Kritiky.cz > Profily osob > Rozhovory > Eva Kantůrková, scenáristka

Eva Kantůrková, scenáristka

EvaKanturkovaJanHus
EvaKanturkovaJanHus
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Česká pro­za­ič­ka a sce­nárist­ka. V 80. letech byla sig­na­tář­kou a mluv­čí Charty 77. Po ukon­če­ní stu­dia filo­zo­fie a his­to­rie na Filozofické fakul­tě Karlovy uni­ver­zi­ty v roce 1956 pra­co­va­la do roku 1958 pro Svaz mlá­de­že a do roku 1967 v Čs. ústře­dí kniž­ní kul­tu­ry; poté se věno­va­la lite­ra­tu­ře. Byla člen­kou KSČ a anga­žo­va­la se během Pražského jara; v roce 1970 ze stra­ny vystou­pi­la, ocit­la se na sezna­mu zaká­za­ných auto­rů a pub­li­ko­va­la jen v samizda­tu a exi­lo­vých nakla­da­tel­stvích. Podepsala Chartu 77, jíž byla od 6. led­na 1985 do 7. led­na 1986 mluv­čí, a i jinak se spo­leč­ně s dru­hým man­že­lem Jiřím Kantůrkem (1932–1998) anga­žo­va­la v disen­tu. Od 6. květ­na 1981 do 22. břez­na 1982 byla věz­ně­na za pod­vra­ce­ní repub­li­ky. Aktivně se podí­le­la na vzni­ku Občanského fóra, v letech 1990–1992 byla poslan­ky­ní České národ­ní rady a člen­kou její­ho před­sed­nic­tva. V letech 1994 až 1996 byla před­sed­ky­ní Obce spi­so­va­te­lů. V letech 1998–2000 byla ředi­tel­kou odbo­ru lite­ra­tu­ry a kniho­ven minis­ter­stva kul­tu­ry. Od 15. květ­na 2003 byla člen­kou Rady pro roz­hla­so­vé a tele­viz­ní vysí­lá­ní. Od roku 2006 byla pre­zi­dent­kou nově zalo­že­né Akademie lite­ra­tu­ry čes­ké.

Dílo (výběr): Smuteční slav­nost (1967), (zfil­mo­vá­no roku 1968 Zdeňkem Sirovým, film mohl být pro­mí­tán až po roce 1989), Po poto­pě (1969), Nulový bod (1970), Černá hvězda (Kolín nad Rýnem 1982, Praha 1992), Člověk v závě­su (1977), Pozůstalost pana Ábela (1977), Pán věže (samizdat 1979, Praha 1992),  Přítelkyně z domu smut­ku (1984 Kolín nad Rýnem, Praha 1990) – (roku 1992 byl pod­le romá­nu nato­čen reži­sé­rem Hynkem Bočanem čtyř­díl­ný tele­viz­ní seri­ál), Jan Hus: pří­spě­vek k národ­ní iden­ti­tě (samizdat 1986, Praha: Melantrich 1991) – (v roce 2015 nato­čil reži­sér Jiří Svoboda pod­le scé­ná­ře Evy Kantůrkové tří­díl­né tele­viz­ní dra­ma Jan Hus), Památník (1994 – dení­ko­vou for­mou psa­ná auto­bi­o­gra­fie), Záznamy pamě­ti (1997), Zahrada dět­ství jmé­nem Eden (1998), Nejsi (1999), Nečas (2000 – auto­bi­o­gra­fic­ký román), Jsem oso­ba vzdo­ro­vi­tá a nepo­sluš­ná (2005), Démoni neča­su (2007), Vy nám taky: moment­ky živo­ta (2008), Doteky (2009), Tati! (2010), Nečekej, až zajde slun­ce! (2011), Řekni mi, kdo jsi (2012), Jan Hus (2015 – mini­sé­rie ČT)

Psát scé­nář, kde ústřed­ní posta­va je vše­o­bec­ně zná­má, navíc téměř iko­na nedáv­ných dějin, je i pro zku­še­né­ho sce­náris­tu oří­šek a svým způ­so­bem i risk. Vždy mu může být vyčí­tá­no, že opo­me­nul něco důle­ži­té­ho, že to či to bylo jinak, zvláš­tě když exis­tu­je tolik pamět­ní­ků. Jak jste se s tím vyrov­ná­va­la?

