Zelňačka (La Soupe aux choux)

La Soupe aux choux je fran­couz­ský film reži­sé­ra Jeana Giraulta z roku 1981.

Komedie kom­bi­no­va­ná se sci-fi, adap­to­va­ná pod­le stej­no­jmen­né­ho romá­nu René Falleta z roku 1980, ve kte­ré si zahrá­li Louis de Funès (jehož je to před­po­sled­ní film), Jean Carmet a Jacques Villeret.

Po uve­de­ní do kin měl film - ve srov­ná­ní s obvyk­lý­mi úspě­chy Louise de Funèse - prů­měr­ný komerč­ní úspěch a od odbor­né veřej­nos­ti se dočkal pře­váž­ně nega­tiv­ních recen­zí. Veřejnost jej však pova­žu­je za kul­tov­ní film a v tele­vi­zi stá­le dosa­hu­je dob­ré sle­do­va­nos­ti.

Synopse

Dva dlou­ho­le­tí přá­te­lé žijí na ven­kov­ské ves­ni­ci. Je jim sedm­de­sát a mají pro sebe všech­no. Claude Ratinier, zná­mý jako „le Glaude“, je ovdo­vě­lý výrob­ce dře­vá­ků. Francis Chérasse, zná­mý jako „le Bombé“ kvů­li své­mu hrbu, je stud­nař. Jejich ves­ni­ce Les Gourdiflots je zce­la izo­lo­va­ná od moder­ní­ho živo­ta v Bourbonnais, pou­ze jejich dva domy jsou sta­rá hos­po­dář­ská sta­ve­ní. Každý z nich zce­la zane­dbá­vá své zdra­ví a kro­mě per­ni­flá­že den­ně vypi­je pět až šest lit­rů vína.

Jedné noci, po sou­tě­ži v prdě­ní mezi obě­ma spo­leč­ní­ky, při­sta­ne na zahra­dě Le Glaude mimo­zemšťan v léta­jí­cím talí­ři z pla­ne­ty Oxo. Mimozemšťan usly­šel ply­na­tost a mys­lel si, že je to jazyk, kte­rý ho žádá, aby zde při­stál. Zneškodnil Le Bombého, kte­rý se chys­tal pobou­řit celé oko­lí. Le Glaude náho­dou pocho­pil, že bytost má hlad, dal jí jíst zel­nou polév­ku a pře­zdí­val jí „La Denrée“. Ten, kte­rý v této fázi mlu­ví pou­ze bor­bo­ryg­ma­mi a pochut­ná­vá si na polév­ce, si ji vez­me na svou pla­ne­tu.

Příchody a odcho­dy návštěv­ní­ka vyvo­lá­va­jí v sou­sed­ství roz­ruch, ale Le Glaude a La Denrée - kte­rý nyní mlu­ví fran­couz­sky - se spřá­te­lí. Četníci nevě­nu­jí vel­kou pozor­nost svě­dec­tví něko­li­ka žlu­ťá­ků, kte­ří při­šli tvr­dit, že vidě­li léta­jí­cí talíř. Krátce nato mimo­zemšťan navrh­ne Glaudovi, aby se k němu při­po­jil na jeho pla­ne­tě, aby mohl všem Oxiánům pře­dat výho­dy zel­né polév­ky, ale ten odmít­ne s pou­ka­zem na to, že je pří­te­lem Le Bombé. La Denrée odchá­zí se zla­tým louisem od Le Glauda poté, co mlu­ví o své ženě „la Francine“, kte­rá zemře­la před dese­ti lety. Z vlast­ní ini­ci­a­ti­vy nechá vzkří­sit svou ženu, kte­rá oži­je v pou­hých dva­ce­ti letech.

Rozdíl mezi obě­ma gene­ra­ce­mi je do očí bijí­cí. Nová Francine, kte­rá tou­ží žít, si chce uží­vat živo­ta a ne se dřít, aniž by si ho uží­va­la jako v před­cho­zí ver­zi. Vydává se do ves­ni­ce, kde ji vyzved­ne stej­ně sta­rá Catherine Lamouetteová. Ve ves­ni­ci jdou naku­po­vat a Francine se oblé­ká pod­le posled­ní módy. U Le Glauda se Francine opa­lu­je ve spod­ním prádle, z čehož Le Glaude vybuch­ne a nechá­pe ji. Rozzlobená Francine mu pro­zra­dí, že ho za vál­ky v Berlíně pod­vá­dě­la s Le Bombé. Le Glaude chce Le Bombého při­mět k při­zná­ní tím, že mu vyhro­žu­je pis­to­lí. Ten se při­zná a Le Glaude mu odpus­tí. Mezitím Francine vede život dva­ce­ti­le­té dív­ky: zami­lu­je se do mla­dé­ho dráž­di­če a zane­chá Le Glauda hlu­bo­ce smut­né­ho.

