Červený drak - konec trilogie o doktoru Lecterovi

Bývalý agent FBI Will Graham (Edward Norton) je již tře­tím rokem v pen­zi. Do důcho­du ode­šel po vyšet­řo­vá­ní série mimo­řád­ně bru­tál­ních vražd, kdy se sezná­mil i s dok­to­rem Lecterem (Anthony Hopkins). Ten mu teh­dy pomá­hal, Will ovšem netu­šil, že mu pomá­há prá­vě ten, po kom pát­rá. Někdejší kole­ga Jack Crawford (Harvey Keitel) má nyní na krku nemé­ně hro­zi­vý pří­pad. Masakr dvou rodin, vždy za úplň­ku. Do plné­ho měsí­ce nyní zbý­va­jí tři týd­ny, když Jack požá­dá Willa o pomoc při pát­rá­ní po muži, kte­rý je s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí geni­ál­ním šílen­cem nebo ztě­les­ně­ním zla. Agent ve výsluž­bě musí zno­vu nasa­dit vlast­ní život a ris­ko­vat bez­peč­nost své rodi­ny. Jen tak má šan­ci Červeného draka vypá­t­rat...

Červený drak- prv­ní kni­ha Thomase Harrise, jenž před­sta­vi­la svě­tu Hannibala Lectera- se už se jed­né adap­ta­ce dočkal. Vznikla v roce 1986, jme­no­va­la se Manhunter, reží­ro­val jí Michael Mann a kvů­li pro­blé­mu s prá­vy se zde Lecter jme­no­val Lecktor. Tato adap­ta­ce byla ovšem (napros­tým prá­vem) zastí­ně­ná skvě­lým Mlčením jeh­ňá­tek z roku 1991. V roce 2001 se poté Mlčení jeh­ňá­tek dočka­lo pokra­čo­vá­ní v podo­bě Hannibala, o rok poz­dě­ji ovšem došlo prá­vě na novou adap­ta­ci Červeného draka. Červený drak při­tom před­chá­zí udá­los­tem Mlčení jeh­ňá­tek a chro­no­lo­gic­ky se tak ode­hrá­vá jako prv­ní, jde ale záro­veň o posled­ní film, kde se v roli Lectera před­sta­vil Anthony Hopkins. Ten se nicmé­ně s rolí Hannibala Lectera roz­lou­čil důstoj­ně a pře­de­vším je Červený drak vel­mi pove­de­nou zále­ži­tos­tí, kte­rá sice nedo­sa­hu­je kva­lit před­cho­zích dvou fil­mů s Hopkinsovým Hannibalem, koneč­ně ovšem dora­zi­la pove­de­ná adap­ta­ce toho­to romá­nu.

Jestli má Červený drak z roku 1986 něco lep­ší­ho než Červený drak z roku 2002, je to urči­tě režie- mís­to Michaela Manna dru­hé zpra­co­vá­ní Červeného draka reží­ro­val Brett Ratner, což je tako­vý ten typ tvůr­ce bez výraz­né­ho tvůr­čí­ho pří­stu­pu a pře­de­vším měl před Červeným drakem zku­še­nost pou­ze s prv­ní­mi dvě­ma díly Křižovatky smr­ti a kome­dií Otec rodi­ny. Přesto se ovšem Ratnerovi poda­ři­lo nato­čit důstoj­ný závěr tri­lo­gie, kdy to vše ovšem spo­čí­vá v tom, že se Ratner sna­ží do jis­té míry napo­do­bit pří­stup Jonathana Demmea k Mlčení jeh­ňá­tek. Je to poznat pře­de­vším v tom, že se Ratner sna­ží podob­ně jako Demme zachy­tit v detai­lech obli­če­je postav. Přitom všem to ovšem celé opět půso­bí jinak, stej­ně jako když se v rám­ci Hannibala s nástu­pem Ridleyho Scotta na režij­ní žid­li změ­nil tvůr­čí pří­stup. Ratner je ale pořád v pří­pa­dě Červeného draka oči­vid­ně spí­še rutin­ní reži­sér.