Psát scé­nář o his­to­ric­ky zná­mé posta­vě má rizi­ka, kte­rá uvá­dí­te. Jsou to ale rizi­ka jen vněj­ší a dotý­ka­jí se jen okra­jo­vě vlast­ní­ho způ­so­bu zpra­co­vá­ní díla.  V umě­lec­kém díle se věro­hod­nost pří­bě­hu vytvá­ří šíře­ji než jen his­to­ric­kou pamě­tí a fak­to­gra­fií. Dílo nao­pak vzni­ká jejich výbě­rem a může se stát, že výběr je hod­ně vybí­ra­vý; a to pros­tě pro­to, že umě­lec­ké dílo není a ani nemů­že být pře­pi­sem sku­teč­nos­ti.

Ve vytvá­ře­ní pří­bě­hu Jana Palacha byla rizi­ka dvě. Předně zemřel veli­ce mla­dý a na roz­díl tře­ba od Jana Husa jsme se muse­li pídit po kaž­dé udá­los­tič­ce, po i sebe­men­ším detai­lu, abychom vytvo­ři­li pří­běh celist­vý, sro­zu­mi­tel­ný a půso­bi­vý; a za dru­hé, Palachův výsost­ný čin byl ohro­mu­jí­cí už v teh­dej­ší nebý­va­le zjitře­né atmo­sfé­ře, a o to obtíž­ně­ji je zpo­do­bi­tel­ný z dneš­ní­ho časo­vé­ho i spo­le­čen­ské­ho odstu­pu.

Obě úska­lí jsme s Robertem Sedláčkem řeši­li meto­dou zpět­né­ho vyprá­vě­ní, kdy Palach, kte­ré­ho kame­ra nepře­stá­vá sle­do­vat, až násled­ně rea­gu­je na pře­dem vytvo­ře­nou situ­a­ci. Tento vyprá­vě­cí postup snáz vyjá­d­řil, že a proč se Palach cho­vá jinak, zvlášt­ně­ji a oso­bi­tě­ji než jeho nej­bliž­ší oko­lí, že a proč se z něj vymy­ká, ať vli­vem rodi­ny, pova­hou nebo život­ním posta­ve­ním. A sled a sou­hrn všech těch­to situ­a­cí, pozna­me­na­ných Palachovými zvlášt­nost­mi, dovo­li­ly uspo­řá­dat pří­běh co mož­ná věro­hod­ně až do hero­ic­ké­ho vrcho­lu.

Říkám to hod­ně lite­rát­sky a tech­nic­ky, ve sku­teč­nos­ti jsme při mode­lo­vá­ní kaž­dé situ­a­ce a scé­ny muse­li postu­po­vat veli­ce pozor­ně, s poro­zu­mě­ním a jem­ně, pro­to­že Palachův pří­běh je nosi­te­lem veli­ké­ho etic­ké­ho posel­ství, nevy­já­d­ři­tel­né­ho však jinak, než prá­vě jen věro­hod­ným pří­bě­hem. A věro­hod­nost mu mohl dodat jen Palach sám, to, jak a zda mu poro­zu­mí­me: jeho niter­nos­ti, jeho nevin­nos­ti, jeho zau­je­tí pro správ­nost, jeho tou­ze po pozná­ní, jeho způ­so­bu odva­hy, jeho pří­mos­ti. Současně jsme se však varo­va­li vytvo­řit umě­lý mýtus. V naší před­sta­vě a dou­fám, že i ve fil­mu je Jan Palach dva­ce­ti­le­tý mla­dík, doplá­ce­jí­cí na režim slo­ži­tý­mi život­ní­mi pod­mín­ka­mi, ale pře­ky­pu­jí­cí jak vyso­kým stup­něm pře­mýš­li­vos­ti a odpo­věd­nos­ti, tak i nor­mál­ní­mi rysy mlá­dí, jako je hra­vost, skon k roz­pus­ti­los­ti, nespou­ta­ná vese­lost, taky tvr­do­hla­vost, a ovšem i tou­ha po lás­ce a přá­tel­ství. Mladík tro­chu podiv­ný, ale jinak sym­paťák a kama­rád. Kamarád do deš­tě i do poho­dy.

