Ostrov – Recenze – 50 %

Photo © CinemArt

Režisér a sce­náris­ta Rudolf Havlík uve­dl loni do kin hned dva své fil­my – fan­task­ní kome­dii plnou oblud­ných ste­re­o­ty­pů Po čem muži tou­ží 2 a dějo­vě vyprázd­ně­nou fád­ní roman­ci Prezidentka – a oba vel­mi špat­né. Velkým zlep­še­ním opro­ti nim je jeho novin­ka Ostrov, dob­ro­druž­ná roman­tic­ká kome­die s Jiřím Langmajerem a Janou Plodkovou v hlav­ních rolích, kte­rá sice také není kdo­ví­jak úžas­ná, leč ale­spoň zvlá­dá uspo­ko­ji­vě pra­co­vat s pra­vi­dly dané­ho žán­ru, pří­bě­ho­vě je rela­tiv­ně nadi­tá a ani není tak oká­za­le tupá, jak bývá u čes­kých roman­tic­kých kome­dií čas­to zvy­kem.

Photo © CinemArt

Hlavními hrdi­ny jsou man­že­lé Richard a Alice, kte­ří jsou sice spo­lu na exo­tic­ké dovo­le­né, nicmé­ně na jejich una­ve­ném a rezig­no­va­ném vzta­hu je i díky míře vzá­jem­né­ho oso­čo­vá­ní znát, že už si jeden dru­hé­mu del­ší dobu lezou na ner­vy. Když se při nevy­da­ře­ném poku­su o roman­tic­kou veče­ři u plá­že Richard vyta­sí s při­pra­ve­nou žádos­tí o roz­vod, pad­ne roz­hod­nu­tí odle­tět domů o něko­lik dnů dří­ve. Richardovi se ale poda­ří sehnat jen malé doprav­ní leta­dlo, jehož pilot navíc během letu v bouř­ce zemře a oba man­že­lé, kte­ří už spo­lu nechtě­jí trá­vit ani minu­tu, skon­čí po pádu leta­dla na osa­mě­lém ost­ro­vě upro­střed oce­á­nu. Tam jsou nuce­ni spo­lu­pra­co­vat, jeli­kož záchra­ny se nej­spíš jen tak brzy nedo­čka­jí.

Svým námě­tem film Ostrov při­po­mí­ná nej­ví­ce dob­ro­druž­nou kome­dii z roku 1998 Šest dní, sedm nocí, od níž si vypůj­ču­je i řadu díl­čích nápa­dů a scé­nek, avšak poměr­ně blíz­ko má svým téma­tem tře­ba i k Trosečníkovinebo k jiné vari­a­ci na Robinsona Crusoe. Do sche­ma­tic­ké záplet­ky o roz­há­da­ných man­že­lích, kte­ří po nešťast­ném ukon­če­ní vzta­hu plném zášti a nená­vis­ti po urči­té době pro­zřou, zno­vu si k sobě vybu­du­jí důvě­ru a vře­lé city a ve finá­le se k sobě lás­ky­pl­ně vrá­tí, nepři­ná­ší film Ostrov nic moc nové­ho. Vychází ostat­ně z tra­di­ce roman­tic­kých kome­dií o roz­pa­du a opě­tov­ném obno­ve­ní man­žel­ství, kte­ré byly v Hollywoodu popu­lár­ní už ve 40. letech. To jej činí z hle­dis­ka roman­tic­ké linie do znač­né míry před­ví­da­tel­ným, pořád tu však zůstá­vá i ona dob­ro­druž­ná část, jejíž prů­běh zas tak snad­no pře­dem odhad­nout nelze.

Ke cti fil­mu slou­ží to, že hoj­ně vyu­ží­vá pro­stře­dí neo­byd­le­né­ho exo­tic­ké­ho ost­ro­va, na němž se jeho děj ode­hrá­vá. Kromě plá­že, džun­gle, lagu­ny s vodo­pá­dy a dal­ších pří­rod­ních zákou­tí se na plát­ně vystří­dá i řada tema­tic­kých rekvi­zit. Postupně se roz­růs­tá množ­ství před­mě­tů, kte­ré si man­žel­ská dvo­ji­ce vylo­ví z moře nebo své­po­mo­cí vyro­bí z pří­rod­ních suro­vin a z napla­ve­ných tro­sek leta­dla a prů­běž­ně si s nimi zkrášlu­je svá impro­vi­zo­va­ná obyd­lí. Sporadicky dojde i na něja­ké to zví­řát­ko. Záběry kame­ry vypa­da­jí jak z reklam­ní­ho kli­pu ces­tov­ní kan­ce­lá­ře, žánro­vě pad­nou­cí hud­ba mís­ty evo­ku­je dob­ro­druž­ství jak z Honby za dia­man­tem a mas­ké­ři se nebá­li při­tla­čit na pilu (až pře­kva­pi­vě drs­né zkr­va­ve­né šrá­my vypa­da­jí oprav­do­vě a boles­ti­vě).

