Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...
Načítám počet zobrazení...
Na zuboženém předměstí Říma bydlí vyzáblý a citlivý Ital Marcello, který zde provozuje psí hotel/salon. Je to hodný člověk, co má rád svoji živnost a svou dceru (kterou mu půjčuje ex-manželka) a dobře se stará o svou pověst mezi sousedy, až na to, že sem tam trochu prodává kokain. Ten si k němu jezdí kupovat (resp. „kupovat“, protože za něj odmítá platit) labilní hromotluk a hrubián Simoncino, jenž má co do činění s italskou mafií, a kterého všichni na předměstí odsuzují coby zločince a problematického vyvrhele. Když pak Simoncino začne navážet Marcella do loupežných akcí, stane se pro Marcella neschopnost Simoncinovi vzdorovat osudnou.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Po vydařeném koketování s pohádkovým žánrem v Pohádce pohádek a s komediální satirou v Reality Show se italský režisér Matteo Garrone vrací k realismu a špinavosti svých starších filmů Balzamovač a Gomora, tentokrát ve velmi komorním dramatu/thrilleru o tragickém příběhu ustrašeného muže, který se nedokáže postavit sám za sebe, čímž ohrozí vše, na čem mu kdy záleželo. Příběhu, který sice nakonec dospěje k nejistému pokusu hlavního hrdiny o jakýsi polovičatý a bojácný vzdor a odplatu, ale v němž nejde ani tolik o děj samotný, jako spíš o Garroneho precizní režii a vypravěčský um.
Garrone tentokrát hodně čerpá ze zaprášené poezie takřka post-apokalyptické římské periferie Magliana, v níž se snoubí chudoba, ošklivost a záblesky násilného zla v kontrastu s něžnou péčí, kterou Marcello dopřává svým psím zákazníkům. Naprosto skvělé jsou herecké výkony Marcella Fonteho v hlavní roli a Edoarda Pesceho ve vedlejší roli Simoncina. Snímek má pomalé tempo a nestane se toho v něm mnoho, o to více prostoru je ale věnováno důslednému vykreslení Marcellova charakteru, budování atmosféry a možnostem intepretace v symbolické rovině, kulminující meditativně kontemplativním závěrem.
Zásadní výtka spočívá akorát v tom, že nic z toho nedokáže úplně přebít tu skutečnost, že Dogman je zároveň filmem o neskutečném slabochovi, co činí výhradně jedno idiotské rozhodnutí za druhým (kromě záchrany jedné čivavy), od začátku do konce filmu. Následně je těžké fandit někomu, kdo si dobrovolně ničí život, protože je to pro něj méně bolestivé, než muset říct někomu ne. Film by bez toho nemohl existovat, ale zároveň tím divákovi znemožňuje mít jej rád a dívat se na něj i kvůli něčemu jinému než pro jeho zdařilý herecký a režijní aspekt. Jediné, k čemu lze ve filmu pociťovat alespoň trošku hřejivé emoce, jsou psi, byť v příběhu hrají prakticky nulovou roli a jde spíš o rekvizity, sporadicky používané k metaforickým účelům (jakože lidé v průběhu filmu odhalují svou divokou stránku a sami se mění v psy, Marcello je od začátku vůči Simoncinovi poslušným psím společníkem a tak podobně).
Pokud ale budete vnímat hlavního hrdinu jako věčného dobráka, co se akorát ocitl vzhledem ke svému měkkosrdcatému založení v tragicky neřešitelné situaci, a nebude vám tolik vadit stupidita jeho činů, může pro vás Dogman být velmi silným zážitkem s pomalu plynoucí hutnou atmosférou a psychologicky podnětným vyprávěním o strachu, slepé loajalitě a odevzdanosti, v němž uvidíte i odvrácenou stranu Itálie, protikladnou k té, do níž jezdíte na dovolenou.
Podívejte se na hodnocení Dogman na Kinoboxu.
(4,91 z 5)