Na jed­né stra­ně máte jako sce­náris­ta nezvrat­ná his­to­ric­ká fak­ta a svě­dec­tví, na dru­hé musí­te jejich kost­ru „oba­lit“ tká­ní pří­bě­hu, tedy domýš­let, zapo­jit fan­ta­zii a autor­skou licen­ci. Jaké moti­vy Palachova živo­ta byly v tom­to pohle­du pro vás nej­ná­roč­něj­ší?

Neřekla bych, že někte­ré moti­vy byly nároč­něj­ší než jiné, kaž­dý motiv měl v pří­bě­hu svůj podíl. Nejnáročnější bylo vyjá­d­řit celist­vým pří­bě­hem, jaký­mi nára­zy a za jakých okol­nos­tí v Palachových poci­tech, v jeho myš­len­kách a mrav­ní vůli postup­ně vzni­ka­lo, vrši­lo se a zrá­lo ono posled­ní roz­hod­nu­tí. Něco tak jem­né­ho a niter­né­ho se nedá vyslo­vit ani dia­lo­gem, ani prů­bě­ho­vý­mi věta­mi, kte­ré pří­běh sce­lu­jí, ani poin­ta­mi jed­not­li­vých situ­a­cí. Šlo o to ve všech situ­a­cích, dia­lo­zích a vzta­zích vytvá­řet téměř nezna­tel­ný pod­text, jem­né a nevy­řče­né chvě­ní, navo­zu­jí­cí mož­nost vní­mat prá­vě ony zvlášt­nos­tí Palachovy pova­hy, jeho duchov­ní a názo­ro­vé vyba­ve­ní, a tak si pak v závě­ru moci ozřej­mit jeho vnitř­ní svět, ote­vře­ný k neslý­cha­né­mu roz­hod­nu­tí.

S tím samo­zřej­mě sou­vi­sí i dovy­tvá­ře­ní jed­not­li­vých situ­a­cí a dia­lo­gů, zpřes­ňo­vá­ní jejich atmo­sfé­ry, tedy to, co nazý­vá­te „oba­le­ním kost­ry pří­bě­hu“. A jistě­že jsme se sna­ži­li, byť šlo mnoh­dy o autor­skou licen­ci, aby všech­na tato roz­ší­ře­ní byla ryze „pala­chov­ská“, tedy tako­vá, jak jsme sami Palacha pocho­pi­li. Všechny posta­vy a vzta­hy, i vybra­né situ­a­ce a moti­vy smě­řo­va­ly výhrad­ně k němu, aby vytvo­ři­ly jeho obraz a zrcadli­ly jeho zvlášt­nos­ti

Režisér Robert Sedláček je zná­mý svým své­ráz­ným a občas i kon­tro­verz­ním pří­stu­pem k his­to­ric­kým figu­rám (viz Bohéma nebo České sto­le­tí). Jakým smě­rem se nes­ly vaše dis­ku­se o poje­tí Jana Palacha? Vznikaly mezi vámi i tře­cí plo­chy?

Poznala jsem při prá­ci na fil­mech devět růz­ných reži­sé­rů a mám jed­nu spo­leč­nou zku­še­nost: že lite­rár­ní řeč sce­náris­ty se může lišt, a někdy i pod­stat­ně, od obra­zo­vé fil­mo­vé řeči reži­sé­ro­vy. Je to dáno růz­nos­tí umě­lec­ké­ho řemes­la, ale taky i mož­nou roz­díl­nos­tí poe­tic­ké­ho vidě­ní: někdy má film štěs­tí, pro­to­že se sešly dva sou­ro­dé umě­lec­ké typy, někdy má smůlu, pro­to­že si dva nesou­ro­dé typy nepo­ro­zu­mě­ly. Můžu říct, že jsem pozna­la, a někdy i ve vyhra­ně­né for­mě, obo­jí.

