Indiana Jones a nástroj osudu má vtip, šťávu, emoce, rychlé tempo, nostalgické momenty i pár nedostatků

Tak jsme se dočka­li ješ­tě jed­no­ho dob­ro­druž­né­ho večír­ku s Harrisonem Fordem. Po něko­li­ka­le­tých odkla­dech kvů­li scé­ná­ři už to s pátým pokra­čo­vá­ním vypa­da­lo ble­dě, reži­sér Steven Spielberg nako­nec pře­ne­chal své mís­to fil­ma­ři Jamesi Mangoldovi a násled­ně tvůr­ce zbrz­di­la i covi­do­vá deva­te­náct­ka. Indiana Jones ale opět doká­zal, že si pora­dí s kaž­dou patá­lií, a tak v roce 2023, pat­náct let po pre­mi­é­ře čtyř­ky, jsme moh­li v bio­gra­fech koneč­ně při­ví­tat téměř urči­tě Harrisonovo roz­luč­ko­vé dob­ro­druž­ství s názvem Nástroj osu­du. Nuže, pojď­me zhod­no­tit, jak se tolik oče­ká­va­ný (ale­spoň tedy námi – milov­ní­ky této fil­mo­vé série) sní­mek vyda­řil.

Hned v úvod­ních vte­ři­nách při­chá­zí mír­né zkla­má­ní. Indiana Jones a nástroj osu­du nebo­li v ori­gi­ná­le Indiana Jones and the Dial of Destiny popr­vé v celé sérii neza­čí­ná tra­dič­ní a legen­dár­ní pro­lí­nač­kou loga Paramount s úvod­ním obdob­ným zábě­rem fil­mu. Nutno ovšem podotknout, že dis­tri­bu­to­rem páté­ho Indyho už není Paramount, ale popr­vé nový maji­tel série – stu­dio Disney, což moh­lo v tom­to ohle­du rov­něž sehrát roli.

Zklamání ale vzá­pě­tí vystří­dá pře­kva­pi­vý obdiv nad tím, jak zruč­ně tvůr­ci Harrisona Forda digi­tál­ně omla­di­li. Úvodní pasáž Nástroje osu­du se totiž ode­hrá­vá zhru­ba pět­a­dva­cet let v minu­los­ti a Indiana Jonesů jako by tu z oka vypa­dl své­mu mlad­ší­mu já z osm­de­sá­tých let. Toto byl ale záro­veň asi jedi­ný obdi­vu­hod­ný digi­tál­ní efekt těch­to úvod­ních minut fil­mu, násled­né CGI tri­ky jsou spí­še na ško­du a sním­ku více ubli­žu­jí, než pomá­ha­jí. Kupříkladu Indy běží­cí na jedou­cím vla­ku se pohy­bu­je a ská­če tak nepři­ro­ze­ně, že bez nad­sáz­ky při­po­mí­ná posta­vu z video­hry.

Jinak je ale Harrison Ford na svých – v době natá­če­ní téměř – osm­de­sát let stá­le v obdi­vu­hod­né kon­di­ci. Už když jsem ho ale začát­kem roku sle­do­val ve wes­ter­no­vém seri­á­lu 1923, kterak se jako kov­boj Jacob Dutton s pře­hle­dem pro­há­ní na koni, nepo­chy­bo­val jsem o tom, že si bez obtí­ží pora­dil i s rolí věhlas­né­ho arche­o­lo­ga. Však ona se obec­ně věko­vá hra­ni­ce stá­le posou­vá. Když se fil­mo­va­lo před­cho­zí Království křiš­ťá­lo­vé leb­ky, pano­va­ly oba­vy, jest­li pět­a­še­de­sá­ti­le­tý Ford roli zvlád­ne. A dnes vidí­me, jak šede­sá­ti­le­tý Tom Cruise suve­rén­ně ská­če po bará­cích a z úte­sů a pět­a­se­dm­de­sá­ti­le­tý Schwarzenegger a o rok star­ší Stallone rov­něž nadá­le točí akč­ní kous­ky.

Nechybí typický „jonesovský“ humor ani kvalitní záporák

Páté pokra­čo­vá­ní cvá­lá kupře­du občas až zbě­si­lým tem­pem, ale­spoň krát­ce po skon­če­ní jsem měl pocit, že tem­po bylo snad nej­zbě­si­lej­ší z celé série. 154 minut dlou­há sto­páž (všech­ny před­cho­zí fil­my měly oko­lo dvou hodin) ute­če tak pří­jem­ně, že jsem vůbec neměl nutká­ní sle­do­vat čas zbý­va­jí­cí do kon­ce, což se – obzvláš­tě u tak­to dlou­hých bijá­ků – roz­hod­ně počí­tá.