Hercům není moc co vytknout, neb Jiří Langmajer i Jana Plodková podob­ný typ rolí hrá­li už více­krát a nalez­li v nich polo­hu, kte­rá jim jed­no­znač­ně sedí. Problematické je až to, jakým způ­so­bem jsou napsa­né jejich posta­vy, kte­ré vyzní­va­jí na pomě­ry roman­tic­kých kome­dií po vět­ši­nu fil­mu víc nesne­si­tel­ně a nesym­pa­tic­ky, než by bylo záhod­no, což poně­kud sabo­tu­je kome­di­ál­ní rovi­nu fil­mu. Ta totiž nej­ví­ce těží prá­vě ze vzá­jem­né­ho haš­te­ře­ní obou man­že­lů, kte­ré ale až nepří­jem­ně čas­to pře­chá­zí od iro­nic­kých poškleb­ků k nej­růz­něj­ším zle míně­ným výčitkám, kdo komu víc zni­čil život. Ve dru­hé polo­vi­ně pak při­bý­vá roman­ti­ky, zatím­co humo­ru nao­pak zna­tel­ně ubý­vá. Situaci zpes­t­ří i jed­na nebo dvě dra­ma­tič­těj­ší situ­a­ce, byť vyvo­la­né poně­kud na sílu a umě­le vyhro­ce­né.

Ku pro­spě­chu věci se však sní­mek naštěs­tí nepouš­tí do sexis­tic­kých vtíp­ků a jiných pro­hřeš­ků Havlíkových před­cho­zích kome­dií. Člověk sice hned na začát­ku zpo­zor­ní, když se uká­že, že Richard běž­ně oslo­vu­je svou štíhlou ženu posměš­ným „tukou­ši“, ale podob­né úle­ty naštěs­tí nejsou ve fil­mu stan­dar­dem. Snímek obsa­hu­je řadu klišé, pra­cu­je s nimi ale v rám­ci žán­ru doved­ně. Po řeme­sl­né strán­ce je Ostrov zpra­co­ván solid­ně a z roz­počtu vytě­žil, co se dalo. Na cel­ko­vě boha­tou a neši­ze­nou výpra­vu fil­mu mělo patr­ně pozi­tiv­ní vliv roz­hod­nu­tí zestruč­nit na nezbyt­né mini­mum nároč­něj­ší scé­ny typu pád leta­dla či noč­ní setká­ní s divo­kým zví­ře­tem, kte­ré by jinak byly pro­dukč­ně dost náklad­né.

Použitými pří­bě­ho­vý­mi vzor­ci Ostrov evo­ku­je vzta­ho­vé roman­tic­ké kome­die s dob­ro­druž­nou tema­ti­kou z minu­lých dese­ti­le­tí, což může na řadu divá­ků půso­bit pří­jem­ně sta­ro­svět­sky. V tom­to smě­ru Ostrovpři­po­mí­ná nedáv­nou ame­ric­kou kome­dii Vstupenka do ráje, v níž se roz­ve­de­ný pár v podá­ní Julie Roberts a George Clooneyho začal po letech zno­vu sbli­žo­vat v podob­ně tro­pic­kém pro­stře­dí – a kte­rá také fun­go­va­la jako retro upo­mín­ka na zla­té časy roman­tic­kých kome­dií v 90. letech. Podobně jako Vstupenka do ráje i Ostrov těží z toho, že nabí­zí zná­mé, popu­lár­ní a cha­risma­tic­ké herec­ké hvězdy popi­chu­jí­cí se v atrak­tiv­ní exo­tic­ké loka­ci.

Ostrov je nej­lep­ším fil­mem Rudolfa Havlíka od jeho Pohádek pro Emu z roku 2016, což z něj s při­hléd­nu­tím k pře­de­šlým dílům toho­to plod­né­ho auto­ra dělá tak tro­chu jed­no­o­ké­ho krá­le mezi sle­pý­mi. V koneč­ném důsled­ku jde totiž o žán­ro­vý prů­měr, kte­rý ale nijak neu­ra­zí, spo­leh­li­vě zaba­ví a v kon­tex­tu nená­roč­ných oddycho­vých čes­kých roman­tic­kých kome­dií plní svou funk­ci lépe než vět­ši­na kon­ku­ren­ce.