jis­tý, že jsem o Janovi Zajícovi někdy sly­šel, ale Jan Palach ho zastí­nil tak sil­ně, že jsem si o něm nikdy nic nezjiš­ťo­val, pořád­ně jsem neznal sou­vis­los­ti. A tohle je pod­le vše­ho něco, co by komiks „Jan Zajíc“, kte­rý má i podti­tul „Příběh pochod­ně č. 2“ měl při­nést. A do jis­té míry se mu to daří. Bohužel tak činí způ­so­bem, kte­rý není zrov­na nějak úchvat­ný, a to pře­de­vším po vizu­ál­ní strán­ce, ta je doce­la zkla­má­ním. A po strán­ce sce­náris­tic­ké jeto vlast­ně jen sna­ha určit moti­va­ce, kte­ré vedou člo­vě­ka k tomu, že se sám zapá­lí. A podat tako­vé téma s tím, aby Jan Zajíc nevy­šel jako idi­ot ane­bo na dru­hou stra­nu jako cize­lo­va­ný hrdi­na bez báz­ně a hany, to chce pře­ce jen schop­né­ho auto­ra.

Komiks „Jan Zajíc“ není vylo­že­ně špat­ným komik­sem, pro­to­že nám před­sta­vu­je rea­li­tu a posta­vy tak, že vyzní­va­jí uvě­ři­tel­ně. Jan Zajíc sku­teč­ně násle­do­val pří­kla­du Jana Palacha a chtěl národ dál bur­co­vat. Chtěl vytvo­řit dal­ší pochod­ně, kte­ré budou pla­nout pro národ. V kni­ze se nezmi­ňu­je sku­teč­nost, že Jan Zajíc ale ve sku­teč­nos­ti nebyl pocho­deň č. 2, jak sebe sám ozna­čil v dopi­su náro­du, kte­rý zane­chal před svou smr­tí a kde uvá­dí: „Protože se navzdo­ry činu JANA PALACHA vra­cí náš život do sta­rých kole­jí, roz­ho­dl jsem se, že vybur­cu­ji vaše svě­do­mí jako POCHODEŇ č. 2.“ O celý měsíc dří­ve se ale sta­čil upá­lit Josef Hlavatý, ale je doce­la mož­né, že o tom Jan Zajíc sku­teč­ně nevě­děl, pro­to­že komu­nis­té se cel­kem dob­ře sna­ži­li o tom, aby se o upá­le­ních nepsa­lo, jed­no­du­še pro­to, že se sku­teč­ně báli, že by to moh­lo lidi zbur­co­vat. A komu­nis­tům jejich tak­ti­ka vyšla. Lidé se upá­li­li, ale trva­lo ješ­tě dva­cet let, než se režim změ­nil.

Komiks cel­kem lid­sky popi­su­je, kdo byl Jan Zajíc, pre­zen­tu­je ho jako rozum­né­ho člo­vě­ka, kte­rý se pros­tě nechtěl nechat semlít děsi­vým apa­rá­tem, kte­rý si na nás v roce 1968 vyšlá­pl a všech­no ospra­vedl­ňo­val tím, že bylo potře­ba Československu bra­tr­sky pomoct. Jan Zajíc byl pro­ti reži­mu, ale jeho čin je pros­tě nepo­cho­pi­tel­ný. Měl vizi, kte­rá by mož­ná moh­la fun­go­vat, ale to by ho sku­teč­ně muse­lo násle­do­vat množ­ství lidí a bojím se, že by to množ­ství muse­lo být vel­ké. A tako­vou oběť pros­tě není mož­né oče­ká­vat, to nejde. I od samot­né­ho Zajíce byla ta oběť pře­hna­ná, pro­to­že jak napsa­li v závě­ru kni­hy i jeho pří­buz­ní, dalo by se pro­ti reži­mu bojo­vat i jinak, účin­ně­ji, kdy­by se neu­pá­lil a dál žil a zku­sil něco jiné­ho. Ale mož­ná prá­vě upá­le­ní - v množ­ném čís­le - měla nako­nec dopad na stu­den­ty o těch dva­cet let poz­dě­ji. A tak se to tře­ba Palachovi, Hlavatému, Zajícovi a dal­ším nako­nec poved­lo.

V kni­ze „Jan Zajíc“ najde­me cel­kem jed­no­du­chý scé­nář, kte­rý jas­ně popi­su­je Zajícův život od dnů těs­ně před Palachovým upá­le­ním, až ke dni, kdy se upá­lil sám a zane­chal po sobě posel­ství, kte­ré se komu­nis­té chtě­li uml­čet. Scenáristovi i kres­líř­ce je nut­né při­znat cit, kdy nechtě­li uka­zo­vat samot­nou scé­nu upá­le­ní, nic expli­cit­ní­ho v kni­ze není. Pro zacho­vá­ní památ­ky roz­hod­ně zají­ma­vé, na dru­hou stra­nu si říkám, že z hle­dis­ka komik­su by to byl sil­ný moment, vel­mi pře­kva­pi­vý, mož­ná nevhod­ný, ale sil­ný urči­tě. Bohužel kres­ba cel­ko­vě je tako­vá nija­ká. Barevné poje­tí, kte­ré je spí­še nevý­raz­né, se cel­kem dá pocho­pit jako úmy­sl pro zachy­ce­ní doby. Ale samot­ná kres­ba igno­ru­je podob­nost obli­čejů, někte­ré posta­vy pozná­te jen díky bar­vě vla­sů, detai­ly moc nefun­gu­jí, jako kdy­by byly spí­še odflák­nu­té. Za mě kres­ba hod­ně srá­ží celý dojem z komik­su, kte­rý není objev­ný, ale při­ná­ší život člo­vě­ka, na kte­ré­ho se nemu­sí tolik pama­to­vat.