Jan Žižka (2022)

Jan Žižka je dlou­ho oče­ká­va­ným fil­mem Petra Jákla, kte­rý se již sti­hl pro­sla­vit (či „pro­sla­vit“) díky fil­mům jako horor Ghoul nebo kon­spi­rač­ní thriller Kajínek. Tentokrát se ten­to býva­lý kaska­dér a judis­ta (také účast­ník olym­pij­ských her), kte­rý má za sebou mno­ho pádů, vrá­til do vrchol­né­ho stře­do­vě­ku a pří­mo zamí­řil na solar čes­kých vlas­ten­ců, pro­to­že ten­to film se zamě­řu­je na Jana Žižku. Pravda, nevi­dí­me zde Jendu v jeho nej­lep­ších letech jako stár­nou­cí­ho muže (což bylo v té době něco přes čty­ři­cet) velí­cí­ho pol­ním vojskům, ale stá­le v době, o kte­ré i tako­vý Černý z hle­dis­ka své oso­by tápe. Tyto bílé skvr­ny na poli váleč­ní­ko­va živo­ta však svěd­čí o panu Jáklovi. Není nic hor­ší­ho, když vás vaše umě­lec­ké ambi­ce sva­zu­jí s tako­vý­mi věc­mi, jako je minu­lá his­to­ric­ká sku­teč­nost.

O fil­mu se mlu­ví už někdy od roku 2013 (scé­nář vzni­kl v prv­ní ver­zi prav­dě­po­dob­ně ješ­tě dří­ve), Jákl sehnal asi půl mili­ar­dy (na čes­ké pomě­ry neví­da­né pení­ze) a roz­ho­dl se nato­čit film ve sty­lu svých oblí­be­ných his­to­ric­kých podí­va­ných, jako jsou Gladiátor a Statečné srd­ce . Ale tak nějak v češ­ti­ně. A tak to také dopadlo.

Nebudu se dlou­ze zastí­rat a kazit poten­ci­ál­ním čte­ná­řům nála­du - pod­le mého názo­ru se film nepo­ve­dl (a to hned v něko­li­ka rovi­nách). Bylo by pří­liš snad­né a laci­né zaml­čo­vat ahis­to­ric­ké věci jako podiv­né kos­týmy a zbra­ně, kte­ré hejtman z Trocnova nemohl znát. Každý his­to­ric­ký film (až na pár vzác­ných výji­mek v podo­bě fil­mů, kte­ré zob­ra­zu­jí udá­los­ti z dob ne tak zaprá­še­ných ději­na­mi) s sebou nese balík podob­ných nešva­rů. Dá se to pře­žít, pokud je svět jinak pře­svěd­či­vě podán a zhru­ba odpo­ví­dá „zeit­ge­is­tu“ pod­le sou­čas­ných vědec­kých poznat­ků. Koneckonců i tak uzná­va­ný film, jakým je tře­ba Sequensův Atentát (snad i on by ho při tro­še fan­ta­zie mohl zaba­lit do pozlát­ka s nápi­sem „his­to­ric­ký“), je v někte­rých věcech záměr­ně nepřes­ný, pros­tě pro­to, aby se scé­ny daly fil­mo­vě (a žánro­vě) nále­ži­tě vyu­žít. To vše se dá odpus­tit. Ale když vět­ši­na postav ve fil­mu vypa­dá jako fanouš­ci Depeche Mode, kte­ří si vyra­zi­li na víken­do­vý LARP do lesa, není to moc dob­ré.

Je to vlast­ně zhou­ba mno­ha his­to­ric­kých fil­mů od deva­de­sá­tých let. Představu tem­né­ho stře­do­vě­ku vyja­dřu­je tma­vé oble­če­ní, neu­stá­le zamra­če­ná oblo­ha, blá­to, déšť... a obě­šen­ci na stro­mech. Jistě, to vše se do jis­té míry jis­tě dělo, ale i teh­dy lidé nosi­li pes­t­ré oble­če­ní (máme pro to spous­tu důka­zů) a slun­ce jis­tě ale­spoň občas sví­ti­lo. Jákl v pod­sta­tě nena­to­čil his­to­ric­ký film v pra­vém slo­va smys­lu, jen nara­zil na spe­ci­fic­ký žánr pře­váž­ně ame­ric­kých his­to­ric­kých (či spí­še his­to­ri­zu­jí­cích) fil­mů, kte­ré ovšem také pro­chá­ze­jí svým vývo­jem. Jinak vypa­da­ly v 50. a 60. letech, jinak v 90. letech. Jákl se pod­le mého názo­ru řídí pře­de­vším pra­vi­dly těch­to fil­mů. Žižku je tedy tře­ba brát jako pokus o žán­ro­vý film se vším všu­dy. Osobně mi na podob­ných fil­mech nej­ví­ce vadí jed­na věc - sna­ží se zob­ra­zit (s vět­ším či men­ším úspě­chem) his­to­ric­ké udá­los­ti, ale pro­mlou­va­jí (logic­ky) k dneš­ní­mu divá­ko­vi, a tedy logic­ky pou­ží­va­jí dneš­ní jazyk a myš­le­ní. To samo­zřej­mě vede ke zkres­le­ní původ­ních udá­los­tí, moti­va­cí postav atd. Jako kla­sic­ké klišé těch­to fil­mů by se asi dalo uvést slo­vo „svo­bo­da“. I v Jáklově fil­mu je hoj­ně pou­ží­vá­no (jed­nu repli­ku si dokon­ce vypůj­čil pří­mo ze Statečného srd­ce). Podle toho, co bylo napsá­no výše, se však sna­ží pro­mlou­vat k sou­čas­nos­ti, k sou­čas­né­mu poje­tí svo­bo­dy. To je však prav­dě­po­dob­ně zce­la odliš­né od toho, jak slo­vo „svo­bo­da“ vní­ma­li lidé na počát­ku 15. sto­le­tí. I to je tře­ba mít při sle­do­vá­ní fil­mu na pamě­ti.

