Koně v díle Karla Maye - Ilči a Hatátitlá

Dosyta jsme se naob­jí­ma­li, vždy zno­vu jsme si tisk­li ruce a naše vítá­ní nemě­lo mít kon­ce. Zatím jeho vra­ník opsal v letu doko­na­lý kruh, zmír­nil běh a doklusal k nám jako věr­ný pes. Zaslechl můj hlas, vese­le zaři­čel a již otí­ral svou malou hla­vu o mé rame­no a dotý­kal se tla­mou mé tvá­ře.

„Podívej, jak tě vítá a líbá,“ usmál se Vinnetou, „Old Shatterhand je nejen pří­tel člo­vě­ka, ale i zví­ře­te a zví­ře i člo­věk ho ucho­vá­va­jí ve své pamě­ti.“

Přitom zava­dil zra­kem o mého koně a v jeho váž­né tvá­ři se zales­kl nový úsměv.

„Ubohý Šárlí!“ pro­ho­dil, „kde jsi se tou­lal, že pro tebe nic pořád­něj­ší­ho neby­lo? Odedneška však budeš jez­dit důstoj­ně, jak se na tebe slu­ší.“

„Jakže?“ rych­le jsem se otá­zal, „při­ve­dl jsi také Hatátitlu (Bleska)?“

Hatátitlá se nazý­val vra­ník, na kte­rém jsem jez­dí­val, zatím­co Vinnetou, kte­rý sám odcho­val oba koně, své­ho pojme­no­val Ildží (Vítr).

„Pečoval jsem o něho za tebe,“ hovo­řil Apač, „Hatátitlá je dosud tak mla­dý a sil­ný jako dří­ve a vzal jsem ho na ces­tu, pro­to­že jsem tě oče­ká­val.“

„Ach - to je nád­her­né! Sedíme-li na těch­to koních, máme pře­va­hu nad kaž­dým nepří­te­lem.“... [3].

Dříve než mohl (Silný Bizon) odpo­vě­dět na mé oslo­ve­ní, dosta­lo se mě milé odpo­vě­di z jiné stra­ny. Za řada­mi jezd­ců se totiž ozva­lo sil­né, radost­né řiče­ní. Některý Indián držel na dlou­hém udi­dle hřeb­ce, kte­ré­ho mi při­ve­dl Vinnetou. Kůň zasle­chl můj hlas, ihned mne poznal, buj­ně se vzpou­zel a vše­mož­ně se sna­žil, aby se ke mně dostal.

„Ať pus­tí koně můj rudý bra­tr,“ zvo­lal jsem, „Hatátitlá!“

Indián posle­chl. Zvíře zaři­če­lo, sko­či­lo mezi před­ní jezd­ce, pro­dra­lo se mezi nimi, dora­zi­lo ke mně mohut­ný­mi sko­ky, zůsta­lo stát a oči­chá­va­lo mne. Když jsem hřeb­ce popleskal po štíhlém krku a dlou­hé lesk­lé hří­vě, zařeh­tal a obska­ko­val mne, načež zno­vu sta­nul ved­le mne.

„Uff! Uff!“ vykři­ko­va­li Indiáni, doja­ti cho­vá­ním zví­ře­te. Ano, to byl můj „Blesk“, kte­rý mne tak čas­to vyne­sl z nebez­pe­čí, a jak svou nepo­rov­na­tel­nou rych­los­tí, tak důvti­pem a posluš­nos­tí mi nejed­nou zachrá­nil život. Jeho vze­zře­ní bylo dosud úpl­ně svě­ží a jeho vel­ké rozum­né oči se lesk­ly stá­le stej­ným ohněm. Na hřbe­tě měl indi­án­ské sed­lo, jehož jsem již dří­ve uží­val. Vyšvihl jsem se na něho a ješ­tě jsem neměl nohy ve třme­nech - a již se toto zví­ře vznes­lo na všech čtyřech do vzdu­chu a hna­lo se jako radost­ně vzru­še­ný pes kupře­du i zpět, krou­ži­lo v oblou­cích i celých kru­zích a stou­pa­lo buď na zad­ní nebo na před­ní nohy. Ponechal jsem mu na něja­kou chví­li úpl­nou vol­nost; jakmi­le jsem však při­tis­kl steh­na, hře­bec oka­mži­tě upo­sle­chl a sta­nul před Vinnetouem a Silným Bizonem, kte­rý prá­vě sedal na své­ho koně... [4].

