Vřískot 4

Wes Craven má ješ­tě horo­ro­vé­mu svě­tu co říct, a rád by si tak napra­vil svou repu­ta­ci po hod­ně nepo­ve­de­ném Vem si mou duši. Podvedlo se mu to? Ale jo, mys­lím, že repu­ta­ci si napra­vil, ale niko­li tako­vým způ­so­bem, aby se čtvr­té pokra­čo­vá­ní legen­dár­ní série dalo vyná­šet do nebe.

            „Vřískot 4“ je dal­ším dílem série, a tak se drží vyje­tých kole­jí. Máme tu vra­ha, kte­rým je zase někdo nezná­mý, ono to holt ani jinak být nemů­že, když všich­ni před­cho­zí vra­zi to mají spo­čí­ta­né. Film si hra­je se žánrem, stej­ně jako před­cho­zí „Vřískoty“, ale snad ješ­tě víc, než dvoj­ka a troj­ka se sna­ží paro­do­vat sám sebe. Utahuje si z vlast­ních postu­pů, a tak všech­no sta­ví na hla­vu.

            Základem fil­mu je kri­ti­ka rema­ků a para­zi­to­vá­ní na prv­ních, respek­ti­ve před­cho­zích dílech. Hned v úvo­du sle­du­je­me Ghostface (dva), jak sejmou dvě hol­ky. Střih. Zjistíme, že to je jen fik­tiv­ní film „Stab 6“, na kte­rý se díva­jí dvě dív­ky, kdy jed­na z niče­ho nic zabi­je tu dru­hou. Jenže takhle pře­ce „Vřískot“ nefun­gu­je. Tam se totož­nost vra­ha dozví­me až na kon­ci. A ani v tomhle smys­lu není čtyř­ka jiná. Střih. Zjišťujeme, že se jen dvě hol­ky díva­ly na „Stab 7“, kte­ré pře­kva­pi­vě začí­ná scé­nou ze šest­ky. No jo, tro­chu se nám to zamo­tá­vá, ale tak mys­lím, že dal­ší dvě sleč­ny, kte­ré sle­du­je­me, jsou již sku­teč­ný­mi posta­va­mi „Vřískotu 4“.

            Jasně začá­tek není špat­ný a on vlast­ně není ani špat­ný konec, ale to mezi tím není nic jiné­ho než nasta­vo­va­ná kaše, kde se nám tvůr­ci sna­ží namlu­vit, že dneš­ní horo­ry jsou pře­hna­né, že mají sché­ma, podob­ně jako měly horo­ry před prv­ním „Vřískotem“. Jenže se čtyř­kou je jeden zásad­ní pro­blém. Utahuje si z ostat­ních fil­mů, jen­že sama je podá­na tako­vým způ­so­bem, že si uta­hu­je i sama ze sebe, čímž ale pře­kva­pi­vě nezís­ká­vá na kva­li­tě jako jed­nič­ka, ale nao­pak se o ni při­pra­vu­je. Principy, kte­rým se vysmí­vá, sám pou­ží­vá. Ne, „Vřískot 4“ vůbec není objev­ný. Jen doko­na­le zapa­dá do logi­ky všech před­cho­zích sním­ků a posou­vá ji malin­ko dál. Ale něja­ká ori­gi­na­li­ta? Něco nové­ho? To vůbec ne. Naopak, film je až moc stej­ný, až moc kopí­ru­je prv­ní díl ve sna­ze kari­ko­vat jej a uká­zat, jak se (ne)dělá rema­ke. Jenže proč zno­va kou­kat na to samé, když to není o tolik lep­ší, respek­ti­ve když je to dost hor­ší?

            Závěr sním­ku mě doce­la poba­vil, vlast­ně si mys­lím, že to je jed­na z nej­lep­ších čás­tí, i když bylo pře­dem jas­né, kdo bude vra­hem. Když se vyvraž­dí všich­ni akté­ři a zby­de jich jen vel­mi málo, navíc u třech máte jis­to­tu, že pře­ži­jí (Sidney, Dewey a Gale), kdo asi bude vra­hem? Jasně, ten posled­ní a nejmé­ně prav­dě­po­dob­něj­ší. A není v tom úpl­ně sám. Vzpomínáte na jed­nič­ku? Tak tohle je váž­ně její rema­ke.

            Herecké obsa­ze­ní? Co k němu říct. Neve Campbell, Courtney Cox a David Arquette jsou povin­nos­tí, stej­ně jako ban­da tee­nage­rů, kdy hlav­ně Hayden Penettiere byla tak pro­tiv­ná, že jsem si přál její smrt už od začát­ku. Dočkal jsem se až hod­ně poz­dě. Ve finá­le „Vřískot 4“ neu­ra­zí, ale nad­še­ný jsem z něj nijak nebyl. Většina fil­mu je ona­nie nad sebou samým a nad žánrem, kte­rý sám mám vel­mi rád, i přes­to, že jej tolik kri­ti­zu­ji. Úrovně prv­ní­ho dílu „Vřískot 4“ nedo­sa­hu­je, s troj­kou se ale může klid­ně srov­ná­vat. Dávám prů­měr­né hod­no­ce­ní. Méně mi při­jde nespra­ved­li­vé, více zase pře­hna­né. Kdyby film nebyl již čtvr­tým dílem, hod­no­ce­ní by vypa­da­lo jinak.

Hodnocení: 50 %

---

Photo © Dimension Films

---

---