Poslední přesun (1995)

O fil­mu Poslední pře­sun jsem věděl hned v době jeho vzni­ku, jako váš­ni­vý čte­nář časo­pi­sů Nemesis a Ikarie mi něco podob­né­ho samo­zřej­mě nemoh­lo unik­nout. V té době jsem ovšem film nevi­děl a s při­bý­va­jí­cí­mi lety v pod­sta­tě onen sní­mek zapa­dl takřka doko­na­le (dosud, mám dojem, nevy­šel ani na dvd, tak­že je na inter­ne­tu k „mání“ jen pře­ve­de­ný vhs záznam z tele­viz­ní­ho vysí­lá­ní, což není zrov­na nic moc pro fajnšme­k­ry přes kva­lit­ní obraz).
Režisér Hanzlík nepat­ří (a nikdy nepa­t­řil) mezi tuzem­skou fil­mo­vou eli­tu, Poslední pře­sun je v pod­sta­tě jeho prvo­ti­na, na kte­rou navá­zal ješ­tě rodinným/záhadným fil­mem Do nebíč­ka, kte­rý kri­ti­ka sep­su­la tak důsled­ně, že Hanzlík se radě­ji uchý­lil ke tvor­bě pohá­dek pro děti s občas­ný­mi hrů­zostraš­ný­mi výjim­ka­mi (Crash Road). Vzato kolem a kolem, Poslední pře­sun je tak mož­ná jeho nej­vý­znam­něj­ší pří­nos čes­ké kine­ma­to­gra­fii. Je to film výji­meč­ný zejmé­na pro­to, že se jako jeden z málo u nás pokou­ší vstou­pit do žán­ru, kte­rý je tu stá­le vel­kou exo­ti­kou - posta­po­ka­lyp­tic­ká sci-fi. Snad s výjim­kou fil­mů „Konec srp­na v hote­lu Ozon“ a „Masseby“ bys­te v čes­ké - potaž­mo čes­ko­slo­ven­ské - tvor­bě něco podob­né­ho jen těž­ko hle­da­li.
Příběh se zamě­řu­je na tro­ji­ci tulá­ků, kte­ří pře­ží­va­jí v jes­ky­ní po kata­stro­fě, jež zasáh­la Zemi a díky níž se vět­ši­na lidí kam­si pře­su­nu­la. Kam a proč není ve fil­mu uspo­ko­ji­vě vysvět­le­no, ale zase tak moc to neva­dí. Co se sním­ku daří je urči­tě budo­vá­ní tajem­né a zne­po­ko­ji­vé atmo­sfé­ry, i pro­stře­dí (tem­né bun­k­ry, jes­ky­ně) je zvo­le­no vel­mi pře­svěd­či­vě. Co se mi ale nelí­bi­lo, to byla režie, film půso­bil v úvo­du nesku­teč­ně odpu­di­vým dojmem a her­ci (jinak jis­tě dob­ří - Bartoška, Mrkvička, S. Nováková) jako sku­pin­ka zfe­to­va­ných tram­pů. K tomu si při­dej­te ješ­tě abso­lut­ně se neho­dí­cí hudeb­ní dopro­vod od sku­pi­ny Lucie a výsled­kem je film, kte­rý jis­tě měl poten­ci­ál stát se kul­tov­ním poči­nem, ale na mno­ha detai­lech pros­tě a jed­no­du­še poho­řel a zapa­dl.
Škoda, podob­né odváž­né poči­ny mi v naší sou­čas­né kine­ma­to­gra­fii doce­la chy­bí...