Popojel jsem ješ­tě něja­ký kus ces­ty pod­le své­ho uvá­že­ní a opo­dál lesa, na trav­na­tém mís­tě, jsem sle­zl z koně. Můj kůň se začal ihned pást.

„Hatátitlá, iteškuš (Blesku, leh­ni),“ pra­vil jsem.

Hřebec se polo­žil do trá­vy a již ani o stéblo neza­va­dil. Šelest oku­so­va­né trá­vy by mi vadil v naslou­chá­ní. Položil jsem se těs­ně ke koni, abych ho mohl pozo­ro­vat, pro­to­že jsem věděl, že se mohu na něho spo­leh­nout. Vinnetou sám řekl, že kůň bude pod­po­ro­vat můj sluch.

Zvíře leže­lo hla­vou k výcho­du, odkud jsem oče­ká­val Yumy. Občas ji zve­da­lo a zvol­na, zkou­ma­vě nasá­va­lo nozdra­mi vzduch. Asi za čtvrt hodi­ny začal kůň prud­če­ji odde­cho­vat a funět, pak vzpří­mil uši a zastří­hal jimi. To byla cha­rak­te­ris­tic­ká znám­ka toho, že něco zavět­řil. Položil jsem tedy ucho k zemi, ale nesly­šel jsem nic zvlášt­ní­ho.

Potom Blesk zafu­něl hla­si­tě­ji, niko­liv však udě­še­ně, jak by uči­nil, kdy­by se odně­kud plí­žil dra­vec. Blížili se tedy lidé. Přiložil jsem ruku na nozd­ry zví­ře­te, lehce jsem je stis­kl; nyní jsem si byl jis­tý, že kůň ze sebe nevy­dá žád­ný zvuk a že se nepo­hne ani kdy­by se oko­lo stří­le­lo, za což jsem mohl děko­vat indi­án­ské výcho­vě, kte­rou obdr­žel od Apače. [5].

„Večer dru­hé­ho dne dora­zi­li jsme do údo­lí říč­ky Metsur. Tam pohřbi­li jsme Indiána s mod­lit­ba­mi křes­ťan­ský­mi a s poctou, kte­rá pří­slu­še­la tak vel­ké­mu náčel­ní­ko­vi. On sedí se vše­mi zbra­ně­mi a v úpl­né váleč­né výzdo­bě vzpří­men na svém, pro­to pře­dem zastře­le­ném koni uvnitř pahrb­ku, kte­rý jsme naň nahro­ma­di­li. Na tom­to pahrb­ku nevla­jí skal­py ubi­tých nepřá­tel, jak to lze vidě­ti na hro­bích náčel­ní­ků, nýbrž sto­jí na něm tři kří­že...“ [6].

Použitá literatura

[1] MAY, Karel. Pouští: Román z cyk­lu Ve stí­nu Padišaha. Praha: Jan Toužimský, 1930. Cit. s. 365 - 366.
[2] MAY, Karel. Šut : Návraty k Haddedihnům : Román z cyk­lu Ve stí­nu Padišaha. Praha: Jan Toužimský, 1931. Cit. s. 374.
[3] MAY, Karel. Satan a Jidáš : 1. díl. Brno: Návrat, 1995. Cit. s. 183 - 184.
[4] MAY, Karel. Satan a Jidáš : 1. díl. Brno: Návrat, 1995. Cit. s. 186.
[5] MAY, Karel. Satan a Jidáš : 1. díl. Brno: Návrat, 1995. Cit. s. 197.
[6] MAY, Karel. Vinnetou, rudý gentle­man : 3. díl. Praha: Jos. R. Vilímek, 1901. Cit. s. 365.
[7] MAY, Karel. Ahriman Mirza : Román z cyk­lu V říši stří­br­né­ho lva. Český Těšín: Laser, 1992. Cit. s. 185.

Foto: Pixabay