Obě zpra­co­vá­ní Červeného draka ale mají něco společného- Dante Spinottiho. U prv­ní­ho Červeného draka při­tom mezi nej­vět­ší klad­né strán­ky pat­ři­la prá­vě vizu­ál­ní strán­ka. I v pří­pa­dě dru­hé­ho Červeného draka je vizu­ál­ní strán­ka veli­ce poda­ře­ná, při­čemž se ovšem Spinotti nemů­že opřít o fil­ma­ře, kte­rý by měl tako­vý vizu­ál­ní cit, jaký měl prá­vě Mann. Právě Spinotti tak ve finá­le může za to, že Červený drak vypa­dá tak vizu­ál­ně úchvat­ně, při­čemž by nešlo o vizu­ál­ní kopír­ku původ­ní­ho Červeného draka.

Červený drak ovšem výbor­ně pra­cu­je s atmo­sfé­rou a pře­de­vším má mno­hem lep­ší scé­nář než Mannův Červený drak. Může za to návrat sce­náris­ty Teda Tallyho, kte­rý se po Mlčení jeh­ňá­tek vrá­til k psa­cí­mu stro­ji a napsal opět výteč­nou adap­ta­ci Harrisova romá­nu, kdy se opět daří vystih­nout atmo­sfé­ru romá­nu, film se kniž­ní před­lo­hy drží vel­mi věr­ně a leh­ké změ­ny jsou opět vyu­ži­té skvě­le. Po vzo­ru Mlčení jeh­ňá­tek pře­de­vším Tally doká­že skvě­le vykres­lit jed­not­li­vé cha­rak­te­ry a jejich minu­lost, při­čemž ale nut­ně nedbá na veš­ke­ré detai­ly z nich a přes­to se mu daří posta­vy bra­vur­ně vykres­lit.

Nejvíc je to poznat na hlav­ním záporákovi- Ralph Fiennes válí v roli Francise Dolarhydea. Jeho vyni­ka­jí­cí ztvár­ně­ní schi­zofren­ní­ho vra­ha, jenž je dopro­vá­zen vnitř­ním hla­sem Červeného draka (slav­né­ho obra­zu Williama Blakea, kte­rý též v pří­bě­hu sehrá­vá klí­čo­vou roli) se napros­to vyrov­ná výko­nu Teda Levina v roli Buffalo Billa z Mlčení jeh­ňá­tek, Fiennes má ale opro­ti Levinovi pod­stat­ně více pro­sto­ru a má tu navíc jed­nu pod­stat­nou linku- jeho roman­ce se sle­pou Rebou McClaneovou je tu pro­da­ná mno­hem lépe, než v pří­pa­dě Manhuntera a to i díky sil­né­mu výko­nu Emily Watson. Právě vztah s Rebou je v poro­zu­mě­ní cha­rak­te­ru Dolarhydea napros­to zásad­ní, pro­to­že se ve vzta­hu s Rebou sna­ží Dolarhyde potla­čit své vra­žed­né chout­ky, což z toho­hle pro­tiv­ní­ka dělá mno­hem kom­plex­něj­ší cha­rak­ter než pou­hé­ho šíle­né­ho zabi­já­ka. Fiennes navíc doká­že, aby z jeho Dolarhydea šla nepří­jem­ná atmo­sfé­ra a jde o výkon, kte­rý se téměř vyrov­ná výko­nu Anthonyho Hopkinse.

Hopkins je jako Lecter nadá­le výteč­ný, háček dost mož­ná tkví pou­ze v tom, že tře­tím fil­mem už Hopkinsův Lecter defi­ni­tiv­ně něco ztrá­cí na své výji­meč­nos­ti. Hopkins ale nikdy jako Lecter nespad­ne do kari­ka­tur­ní polo­hy, při­čemž má navíc kli­ku v tom, že je v rám­ci celé tri­lo­gie v tom­to fil­mu důle­ži­tý vlast­ně nejmé­ně a po vzo­ru Mlčení jeh­ňá­tek vlast­ně fun­gu­je jako tako­vý kon­zul­tant. Díky zasa­ze­ní udá­los­ti před Mlčení jeh­ňá­tek dává film pří­le­ži­tost před­vést, proč Lecter tolik nená­vi­děl pobyt v Baltimorské věz­ni­ci, jak fun­go­val před svým zatče­ním a pře­de­vším se uká­že, jak vlast­ně Hannibal skon­čil za mří­že­mi.

