Bony a klid

Recenze na čes­ký film Bony a klid: Jakožto dítě gene­ra­ce Z toho o vekslá­cích, bonech a tuzexech vím jen vel­mi málo, kon­krét­ně vůbec nic. Tedy, něco už jsem si nastu­do­val. Přijde mi, že do nás z kaž­dé stra­ny někdo cpe komu­nis­ty, VB, StB, nác­ky, kon­ce­t­rá­ky atd. atp., ale o tom­to soci­a­lis­tic­kém feno­mé­nu jsem sly­šel popr­vé. Z toho hle­dis­ka mi film při­šel zají­ma­vý, beru ho jako (ne)milou výpo­věď doby. Byla podá­na záživ­nou for­mou, jeli­kož vše sle­du­je­me z pohle­du samot­ných vekslá­ků, kte­ří vystu­pu­jí v roli jakých­si anti­hr­di­nů, ovšem v sou­vis­los­ti s tím, že sku­teč­ně exis­to­va­li, bych se slo­vu „hrdi­na“ radě­ji vyhnul. Overall, jsem rád, že jsem se na film podí­val, zase to bylo zpra­co­va­né tro­šič­ku jinak, než jak jsme zvyk­lý u vět­ši­ny jiných čes­kých titu­lů se stej­nou pří­bě­ho­vou data­cí, kte­ré se ani nesna­ží půso­bit ori­gi­nál­ně a svou prů­měr­nost skrý­va­jí za his­to­ric­ký kon­text.

Rychlý výčet pozi­tiv: Roman Skamene zářil v roli trpas­lí­ka, bylo to vtip­né, mělo to grá­dy, kaž­dou scé­nu zve­dal o něko­lik leve­lů výš. Při sle­do­vá­ní jsem cítil onen osm­de­sát­ko­vý fee­ling, za to vzdá­vám hold. Zaujalo mě, že pří­z­vis­ko vekslák pochá­zí z němec­ké­ho wech­seln. Tím bych však chvá­lu Olmerovy béč­kov­ky uza­vřel, zas tak skvě­lé to totiž neby­lo. Odhlížejíc od stá­ří, Bony a klid nepři­ná­ší nic nové­ho ani extra zají­ma­vé­ho / napí­na­vé­ho / vtip­né­ho / pře­kva­pi­vé­ho / ... Zkrátka nic extra. Jako kome­die z roku 87 dob­rý. ALE! Co mi při­jde neu­vě­ři­tel­ně laci­né, je způ­sob, jakým zde Vít Olmer vytvá­ří atmo­sfé­ru – jed­no­du­še zapne něja­ký sta­rý song, při­čemž hudeb­ní moti­vy se zde stá­le opa­ku­jí, Olmer má asi tři oblí­be­né pís­nič­ky, kte­ré pouš­tí pořád doko­la jako kolo­vrá­tek. Je to ryze samo­ú­čel­né a i znač­ně repe­ti­tiv­ní. Krom toho pro to ani nemá cit, koli­krát skon­čí scé­na se zce­la odliš­nou atmo­sfé­rou a on v ten moment pus­tí to svo­je: „Relax, don’t do it!“ Jednak to půso­bí jako pěst na oko a dru­hak jsem z toho byl už ke kon­ci cel­kem na práš­ky.

Mohl bych se v tom dál babrat a zkri­ti­zo­vat napří­klad výstav­bu cha­rak­te­rů, na kte­ré tady vůbec nezbyl pro­stor a s nimiž jsem pro­to vůbec nic nepro­ží­val a ani nevě­děl, komu mám fan­dit – jedi­ný, kdo mi byl sym­pa­tic­ký, byl skřet z kame­ne – ale hádám, že to nemá smy­sl. Ještě bych se roz­čí­lil a dostal infarkt. Koneckonců hla­va mi už 24 hodin v kuse moud­ře radí: „Relax, don’t do it...“

---