Radosti a strasti Mayova překladatele

Předem říkám, že tenhle člá­nek nebu­de mít hla­vu a patu. Dojde tu k nešťast­né­mu pro­mí­chá­ní dvou věcí. Začnu rov­nou tou dru­hou. Překládání je pří­šer­ná prá­ce a Maye obzvlášť. Pominu samo­zřej­most, že by měl pře­kla­da­tel umět zdro­jo­vý i cílo­vý jazyk a poměr­ně dost toho znát, pokud nechce psát blu­dy. S Mayem začí­na­jí pro­blémy už při výbě­ru zdro­jo­vé­ho tex­tu. Některé pří­běhy vyšly již za Mayova živo­ta v něko­li­ka méně či více se liší­cích ver­zích. Korunu tomu pak nasa­di­li tzv. dědi­co­vé, kte­ří čas­to pře­ko­pa­li i dlou­hé pasá­že, změ­ni­li jmé­na postav a napácha­li jiné zlep­šo­vá­ky. Nutno ovšem uznat, že někdy jsou změ­ny ku pro­spě­chu věci, ale nako­lik je to fér k Mayovi, to zůstá­vá otáz­kou. České pře­kla­dy pak vychá­ze­jí jak z Mayových „ori­gi­ná­lů“, tak z upra­ve­ných ver­zí.

Mayovské špeky

May trá­pí pře­kla­da­te­le něko­li­ka tri­ky. Nejhorší je jeho zvyk pou­ží­vat slo­va z cizích jazy­ků. To, co něm­či­na cel­kem usto­jí, pro­to­že např. nemá fle­xiv­ní voka­tiv, způ­so­bí pře­kla­da­te­li boles­ti hla­vy, když si ji láme s tím, jak tako­vý text pře­vést (např. Both Shatters). Tato kom­pli­ka­ce pak vede k tomu, že pře­kla­da­tel buď slo­va úpl­ně vyne­chá, nebo je počeští (pshaw – pchá, Juggle Fred – Kejklíř Fred), což vede ke ztrá­tě jed­no­ho z kou­zel may­o­vek.

To ale není vše. May se neza­sta­vil u jazy­ků, kte­ré se zapi­su­jí latin­kou. Co tako­vá arabšti­na nebo čín­šti­na? Transkripce těch­to jazy­ků se v něm­či­ně a češ­ti­ně liší – May píše Abu Seif, my bychom měli psát Abú Sajf¹. Komplikovaný je i zápis indi­án­ských slov nebo názvů kme­nů – Upsaroka vs. Absaroka. V obou pří­pa­dech při­chá­zí ke slo­vu pře­kla­da­tel­ská tra­di­ce, tj. násle­do­vá­ní ces­ty, kte­rou pro­šla­pa­li před­cho­zí pře­kla­da­te­lé².

Samostatnou kapi­to­lou je slo­vo westman, v němec­kém ori­gi­ná­lu Westmann. Toto slo­vo, kte­rým May ozna­ču­je zku­še­né oby­va­te­le Divokého zápa­du, vypa­dá v „čes­ké“ ver­zi ang­lic­ky, že? Angličtina však tako­vé slo­vo s tím­to význa­mem nezná. Nejvíce se mu snad blí­ží slo­vo fron­tier­sman, ale jeho pou­ži­tí nepři­pa­dá v úva­hu, pro­to­že by se jed­na­lo o pří­liš­nou kre­a­ti­vi­tu pře­kla­da­te­le. Původní němec­ké Westmann by mělo být pře­ve­de­no jako muž Západu, nebo zápa­ďan, jak zazně­lo z úst lor­da Castlepoola ve fil­mo­vém Rudém gentle­ma­no­vi (kolem 40. minu­ty), ale pře­kla­da­te­lé se s ním popra­li vše­li­jak: westman, zále­sák.

Cizími slo­vy však boj nekon­čí. Další obří ořech je Hobble Frank a jeho zko­mo­le­ná něm­či­na s množ­stvím nesmys­lů, kte­rá má za cíl vyvo­lat úsměv čte­ná­ře. Podobně dal­ší posta­vy prz­ní­cí němec­kou řeč. V obou pří­pa­dech by měl pře­kla­da­tel jev pře­vést, u Franka něja­kou vari­an­tou náře­čí³, u čer­no­chů něja­ký­mi patva­ry⁴, ale pře­kla­da­te­lé se obvykle spo­ko­jí s infi­ni­ti­vy a jsou hoto­vi.