Edward Norton jako Will Graham nahra­zu­je posta­vu Clarice Starlingové a Graham se tak koneč­ně dočká­vá výteč­né­ho ztvár­ně­ní. Norton není William Petersen a dostá­vá své pověs­ti feno­me­nál­ní­ho her­ce. Jakožto pro­ta­go­nis­ta je Nortonův Graham výteč­ný a Norton má zde mož­nost před­vést svůj výraz­ný herec­ký talent, při­čemž jeho scé­ny s Hannibalem Lecterem jsou výteč­né. Setkání těch­to dvou iko­nic­kých her­ců a dvou mužů, kte­ří se málem navzá­jem zabi­li je výteč­ná, přes­to se úpl­ně nevy­rov­na­jí dia­lo­go­vým kon­fron­ta­cím Hannibala a Starlingové. Právě i kvů­li tro­chu méně zají­ma­vé­mu tvůr­čí­mu vede­ní za kame­rou.

Harvey Keitel je Jack Crawford vel­mi dob­rý, Philip Seymour Hoffman jako Freddy Lounds je fajn, při­čemž ovšem v rám­ci své kari­é­ry před­vá­dí jeden ze svých used­lej­ších výko­nů a Mary-Louise Parker jako Grahamova žena je též vel­mi dob­rá. Potěší i návrat Anthonyho Healda v roli Fredericka Chiltona, jehož kon­flikt s Hannibalem v násle­du­jí­cím fil­mu dostá­vá své vysvět­le­ní, háček je ovšem v tom, že v závě­reč­ném momen­tu tak tro­chu nefun­gu­je kon­ti­nu­i­ta. Ale samot­ný háček tkví už dost mož­ná v tom, že je Hopkins najed­nou o 10 let star­ší, při­čemž pro­blém je v tomhle ohle­du zce­la jas­ný. Celkově ovšem potě­ší prá­vě tyhle pojít­ka s dal­ší­mi Hannibalovými fil­my.

Červený drak je důstoj­nou teč­kou za jed­nou érou s Anthony Hopkinsem coby Hannibalem Lecterem. Ratner bohu­žel není Jonathan Demme a ani Ridley Scott, přes­to se mu ale poda­ří vybu­do­vat kva­lit­ní thrille­ro­vou atmo­sfé­ru a jeho leh­ké při­ži­ve­ní se na pří­stu­pu Jonathana Demmea má v tomhle fil­mu dob­rý úči­nek. Zároveň má Červený drak výteč­né obsa­ze­ní, bra­vur­ní scé­nář, kte­rý výteč­ně adap­tu­je kniž­ní před­lo­hu a vymaz­le­ný vizu­ál. Problém je tak pou­ze v tom, že je Červený drak o level slab­ší než jeho dva před­chůd­ci, Ratner je sku­teč­ně pou­ze sluš­ný řeme­sl­ník a cel­ko­vě Červenému drakovi chy­bí něco, co by ho udě­la­lo totál­ně výji­meč­ným. Přesto jde o pove­de­nou roz­luč­ku s Hopkinsem v jeho nej­slav­něj­ší roli, kte­rá roz­hod­ně nedě­lá své romá­no­vé před­lo­ze ostu­du. Naopak dora­zi­la ta lep­ší adap­ta­ce Červeného draka, kte­rá má jen smůlu v tom, že nava­zu­je na dva výteč­né fil­my. Ale pořád jde o vel­mi dob­rý sní­mek, kte­rý vel­mi dob­ře fun­gu­je i po více zhléd­nu­tích. Jen ten Hopkinsův copá­nek v úvod­ní scé­ně je už tak tro­chu moc...........

Trailer:

Verdikt: 4 z 5

---

Photo © 2002 Universal Pictures

---

---