Beach House - 7 (2018)

Beach House letos v květ­nu při­šli se sed­mým albem a nazva­li jej jed­no­du­še - 7 (čís­lov­ka „7 se navíc line deskou i v jiných význa­mech, např. ve sklad­bě L´Inconnue hra­je roli 7 dívek). Dvojka z Baltimore tak zno­vu před­sta­vu­je skvě­lé a oso­bi­té dre­am popo­vé album se svým roz­po­zna­tel­ným sty­lem, kte­rý ale opět nenu­dí a není zby­teč­ně ste­re­o­typ­ní. Patrně k tomu do jis­té míry při­spě­la i změ­na pro­du­cen­ta, kde Chrise Codyho vystří­dal Sonic Bloom, ale kdy­bych si tuto infor­ma­ci nepře­če­tl, tak jen z posle­chu byl něja­kou vel­kou změ­nu jen těž­ko poznal. Beach House jsou jako piva od Matušky - stá­le stej­ně dob­rá.

Navnadí už úvod­ní „Dark Spring“, kte­rá chyt­ne na prv­ní poslech, což není u Beach House úpl­ně obvyk­lé. Místy se jí také daří evo­ko­vat atmo­sfé­ru seri­á­lu Twin Peaks, což spous­ta lidí - včet­ně mě - samo­zřej­mě oce­ní.