Občas posta­vy něco sple­tou. Překladatel může dojít k závě­ru, že se jed­ná mís­to humo­ru o chy­bu auto­ra, a opra­ví ji, např. sekun­dán vs. sekun­dant ve Winnetouovi⁵, Good lack vs. Good luck, nebo při pře­kla­du Básníka se mi sta­lo, že oči­vid­ný žert zalo­že­ný na nezna­los­tech Tima Summerlanda někdo ve vyda­ných ver­zích opra­vil, ať již dědi­co­vé, nebo pře­kla­da­tel. Zůstává otáz­kou, zda opra­vo­vat sku­teč­né Mayovy chy­by, např. pokud teď o více jak sto let poz­dě­ji víme, že něco bylo nebo je jinak? Jiří Levý ve svém Umění pře­kla­du říká, že ne⁶.

Jak se podepsali překladatelé?

Nebudu cho­dit kolem hor­ké kaše: věr­né pře­kla­dy (tj., nepře­vy­prá­vě­né, křes­ťan­ské a naci­o­na­lis­tic­ké, s cizí­mi slo­vy, vtip­né a dob­ro­druž­né) původ­ních Mayových tex­tů (tj. bez posmrt­ných zása­hů) prak­tic­ky nee­xis­tu­jí. Až na pár výji­mek je to jed­no­du­ché:

• Jistota pře­kla­du Mayových ver­zí je jen u nej­star­ších vydá­ní (Vilímek, Hynek),
• před­ko­mu­nis­tic­ká vydá­ní likvi­du­jí zmín­ky o Němcích, nebo si z nich děla­jí sran­du (a to vč. Vilímka a Hynka),
• komu­nis­tic­ká vydá­ní likvi­du­jí zmín­ky o křes­ťan­ství a někdy až bru­tál­ně zkra­cu­jí,
• post­ko­mu­nis­tic­ká vydá­ní pře­bí­ra­jí až na výjim­ky před­ko­mu­nis­tic­ké (GABI, TaM, Návrat, Magnet-press aj.) a komu­nis­tic­ké pře­kla­dy (Albatros, Olympia, Kentaur aj.).

Tj. May čes­ky věr­ně pře­lo­žen v pod­sta­tě dosud nevy­šel. Výběr vydá­ní je na čte­ná­ři – chce rad­ši naci­o­na­lis­tic­kou ver­zi? Křesťanskou? S ilu­stra­ce­mi Kruma nebo Buriana? Smutné je, že v této pra­xi pokra­ču­jí nakla­da­te­lé i více jak sto let po Mayově smr­ti, pro­to­že je pocho­pi­tel­ně lev­něj­ší pře­vzít sta­rý pře­klad než zajis­tit pře­klad nový.

Kdo je kdo?

Prvenství nále­ží muži jmé­nem Gabriel Smetana (1855-1933), kte­rý pod pseu­do­ny­mem Jaroslav Pekař pro nakla­da­te­le Vilímka pře­lo­žil Syna lov­ce med­vě­dů a poté ješ­tě něko­lik dal­ších pří­bě­hů. Smetana mj. zalo­žil a redi­go­val ilu­stro­va­ný časo­pis Malý čte­nář.

