7 životů - Svět filmu. Vzdálený i blízký

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Scénárista Max Botkin měl před­sta­vu umír­ně­né science ficti­on, svě­ta v neda­le­ké budouc­nos­ti, ne nepo­dob­né­ho tomu, kte­rý může­me pozo­ro­vat v spe­ku­la­tiv­ním sci-fi Margaret Atwoodové. „Ústřední téma zalo­že­né na myš­len­ce “co kdy­by” se zamě­řu­je na pří­běh sed­mi sou­ro­zen­ců zasa­ze­ný do pod­mí­nek, kte­ré nahrá­va­jí dra­ma­tu,“ vysvět­lu­je Botkin. “Představoval jsem si, jaké by bylo být uvěz­něn v malém pro­sto­ru s šes­ti dal­ší­mi lid­mi, s ome­ze­nou mož­nos­tí ces­to­vat nebo žít oddě­le­ně, nemít svo­bod­nou vol­bu se zami­lo­vat nebo se něja­kým způ­so­bem pro­je­vo­vat na veřej­nos­ti. Ve svě­te, ve kte­rém Úřad pro při­dě­lo­vá­ní dětí tres­tá poru­še­ní záko­na o jed­nom dítě­ti smr­tí” zamýš­lí se Botkin.

“Nadchla mě myš­len­ka sed­mi lidí, kte­ří by sdí­le­li jeden spo­leč­ný osud i kaž­dý detail kaž­do­den­ní­ho živo­ta tak, aby byla zacho­vá­na jeho kon­ti­nu­i­ta. A záro­veň tajem­no a cha­os, kte­ré by násle­do­va­lo, pokud by jeden z nich nepři­šel večer domů.”

Svět, kte­rý sest­ry Settmanovy obý­va­jí, je fas­ci­nu­jí­cí, pro­to­že zob­ra­zu­je blíz­kou budouc­nost – snad­no před­sta­vi­tel­né pokra­čo­vá­ní naše­ho vlast­ní­ho svě­ta. “Rozumíme mu, je pro nás ucho­pi­tel­ný a orwellov­ský. Hlavní pro­blémy, kte­ré sužu­jí pla­ne­tu, jsou pře­lid­ně­ní a nedo­sta­tek pří­rod­ních zdro­jů nut­ných pro pře­ži­tí lid­ské rasy”, vysvět­lu­je Botkin. “Je to svět, kte­rý by se mohl zhmot­nit, pokud bude­me nadá­le plýtvat pří­rod­ním bohat­stvím, pokud popu­la­ce rapid­ně poros­te a bude žít ve vel­kých měs­tech a migro­vat do nich.”

Botkin si svět sester Settmanových vždy před­sta­vo­val jako kubán­skou Havanu, tedy mís­to, kde tech­no­lo­gie v někte­rých smě­rech pokro­či­ly a v jiných zasta­vi­ly nebo dokon­ce zača­ly ustu­po­vat.

“V jádru film pro­zkou­má­vá to, co lidé vydr­ží, aby pře­ži­li. Je lep­ší žít zlo­mek původ­ní­ho živo­ta, nebo nežít vůbec? Stojí za to žít, když nemů­že­me být sami sebou? Co je pro kaž­dé­ho z nás tím zlo­mo­vým bodem? Co bychom byli ochot­ni udě­lat pro to, abychom se zba­vi­li oko­vů?” poklá­dá si otáz­ky Botkin.

“Film pojed­ná­vá o téma­tu iden­ti­ty a utvá­ře­ní vlast­ní jedi­neč­nos­ti ve svě­tě, kte­rý vás nutí se při­způ­so­bit nebo jed­no­du­še neu­zná­vá vaši exis­ten­ci jako tako­vou. Je to vzác­ná směs čis­té pop­cor­no­vé zába­vy a spo­le­čen­ské výpo­vě­di, kte­rá nutí k zamyš­le­ní. Vážně dou­fám, že film vzbu­dí dis­ku­zi o sou­čas­ných pro­blé­mech svě­ta, ale že bude záro­veň zábav­ný pro své detek­tiv­ní tajem­ství, vizu­ál­ní strán­ku a pul­su­jí­cí tem­po akce,“ uza­ví­rá Botkin.

“Chtěli jsme vyro­bit rea­lis­tic­ký a drs­ný svět,” uvá­dí Tommy Wirkola. “Inspirují mě fil­my jako Looper: Nájemný zabi­ják, Blade Runner nebo Potomci lidí, kte­ré tako­vý svět vyob­ra­zu­jí zblíz­ka a věro­hod­ně.”

Wirkola se roz­ho­dl vyob­ra­zit roz­sah a dopad budouc­nos­ti skr­ze pro­stře­dí, v němž sest­ry Settmanovy žijí. “Snažíme se vykres­lit budouc­nost, v níž je pla­ne­ta pře­lid­ně­ná. Abychom toho dosáh­li, je tře­ba nechat se uvěz­nit spo­lu se sestra­mi. Ve fil­mu nena­jde­te mno­ho táh­lých pano­ra­ma­tic­kých scén měs­ta zabí­ra­jí­cí mra­kodra­py. Chtěli jsme zůstat při zemi a zažít budouc­nost, tak jak ji zaží­vá ona. Chtěli jsme pře­dat pocit klaus­tro­fo­bie a stís­ně­nos­ti.“

Podle Noomi Rapaceové, kte­rá ve fil­mu ztvár­ni­la sedm Settmanových sester, nejde film zařa­dit do jedi­né žánro­vé ška­tul­ky. “S Tommym jsme to pro­bí­ra­li. Není to jen sci-fi nebo akč­ní film. Otevíráme tu dve­ře do míst­nos­tí, do nichž ješ­tě nikdy nikdo nevstou­pil. Jako bychom vytvo­ři­li úpl­ně nový žánr. Má sil­né posta­vy, je vizu­ál­ně krás­ný, dojem­ný, smut­ný, sil­ný a plný duší, kte­ré boju­jí o pře­ži­tí”.

“Má v sobě hod­ně akč­ních prv­ků, kte­ré mi úpl­ně zni­či­ly tělo, ale jsem nechtě­la jen tak pobí­hat s pis­to­lí v ruce a s drs­ným výra­zem. Vše musí pro­po­je­né a mít své mís­to. Pracovala jsem na tom s Jamesem, naším koor­di­ná­to­rem kaska­dé­rů. Všechny akč­ní scé­ny jsme spo­leč­ně vymys­le­li tak, aby mi sed­ly pří­mo na tělo. Například Neděle se nepe­re, ale vez­me hrnec plný hor­ké vody a praští s ním něko­mu o hla­vu, i když má zrov­na na sobě lodič­ky. Středa milu­je zápa­se­ní, cvi­čí se v něm celý život. Čtvrtek je vel­ká bojov­ni­ce, cho­vá se v boji jako zví­ře, vše je o sou­stře­dě­ní a o tom se nevzdat”.