Už samo pro­po­je­ní dvou růz­ných umě­lec­kých postu­pů, fakt, že lite­rár­ní scé­nář je myš­le­ný pod­klad pro vizu­ál­ně hma­ta­tel­ný film, může vyvo­lá­vat roz­díl­nos­ti v poje­tí, vidě­ní a ztvár­ně­ní pří­bě­hu, že obra­zo­vá řeč fil­mu může vyznít i zce­la jinak než jeho slov­ní před­lo­ha. Rozdíl je už v typu umě­lec­ké prá­ce: zatím­co sce­náris­ta bez­vý­hrad­ně ctí posta­vy svých pří­bě­hů, sklá­ní se před nimi, sko­ro bych řek­la, že je musí uctí­vat a pod­ři­zo­vat se jim, jestli­že mají ožít jeho pou­hý­mi slo­vy, reži­sér pra­cu­jí­cí s reál­ným pro­stře­dím a s živý­mi lid­mi už z pova­hy své pro­fe­se, zce­la bez roz­pa­ků a bez poci­tu viny dá před těmi­to pou­ze myš­le­ný­mi hrdi­ny před­nost své­mu způ­so­bu jejich reál­né­ho zob­ra­ze­ní. Nechci tím říct, že reži­sér, pro­to­že je rea­li­zá­to­rem fil­mu, je taky i pánem posled­ní­ho slo­va, ten vztah je slo­ži­těj­ší; a radě­ji zůsta­nu u před­cho­zích obec­ných vět, bana­lit vlast­ně, kte­ré jsem napsa­la, abych pře­de­šla oblí­be­ným doha­dům o pano­vač­nos­ti reži­sé­rů a pod­ří­ze­nos­ti scé­náris­tů; ane­bo nao­pak.

Palachův pří­běh jsem psa­la jako spíš intim­ní, vnitř­ní a ne ve všem vyzrá­lé dra­ma mla­dé­ho muže, úpor­ně hle­da­jí­cí­ho vlast­ní mís­to v roz­bou­ře­ném svě­tě, tedy jako sou­vis­lou řadu na sebe váží­cích jem­ných i dra­ma­tic­kých stře­tů uvnitř růz­ných vzta­hů, situ­a­cí a udá­los­tí. Zatím neznám defi­ni­tiv­ní podo­bu fil­mu, ale z našich dis­ku­sí i z nedo­kon­če­ných ver­zí fil­mu bych řek­la, že Robert Sedláček je pře­de­vším nesmír­ně smě­lý kon­struk­tér vel­ko­le­pých his­to­ric­kých repor­tá­ží, a že se tudíž jeho reži­sér­skou řečí „můj“ Jan Palach dostá­vá do tro­chu pozmě­ně­né­ho věc­né­ho kon­tex­tu. Nelišíme se v podá­ní Palacha, Robert Sedláček sle­du­je to, co já, vyslo­vit jak sym­pa­tic­kou chla­pec­kost, tak mimo­řád­nost Palachovy oso­bi­tos­ti, a jest­li při tom pro­sa­dil způ­sob svo­jí řeči, je to jeho prá­vo. A zda­li jsme se pře­li? Nevymazala jsem jedi­nou sms, hlav­ně ne ty noč­ní, a jedi­ný mail, kte­rý­mi se Robert dobý­val do nalé­ha­vých sly­še­ní. Můjtypane, a co víc si může scé­náris­ta přát!