Režisér James Mangold si spous­tu věcí dělá po svém a čas­to se ubí­rá odliš­ný­mi cesta­mi, ale důle­ži­té ingre­di­en­ce, kte­ré děla­jí Indianu Jonese Indianou Jonesem, pone­chá­vá. Například onen typic­ký humor. Jedním pří­kla­dem za všech­ny je atrak­tiv­ní scé­na z newy­or­ské­ho met­ra, kde Indy prchá na koni před svý­mi pro­ná­sle­do­va­te­li, násled­ně na nástu­piš­ti sesko­čí a požá­dá ved­le sto­jí­cí­ho chla­pí­ka, aby mu podr­žel koně, a dál Indy pokra­ču­je met­rem. Posadí se ved­le udi­ve­né postar­ší paní a pro­ho­dí, že met­ro je rych­lej­ší.

Pobaví i opě­tov­né prů­po­víd­ky ohled­ně pokro­či­lé­ho věku Dr. Jonese. S tím sou­vi­sí i urči­tá nos­tal­gie a emo­tiv­ní momen­ty, s nimiž „pět­ka“ pra­cu­je také veli­ce dob­ře. Indiana, kte­rý se momen­tál­ně nachá­zí v New Yorku na kon­ci šede­sá­tých let, tak tro­chu ztrá­cí život­ní ener­gii a moti­va­ci honit se za dal­ším dob­ro­druž­stvím.

Přesto si spo­leč­ně s ním občas nos­tal­gic­ky zavzpo­mí­ná­me na jeho minu­lé výpra­vy. Nástroj osu­du neza­po­mí­ná na tra­dič­ní gra­fic­ké mapy během ces­to­vá­ní mezi kon­ti­nen­ty, vra­cí se Indyho věr­ný pří­tel Sallah, Indyho tma­vě zele­ná kra­va­ta dává vzpo­me­nout na Poslední kří­žo­vou výpra­vu a vel­cí fanouš­ci v závě­ru jis­tě pozna­jí odkaz na Dobyvatele ztra­ce­né archy a scé­nu „Kde tě něco nebo­lí?“.

Kromě někte­rých zmí­ně­ných sta­rých zná­mých nabí­zí film i nové hvězd­né herec­ké tvá­ře. Indymu opět sekun­du­je odváž­ná a vyna­lé­za­vá žen­ská posta­va, ten­to­krá­te jeho kmo­t­řen­ka Helena v podá­ní výbor­né Phoebe Waller-Bridge, a sním­kem pro­plu­je také Antonio Banderas. Jednou z hlav­ních star je potom tra­dič­ně skvě­lý Mads Mikkelsen jakož­to ústřed­ní zápo­rák – býva­lý nacis­ta Jürgen Voller.

Na samot­ný závěr naší recen­ze bych pak vypíchl samot­ný závěr sním­ku. Jsem toho názo­ru, že u vět­ši­ny akč­ních či komik­so­vých fil­mů jsou závě­reč­né roz­mách­lé pře­střel­ky a bitvy s mno­ha kom­par­zis­ty na jed­no kopy­to a svou neo­ri­gi­na­li­tou obvykle nudí, u Indiany Jonese jsem si finál­ní pasáž pro její svě­ží ori­gi­na­li­tu nao­pak uží­val. Byl jsem zvě­dav, kam vítr fouk­ne a Indyho zave­de. Celoživotní nad­še­nec do arche­o­lo­gie a his­to­rie se na závěr své pěti­díl­né pou­tě ocit­ne ve veli­ce pře­kva­pi­vém pro­stře­dí a potká se s vel­mi pře­kva­pi­vou slav­nou osob­nos­tí.

Závěr

Spokojenost. Asi tak bych pět­ku shr­nul jed­ním slo­vem. Nástroj osu­du je hezkou a dojem­nou roz­luč­kou Harrisona Forda. Umím si před­sta­vit, že to neby­lo nic snad­né­ho, tak­to uspo­ko­ji­vě a důstoj­ně zakon­čit prav­dě­po­dob­ně nej­le­gen­dár­něj­ší dob­ro­druž­nou sérii kine­ma­to­gra­fie.

Bylo jas­né, že výji­meč­nou úvod­ní tri­lo­gii zkrát­ka nešlo dostih­nout, ale Nástroj osu­du – mimo­cho­dem, k dneš­ní­mu dni tři­nác­tý nej­draž­ší film his­to­rie – se může smě­le rov­nat před­cho­zí­mu Království křiš­ťá­lo­vé leb­ky. Dokonce mám po jeho prv­ním zhléd­nu­tí mír­ně lep­ší dojmy, než když jsem v roce 2008 odchá­zel z bio­gra­fu z pre­mi­é­ry čtvr­té­ho fil­mu.

---

Pažótí verdikt: 80 %