Podobným prven­stvím se mohl chlu­bit Vítězslav Kocourek (1920-1995). Stejně jako Smetana se zaslou­žil o prv­ní pře­klad, ten­to­krát po komu­nis­tic­kém puči, kdy to vypa­da­lo, že je s may­ov­ka­mi konec. Opět šlo o Syna lov­ce med­vě­dů a opět se jed­na­lo o pře­kla­da­te­le, kte­rý se vět­ši­nou skrý­val pod pseu­do­ny­mem (Jiří Bernard, Jaroslav Hulák, Václav Hlouček aj.). Kocourek byl v pře­kla­dech hod­ně kre­a­tiv­ní. Uznávám, že jeho ver­ze jsou čti­vé a pří­stup­né dět­ské­mu čte­ná­ři. Je však otáz­kou, jaká byla jeho moti­va­ce? Ondřej Neff v kni­ze Královská zába­va tvr­dí, že za pře­vy­prá­vě­ní bylo výraz­ně více peněz, než za pros­tý pře­klad⁷. Byl to i Kocourkův pří­pad? Šlo mu jen o pení­ze? Levý ovšem tvr­dí, že musí pře­kla­da­tel počí­tat se čte­ná­řem, pro kte­ré­ho pře­klá­dá⁸. Pokud měl být pře­klad určen dět­ské­mu čte­ná­ři, což lze v pří­pa­dě SNDK oče­ká­vat, postu­po­val vlast­ně správ­ně.

Dle vše­ho nej­po­div­něj­ším pří­pa­dem je Josef Ladislav Turnovský (1838-1901). Herec, novi­nář, spi­so­va­tel a švagr J. K. Tyla zemřel v roce 1901, ale všech­ny may­ov­ky, kte­ré mu při­pi­su­jí růz­né zdro­je (vč. data­bá­ze Národní knihov­ny ČR), vyšly u Hynka až po roce 1904 (cel­kem 12 svaz­ků). Přeložil je do šuplí­ku? Asi sotva. Vysvětlení nabí­zí ztra­ce­ná kapi­to­la z Pražského pří­pa­du dok­to­ra Maye, ve kte­ré Jaroslav Moravec píše, že tím­to pře­kla­da­te­lem byl ve sku­teč­nos­ti syn Turnovského. Této teo­rii je naklo­ně­na i zmín­ka v Lexikonu čes­ké lite­ra­tu­ry: je uvá­děn jako pře­kla­da­tel romá­nů pro ženy Eugenie Marlittové, ačko­liv vychá­ze­ly v letech 1905-1913 a jeho autor­ství je vel­mi neprav­dě­po­dob­né⁹. Spojovacím člán­kem je nakla­da­tel Hynek – vydal Maye, vydal Marlittovou a vydá­val i Turnovského spi­sy. Požádal jeho syna o zho­to­ve­ní pře­kla­dů pod otco­vým jmé­nem?

Mezi pře­kla­da­te­le may­o­vek se řadí i dal­ší zají­ma­vé oso­by, ať již jde o Stanislava Guth-Jarkovského(1861-1943), spi­so­va­te­le Jana Klecandu (1855-1920), čas­to se skrý­va­jí­cí­ho pod pseu­do­ny­mem J. K. Landa¹⁰, povíd­ká­ře a spi­so­va­te­le Gustava Narcise Mayerhoffera (1865–1941), poz­dě­ji tajem­ní­ka Spolku čes­kých spi­so­va­te­lů a pře­kla­da­te­le mj. z maďar­šti­ny, nebo samot­né­ho nakla­da­te­le Jaroslava Moravce, kte­rý Maye pře­klá­dal pod pseu­do­ny­mem D. Jam, což byl i Mayův pseu­do­nym.

Čestnou zmín­ku si zaslou­ží i may­ov­ský nad­še­nec Oskar Flögl, jehož pře­klad Pouští u brněn­ských bene­dik­týnů pro­hrál bitvu s nakla­da­te­lem Vilímkem, pro kte­ré­ho však poté Flögl pře­lo­žil tri­lo­gii Winnetou. Více v Pražském pří­pa­du dok­to­ra Maye, kap. 5, 6, 8.

A co dál?

Zbývá posled­ní otáz­ka: má vůbec smy­sl hnát se za něja­kým věr­ným pře­kla­dem? Stojí o něj vůbec někdo? Rád bych odpo­vě­děl, že ano, ale rea­lis­ta, nebo snad pesi­mis­ta by řekl, že ne. Mayovky se v sou­čas­nos­ti téměř nepro­dá­va­jí a nečtou. Pokud se někdo roz­hod­ne Maye vydat (a vím o dvou při­pra­vo­va­ných vydá­ních), z finanč­ních důvo­dů sáh­ne po starém pře­kla­du. Nové pře­kla­dy by muse­ly najít spon­zo­ra.

---