 Protože může vznik­nout něco oprav­du kloud­né­ho, když se o to dva tvo­ři­ví lidé nepřou a když se nedo­pl­ňu­jí? Film o Janu Palachovi byl pro nás oba dílem pří­liš závaž­ným, než abychom se navzá­jem o coko­li pano­vač­ně pře­ta­ho­va­li. Možná je Sedláčkova věc­ná řeč tro­chu jiná, než je obrazná řeč moje, ale mys­lím si a dou­fám, že jsme do fil­mu vlo­ži­li kaž­dý to své a že jsme se navzá­jem nepo­pře­li. Konec kon­ců, nejde ani o mě ani o Roberta Sedláčka; jde o to, aby divák poro­zu­měl mimo­řád­nos­ti Palachova odka­zu a pří­bě­hu.

Čím si vysvět­lu­je­te, že za celá ta dlou­há léta od roku 69 nevzni­kl vlast­ně žád­ný živo­to­pis­ný hra­ný film o Janu Palachovi, nepočítáme-li dra­ma Hořící keř, kte­ré ovšem vypo­ví­da­lo spí­še o jeho mat­ce a její advo­kát­ce. Obávali se fil­ma­ři toho­to téma­tu?

Na to se těž­ko odpo­ví­dá, nechci mlu­vit za jiné. Každá doba při­ná­ší vlast­ní otáz­ky; v letech před pře­vra­tem by pala­chov­ské téma na Barrandově nebo v tele­vi­zi rov­nou zakous­li, a v deva­de­sá­tých letech a asi i v násled­ném dese­ti­le­tí bylo na ně patr­ně pří­liš brzy. Pravda je, že já scé­nář napsa­la a nabíd­la ho ředi­te­li tele­vi­ze Petru Dvořákovi až po tom, co jsem zhléd­la prá­vě Hořící keř. Je to str­hu­jí­cí dra­ma, ale není to dra­ma Palachovo, je to dra­ma, jež násle­do­va­lo po jeho smr­ti. Přišlo mi sko­ro hříš­né, že tak vel­ký sku­tek, jakým je oběť vlast­ní­ho živo­ta, se stal pou­hým pro­lo­gem fil­mu, a zača­la jsem hle­dat, jak jinak Jana Palacha vylí­čit a při­blí­žit.

Z jakých his­to­ric­kých pra­me­nů jste pře­váž­ně čer­pa­la a vyu­ží­va­la jste i dostup­né výpo­vě­di pamět­ní­ků z Palachova oko­lí? Nakolik jste zapo­ji­la vlast­ní vzpo­mín­ky na tu dobu?

Vycházela jsem z ově­ře­ných pra­me­nů. Důkladný a nesmír­ně cen­ný pra­men je kni­ha Jiřího Lederera o Janu Palachovi. Lederer ji psal a zís­ká­val pro ni auten­tic­ké výpo­vě­di krát­ce po Palachově smr­ti, a podá­vá v ní nejen věro­hod­ný a do znač­né míry i detail­ní obraz samot­né­ho Palacha, ale zasvě­ce­ně a v širo­kých poli­tic­kých sou­vis­los­tech vysvět­lu­je, jak a proč k tak výji­meč­né udá­los­ti došlo. Řekla bych, že kro­mě mimo­řád­né ceny spo­leh­li­vé­ho pra­me­ne je Ledererova kni­ha o Palachovi i jed­ním z nej­skvě­lej­ších novi­nář­ských děl, a to i pro­to, že ji Lederer kon­ci­po­val, psal a zve­řej­nil v Petlici pod rizi­kem věze­ní. Kromě toho z té doby exis­tu­jí pra­me­ny ofi­ci­ál­ní, napří­klad roz­sáh­lá zprá­va o poli­cej­ním vyšet­řo­vá­ní prů­bě­hu a okol­nos­tí Palachova sebe­u­pá­le­ní, a taky i růz­né vzpo­mín­ky a komen­tá­ře lidí z Palachova oko­lí.

Pokud jde o mě, zúčast­ni­li jsme se s mužem Palachova pohřbu a potom jsem po léta jez­di­la i s dal­ší­mi char­tis­ty o výro­čí Palachovy smr­ti k jeho hro­bu do Všetat, kde nás pokaž­dé poli­cie zatkla už na nádra­ží a posla­la zpát­ky do Prahy.

