Lví král (The Lion King) – Recenze – 60%

Disneyho série pře­dě­lá­vek jeho slav­ných kla­sic­kých ani­má­ků pokra­ču­je – jen letos si už stih­li odbýt pre­mi­é­ru Dumbo i Aladin a nyní po nich vstu­pu­je do kin Lví král. Režíroval jej Jon Favreau (kte­rý nato­čil před tře­mi lety i rema­ke Knihy džun­glí) a kupo­di­vu v něm není jedi­né živé zví­ře a ani jed­no reál­né pro­stře­dí. Celý film totiž vzni­kl kom­plet­ně v počí­ta­čích.

Potíž je ta, že film není doku­men­tem z afric­ké sava­ny, ale Lvím krá­lem od Disneyho, tak­že jde pořád o muzi­kál, v němž ta zví­řa­ta mlu­ví a zpí­va­jí. S tím se násled­ně pojí dva vel­ké pro­blémy:

Příběh jako tako­vý (jenž je v pod­sta­tě vari­a­cí na Hamleta) pocho­pi­tel­ně fun­gu­je stej­ně dob­ře jako v původ­ní ani­mo­va­né ver­zi, pro­to­že se od ní nijak neli­ší. Filmu ale schá­zí jaké­ko­li nové nápa­dy, je jen otroc­kým pře­pi­sem, kte­rý těží z kva­lit ori­gi­ná­lu, aniž by krom per­fekt­ní­ho ani­mo­va­né­ho ztvár­ně­ní při­ná­šel jakou­ko­li dal­ší při­da­nou hod­no­tu. Snaha o co nej­vět­ší rea­lis­tič­nost navíc poně­kud nará­ží na to, že má jít záro­veň o sty­li­zo­va­ný muzi­kál o hrdi­nech pro­ží­va­jí­cích růz­né tra­gic­ké, dra­ma­tic­ké, komic­ké či roman­tic­ké situ­a­ce, což při absen­ci jakých­ko­li gri­mas a výra­zů v jejich tvá­řích dost váz­ne.

Za to, že jde pořád o mír­ně nad­prů­měr­nou podí­va­nou, vdě­čí nový Lví král výhrad­ně jen mimo­řád­ně schop­né­mu týmu počí­ta­čo­vých ani­má­to­rů a své­mu pět­a­dva­cet let staré­mu před­chůd­ci, jehož sice poko­řu­je po tech­no­lo­gic­ké strán­ce, ale to je tak všech­no.