Temné kouty (Dark Places) – Recenze – 60%

Hrdinkou dramatu/thrilleru/detektivky Temné kou­ty je Libby Day (Charlize Theron), kte­rá před tři­ce­ti lety zaži­la masa­kr své vlast­ní rodi­ny, za nějž byl odsou­zen k doži­vot­ní­mu věze­ní její star­ší bra­tr Ben. Dosud žila z finanč­ních milo­da­rů sym­pa­ti­zu­jí­cích dob­ro­din­ců (a také jí vyšla auto­bi­o­gra­fic­ká kni­ha), ale nyní je finanč­ně na dně. Přijme pro­to peněž­ní odmě­nou pod­mí­ně­nou nabíd­ku podi­vín­ské­ho mla­dí­ka (Nicholas Hoult) navští­vit jeho „Vražedný klub“, kde se schá­ze­jí ama­térští detek­ti­vo­vé a nad­šen­ci do kri­mi­nál­ních pří­pa­dů, vražd a bru­tál­ních vra­hů. Ti zce­la zřej­mě věří v Benovu nevi­nu a jeho odsou­ze­ní pova­žu­jí za jus­tič­ní omyl, což je ze začát­ku Libby hod­ně pro­ti srs­ti, ale pak se začne svým pří­pa­dem zabý­vat (mož­ná vůbec popr­vé) a odha­lí tak nové a neče­ka­né spo­ji­tos­ti…

Zdroj fotek: bioscop.cz

Film při­tom celou dobu pře­stří­há­vá mezi dvě­ma line­ár­ně vyprá­vě­ný­mi rovi­na­mi. Ta ze sou­čas­nos­ti sle­du­je Libbyino pát­rá­ní po prav­dě a to, jak je s kaž­dou dal­ší nalez­nu­tou sto­pou víc a víc naru­šo­vá­na její sebe­jis­to­ta a pře­svěd­če­ní. Ta dru­há se ode­hrá­vá tři­cet let před­tím, Libby je v ní oko­lo dese­ti a žije na nuz­né far­mě s bra­t­rem, dal­ší­mi dvě­ma sestra­mi a mamin­kou (Christina Hendricks), kte­rá se musí potý­kat s nedáv­ným odcho­dem opi­lec­ké­ho man­že­la, nedo­stat­kem finan­cí a hypo­té­kou na krku. A jak čas ubí­há, tak je divák kaž­dým oka­mži­kem blíž k odha­le­ní toho, co se ve sku­teč­nos­ti teh­dy sta­lo.

Jistým láka­dlem by pro mno­hé moh­la být infor­ma­ce, že Temné kou­ty jsou adap­ta­cí kni­hy spi­so­va­tel­ky Gillian Flynn, jenž je též autor­kou před­lo­hy ke Zmizelé Davida Finchera. Je ale do jis­té míry zby­teč­né se těšit, pro­to­že je tu jeden zásad­ní roz­díl. Zmizelou totiž adap­to­va­la do podo­by fil­mo­vé­ho scé­ná­ře Gillian sama, zatím­co scé­nář k Temným kou­tům napsal jejich reži­sér Gilles Paquet-Brenner, z jehož fil­mo­gra­fie se dá za úspěch pova­žo­vat jen dra­ma Klíč k minu­los­ti s Kristin Scott Thomas. A zdá se, že nejde o adap­ta­ci dobrou (z více­ra stran jsem sly­šel, že kni­ha je výraz­ně lep­ší).

Nejde ani tak o to, jakým způ­so­bem je sní­mek vyprá­věn, jak je stří­hán a jak moc dob­ře jsou pro­ple­te­ny ony dvě linie, v nichž se v obou obje­vu­jí sice ty samé posta­vy, ale po tři­ce­ti letech, tudíž je hra­jí jiní her­ci (a tu a tam si jsou dokon­ce oprav­du podob­ní). Jde o to, jak půvo­dem fran­couz­ský reži­sér k lát­ce při­stou­pil, jakým způ­so­bem před­sta­vil její posta­vy (není jich málo) a jak se mu to poda­ři­lo celé zao­ba­lit, aby to fun­go­va­lo dra­ma­tic­ky i emo­ci­o­nál­ně tak, jak by mělo. A potíž je prá­vě v tom, že to moc nefun­gu­je ani dra­ma­tic­ky, ani emo­ci­o­nál­ně a spous­ta postav je jen povrch­ně načrt­nu­ta, pro­to­že ve fil­mu být muse­ly, ale vlast­ně se o nich nic nedo­zví­me. Zmizelá měla dvě a půl hodi­ny. A teď si před­stav­te, že by ji někdo sestří­hal do 104 minut, což je sto­páž Temných kou­tů. Nehledě na to, že Fincher je mno­hem lep­ší a zku­še­něj­ší reži­sér.

Cílem prav­dě­po­dob­ně bylo, aby byl divák zau­jat a zain­te­re­so­ván do hrdin­či­na pří­pa­du už od samé­ho začát­ku, což jde ale vel­mi ztu­ha, pro­to­že Libby je dost nesym­pa­tic­ká – tako­vá drzá líná mege­ra se špat­ným pří­stu­pem ke vše­mu, kte­rá ve svých čty­ři­ce­ti v živo­tě nepra­co­va­la a nechce se jí na tom nic měnit. Když se do toho pak vlo­ží fla­shbac­ky z minu­los­ti a na povrch začnou vyplou­vat desít­ky let sta­ré sku­teč­nos­ti, tak se to výraz­ně zlep­ší, ale ani tak se napě­tí pří­liš nedo­sta­vu­je a za napí­na­vé lze ozna­čit jen oje­di­ně­lé seg­men­ty a scé­ny, niko­li del­ší cel­ky. Zbytek fil­mu pak vypa­dá, jako by režisér/scenárista vybral z kni­hy jen ty dra­ma­tic­ky nej­vý­znam­něj­ší a nej­vy­pja­těj­ší situ­a­ce, tak­že je dra­ma­tic­ky vypja­té všech­no, ale chy­bí tomu ta omáč­ka, kte­rá by vám pomoh­la ty situ­a­ce pro­žít spo­lu s hrdi­ny a sou­cí­tit s nimi. Když na kon­ci dojde k závě­reč­né­mu odha­le­ní, tak při­jde na řadu šoku­jí­cí poin­ta jako krá­va, kte­rá by vás asi chtě­la emoč­ně vyždí­mat a úpl­ně psy­chic­ky zlik­vi­do­vat, ale to by muse­la zakon­čo­vat něja­ký mno­hem vyda­ře­něj­ší a lépe ucho­pe­ný film, pro­to­že by pak byla pod­stat­ně úder­něj­ší.

Po skon­če­ní fil­mu jsme se ješ­tě pokou­še­li s kole­gou najít něja­ký skry­tý smy­sl a vypra­věč­ský záměr v tom, proč je jed­na z ved­lej­ších postav v dějo­vé linii z roku 1985 (hra­je ji Chloe Grace Moretz) těhot­ná, ale její dce­ru v linii ze sou­čas­nos­ti (tedy 30 let poté) hra­je hereč­ka, kte­rá vypa­dá na osm­náct. Ale na nic jsme nepři­šli a spíš jsme se shod­li na tom, že tvůr­ci neu­mě­li počí­tat.