V sedm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých letech žil Palachův pří­běh v přítmí, a že je živý a že je i širo­kou veřej­nos­tí při­jí­mán jako jeden z duchov­ních vrcho­lů čes­kých dějin, pro­ká­zal bouř­li­vý Palachův týden v led­nu roku devě­ta­osm­de­sát. Napsala jsem ten­krát pro Kritický sbor­ník esej O eti­ce Palachova činu a mys­lím, že jsem v něm vyjá­d­ři­la dost z toho, proč se Palachovo sebe­obě­to­vá­ní moh­lo stát před­zvěs­tí pro­ti­to­ta­lit­ní­ho pře­vra­tu.

Do jaké míry je auten­tic­ký vztah Jana a Helenky?

Informace jsem čer­pa­la z Ledererova dost podrob­né­ho vyprá­vě­ní. Pokud vím, podrob­nos­ti si Robert Sedláček ově­řo­val i u sou­čas­ní­ků. A pokud jde o Evu, na kte­rou se neptá­te, s tou jsem dokon­ce mlu­vi­la na Palachově pohřbu a v pamě­ti mi zůstal její živý obraz.

Z pří­bě­hu vní­má­me sil­né pou­to Jana s mamin­kou. Jak sce­náris­ta tako­vé vnitř­ní rodin­né emo­ce ově­řu­je?

Vazbu na mamin­ku jsem moh­la odvo­dit z růz­ných drob­nos­tí a detai­lů. Ptáte se na ově­ře­ní toho výji­meč­né­ho vzta­hu, a tím jste se dotkla dost zásad­ní­ho pro­blé­mu. V umě­lec­kém díle se vše děje pod­le jeho vlast­ních pra­vi­del a záko­nů, ve fil­mu ješ­tě nad­to ve zhuš­tě­né zkrat­ce; a jedi­ným mož­ným ově­ře­ním vzta­hu je tu nejen jeho věro­hod­nost, ale zejmé­na jeho umě­lec­ká půso­bi­vost; a to i bez ohle­du na to, jest­li jeho vylí­če­ná podo­ba odpo­ví­dá reá­lu. Nic jsem si neo­vě­řo­va­la, jen jsem domýš­le­la, jak a aby vztah s mamin­kou dotvá­řel Janovu podo­bu. Podobně tomu bylo i s Helenkou (scé­na v bazé­nu) nebo s Evou: stře­dem pří­bě­hu je Jan, a vzta­hy a jejich pro­je­vy smě­řu­jí jen k němu.

Samotný srpen 68 se vpá­dem oku­pač­ních vojsk se v hra­ném fil­mu obje­vil něko­li­krát. Na co jste vy kladla důraz, aby ve fil­mu nechy­bě­lo?

Mně dost zále­že­lo na sou­vis­lých a počet­ných přá­tel­ských stře­tech Palacha s pří­te­lem Žižkou, Psala jsem Žižku jako Palachův pro­ti­pól, jako jeho živel­né­ho opo­nen­ta, jako pro­to­typ vět­ši­no­vé­ho posto­je, názo­ro­vě a men­tál­ně blíz­ké­ho i sou­čas­né­mu vní­má­ní Palachova pří­bě­hu, ved­le něhož pak moh­la při­ro­ze­ně vynik­nout Palachova mimo­řád­nost a jedi­neč­nost. Byl to tako­vý můj taj­ný klíč k ote­vře­ní a pocho­pe­ní Palachovy osob­nos­ti a jeho činu. Takže dou­fám, že sce­náris­tic­ká podo­ba Žižky zůsta­la ve fil­mu zacho­va­ná.