Jsem rád, že se ve fil­mu obje­vi­lo něko­lik míst, ke kte­rým mám sil­ný osob­ní vztah. Jednak je to „Amerika“ u obce Mořina, jed­nak samo­zřej­mě zná­mý Olymp Brd - Plešivec (jed­na loka­li­ta, kam obzvlášť rád cho­dím na pro­cház­ky). Je zvlášt­ní, že jed­nou je „Amerika“ pro slun­nou Itálii a podru­hé pro mís­to bitvy kde­si v Čechách, ale co už. V zahra­ni­čí si toho asi ani nevšim­nou. Když už jsme u těch pozi­tiv, bylo by dob­ré zmí­nit výko­ny Bena Fostera a Sophie Lowe, pro­to­že mi při­šli vel­mi dob­ří. Foster si vysta­čí s pou­hou mimi­kou, jen kdy­by bylo více co hrát (to sto­jí za zmín­ku).

Myslím si však, že nega­ti­va jas­ně pře­va­žu­jí. Tomu odpo­ví­dá i ozvu­če­ní fil­mo­vých sou­bo­jů, kdy vám mís­to při­po­mí­ná mlá­tič­ky Šimona a Matouše, sebe­men­ší úder pěs­tí vám bude znít v uších ješ­tě dlou­ho. Je to oprav­du nut­né? Filmu nepo­má­há ani to, že Jákl se zřej­mě vel­mi, vel­mi sna­žil, aby byl brán váž­ně. Paradoxně to občas vede k tomu, že někte­ré scé­ny půso­bí (nechtě­ně) směš­ně. Postavy ve scé­ná­ři také trpí čas­tým fil­mo­vým nedu­hem, kdy mají ten­den­ci vše vysvět­lo­vat. To se týká zejmé­na komic­ké dvo­ji­ce Rožmberk - Zikmund.

Jákl si také pocho­pi­tel­ně při­zval růz­né odbor­ní­ky na stře­do­věk, aby mu posvě­ti­li jeho vizi. Prý se tak sku­teč­ně sta­lo a byl mezi nimi i Jaroslav Čechura. Možná by sta­či­lo tolik nena­dá­vat na to, jak je film v mno­ha detai­lech his­to­ric­ky věr­ný (není), a něko­lik pový­še­ných roz­ho­vo­rů a recen­zí (např. posled­ní čís­lo časo­pi­su ČD, kde chy­bě­la jen otáz­ka typu „jak je mož­né, že jste tak geni­ál­ní a skvě­lý“) a Jákl by si ušet­řil vel­kou část kri­ti­ky. I tak si ale mys­lím, že by film pří­liš nefun­go­val, pro­to­že samot­ná záplet­ka je dost podiv­ná. Rožmberk, zamě­ře­ný na nevěs­tu z fran­couz­ské krá­lov­ské rodi­ny, je tak tro­chu i na něj, posta­vy zma­te­ně pobí­ha­jí­cí po lese, tři­krát puš­tě­ná píseň „Ktož sú boží bojov­ní­ci“ (ačko­li tema­tic­ky jas­ně odka­zu­je na dobu nejmé­ně o dvě dese­ti­le­tí poz­děj­ší)... jas­ně, melo­die je mož­ná star­ší, ale ta slo­va, ta slo­va. A tak je to téměř se vším ve fil­mu. Dokonce mě pře­kva­pi­lo, že se Žižkovi nedo­stal do rukou slav­ný „kulo­met“ pod­le Černých baro­nů.

Ani závě­reč­ná scé­na vozo­vé hrad­by a úto­čí­cích nepřá­tel (pře­sou­va­jí­cí nás o dvě dese­ti­le­tí do budouc­nos­ti), kdy mezi pol­ním voj­skem zazá­ří i pan Jákl, dojem pří­liš nevy­lep­ší.

 

---

---