Pán z Prasečkova

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Rubriku „tyjátr“ tady dost zane­dbá­vám, což je jis­tě ško­da už vzhle­dem k tomu, že jsem nedáv­no shlé­dl něko­lik zají­ma­vých před­sta­ve­ní.

Tak tře­ba Pán z Prasečkova od slo­vut­né­ho Moliéra.

Ke kla­si­ce v Národním při­stu­pu­ji v posled­ní době tro­chu s despek­tem. Lear mě zkla­mal, Věc Makropulos z vel­ké čás­ti také, obec­ně mám dojem, že for­ma se sna­ží udě­lat z obsa­hu něco nové­ho, sil­ně aktu­ál­ní­ho, což se ale se sta­rou lát­kou dost „dře“. Nejsem zrov­na typic­kým pří­z­niv­cem zakon­zer­vo­va­né­ho padla, nicmé­ně přespří­liš oné „moder­ny“ mě někdy dost iri­tu­je.

Pán z Prasečkova je někde na půli ces­ty mezi výše nastí­ně­nou pro­ble­ma­ti­kou. Trocha nezbyt­né­ho pře­hrá­vá­ní se tam pocho­pi­tel­ně najde (a poz­dě­ji je i doce­la milé), ale pořád se jed­ná o vyni­ka­jí­cí a sviž­nou hru.

Trochu při­hlouplý (ale not­ně boha­tý) ven­kov­ský buran, pán z Prasečkova (Postránecký), se má ženit s krás­nou Julií (Pidrmanová), kte­rá si ale pocho­pi­tel­ně už vyhléd­la něko­ho jiné­ho (mlad­ší­ho a chud­ší­ho). S pomo­cí něko­li­ka přá­tel se tak sna­ží utvo­řit roz­sáh­lou síť intrik, z níž by měl pán z Prasečkova vyjít jako pora­že­ny a Julie by měla skon­čit v náru­či své­ho vyvo­le­né­ho. Jak pros­té. 🙂

Hra se hrá­la bez pře­stáv­ky - což se mi zamlou­va­lo - byla oprav­du vtip­ná (scé­na s klystý­rem) a ve své době jis­tě muse­la vzbu­dit nejed­no pozdvi­že­ní. Postránecký exce­lo­val, Pidrmanová se mi také líbi­la, R. Mácha v roli Erasta (což je onen milý Julie) rov­něž doce­la ušel. Režie Hany Burešové a scé­na Martina Černého se drže­ly v mezích - pro mě - únos­né­ho a nepouš­tě­li se do přespří­liš­ných expe­ri­men­tů, nao­pak, pokud už ano, tak mi to vše při­šlo vel­mi vtip­né a nápa­di­té. Výtku bych měl k samot­né hře, urči­tě nejsem jedi­ný, komu bylo pána z Prasečkova líto. Jistě, je to tro­chu domýš­li­vý a ješit­ný člo­věk, nicmé­ně tako­vý osud si jis­tě neza­slou­žil. Hra - když to tro­chu pře­že­ne­me - de fac­to glo­ri­fi­ku­je lež a pře­tvář­ku (i když mohou mít „dob­rý“ úmy­sl). Dětem bych to radě­ji nepouš­těl...