Foto

Popis První klap­ka fil­mu Jan Hus - Autor: Karolína Černá a Emma Orphe pro FilmCZ.Info & 10Mpix.cz
Datum
Zdroj FilmCZ.Info
Autor Karolína Černá a Emma Orphe
Další ver­ze
image extraction process Tento sou­bor byl vyříz­nut z jiné­ho sou­bo­ru: Jan Hus (04).jpg original file

Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup

Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
  • Lee Harper: Postav hlídku12. září 2016 Lee Harper: Postav hlídku Postav hlídku je pokračováním úspěšné knihy Jako zabít ptáčka. Dalo by se říct, že se jedná sice o jakýsi druhý díl, ale zajímavé je to, že Postav hlídku autorka Harper Lee napsala již […] Posted in Recenze knih
  • Ze zákulisí filmu #4 | Pokračování, která naštěstí nepřišla   19. června 2017 Ze zákulisí filmu #4 | Pokračování, která naštěstí nepřišla Vítejte u čtvrtého dílu nepravidelné rubriky Ze zákulisí filmu, ve které se můžete dočíst trochu toho zákulisního bulváru o tom, co se děje v pozadí všech těch známých i neznámých […] Posted in Filmové recenze
  • Murderock - uccide a passo di danza (1984) 15. června 2016 Murderock - uccide a passo di danza (1984)  V taneční škole řádí tajemný vrah, který svým obětem propíchává srdce ostrou sponou… Candice vede v New Yorku taneční školu. Mezi jejími svěřenci je několik velice […] Posted in Horory
  • 85. ročník udílení Oscarů - Nominace11. ledna 2013 85. ročník udílení Oscarů - Nominace Nejlepší film Argo Bídníci Divoká stvoření jižních krajin Láska Lincoln Nespoutaný Django Pí a jeho život Silver Linings Playbook Zero Dark Thirty Nejlepší režie Ang Lee – […] Posted in Články
  • Skleněný pokoj - Vila Tugendhat19. března 2019 Skleněný pokoj - Vila Tugendhat Při natáčení ve vile Tugendhat se musela dodržovat veškerá opatření, aby nebyla památka UNESCO poškozena. Filmaři museli na podlahu Skleněného pokoje vily položit nové barevně identické […] Posted in Zajímavosti
  • Titulky k Hotel Portofino S01E03 - Invitations1. listopadu 2023 Titulky k Hotel Portofino S01E03 - Invitations Pelhalm Wingfield žádá po Lucianovi kolo, které mu nakonec opatří díky Billymu. Nish dostane leták na setkání, které je zaměřeno proti fašistům. Přesvědčí Luciana, že by se tam mohli jít […] Posted in Titulky
  • Návštěva žurnalisty Dana Jolina u Terryho Gilliama6. června 2018 Návštěva žurnalisty Dana Jolina u Terryho Gilliama Návštěva žurnalisty Dana Jolina u Terryho Gilliama Filmy Terryho Gilliama bývají velmi osobité. Vizionářský fantasta stojí za mnoha diváky i kritiky oceňovanými filmy, jako jsou Brazil […] Posted in Rozhovory
  • První mezinárodní úspěch Účastníků zájezdu6. dubna 2006 První mezinárodní úspěch Účastníků zájezdu Nová česká filmová komedie podle bestselleru Michala Viewegha Účastníci zájezdu, režiséra Jiřího Vejdělka, zaznamenala již před domácí premiérou, která se koná 20.4. 2006, první […] Posted in Filmové premiéry
  • Zabijákova žena & bodyguard (2021)15. června 2021 Zabijákova žena & bodyguard (2021) "Nesvěřil bych ti do péče ani panenku Chucky!"Druhá kino návštěva letos, opět Sequel a je to zábavná nahláškovaná Rková jízda, kterou jsem si opravdu užil.Fanoušci Dramat budou samozřejmě […] Posted in Krátké recenze
  • Cvičíme pro radost - pohybové aktivity pro děti od 4 do 10 let16. července 2019 Cvičíme pro radost - pohybové aktivity pro děti od 4 do 10 let Ve zdravém těle zdravý duch. Opravdu známé rčení, které má pořád své opodstatnění. Dnešní děti se méně hýbou. Venku tráví také mnohem méně času, než tomu bylo dříve. Hrubá motorika, pohyb, […] Posted in Recenze knih

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,72100 s | počet dotazů: 255 | paměť: 72423 KB. | 08.05.2024 - 02:30:17