La Denrée se vra­cí na Zemi a ozna­mu­je, že zel­ná polév­ka byla pova­žo­vá­na za zdroj potě­še­ní, při­čemž „potě­še­ní“ je na Oxo revo­luč­ní pojem. La Denrée pokro­čil a navrh­ne Le Glaudovi, aby při­šel na pla­ne­tu Oxo, kde by pěs­to­val zelí, vařil polév­ku a dožil se 200 let jako on, Le Bombé a jejich sta­rý kocour. Navíc La Denrée při­ve­ze zpět zla­tý louis poté, co ho nechal roz­mno­žit po stov­kách. V této době sta­ros­ta v obci ozna­mu­je výstav­bu zábav­ní­ho par­ku a síd­liš­tě v Gourdiflots. Navštíví Le Bombé a Le Glaude, aby jim vysvět­lil svou teo­rii o „eko­no­mic­ké expan­zi“: par­ko­vá­ní, lehát­ka, „opi­čí kámen“ a požá­dal je, aby ode­šli. Návštěva skon­čí špat­ně a oba sta­ří přá­te­lé vyho­dí sta­ros­tu ze své­ho pozem­ku. Starosta v reak­ci na to posta­ví kolem obou domů plo­ty a z obou přá­tel se k jejich neli­bos­ti sta­ne míst­ní atrak­ce. Brzy se na ně při­jdou podí­vat hor­dy zvě­dav­ců jako na zvě­da­vou zvěř.

Glaude, zmí­ta­ná vze­stu­py a pády moder­ní­ho živo­ta, odha­lí plá­ny Denréeho depri­mo­va­né­mu a sebe­vra­žed­né­mu Bombemu a pro­zra­dí mu exis­ten­ci posled­ně jme­no­va­né­ho a pla­ne­ty Oxo. Rozhodnou se emi­gro­vat do Oxo. Před odjez­dem pošle Le Glaude Francine, kte­rá se sta­la ser­vír­kou, zla­tý louis v dopi­se. Francine začne vzly­kat. Film kon­čí tím, že La Denrée, Le Glaude, Le Bombé a kočka šťast­ně odlé­ta­jí do Oxo a dal­ší loď odvá­ží dva sta­ré domy Gourdiflotových ke hvězdám.

Produkce

Geneze a vývoj

La Soupe aux choux je fil­mo­vou adap­ta­cí stej­no­jmen­né­ho romá­nu René Falleta, kte­rý vyšel v led­nu 1980 ve fran­couz­ském nakla­da­tel­ství Denoël. Louis de Funès kni­hu obje­vil rych­le po jejím vydá­ní, na radu své­ho syna Patricka de Funèse nebo pro­du­cen­ta Christiana Fechnera, a „zami­lo­val si její milost­nou píseň k zemi a její vel­ko­ry­sost, její sou­cit s těmi, kte­ré moder­ní doba opus­ti­la, její hlu­bo­kou iro­nii vůči všem poku­sům o změ­nu svět­ské­ho řádu věcí na ven­ko­vě“. Práva na adap­ta­ci romá­nu kou­pil Christian Fechner, her­cův „stá­lý“ pro­du­cent od fil­mu L’Aile ou la Cuisse z roku 1976. Louis de Funès se se spi­so­va­te­lem setkal a s pomo­cí Jeana Halaina se sám ujal adap­ta­ce romá­nu. Ten, syn reži­sé­ra André Hunebelleho a pod­le Christiana Fechnera „dob­rý řeme­sl­ník jis­té­ho fran­couz­ské­ho sty­lu kome­die“, spo­lu­pra­co­val s Louisem de Funèsem mno­ho­krát při psa­ní scé­ná­řů, včet­ně toho k L’Avare.

Společně odstra­ni­li někte­ré okra­jo­vé pří­běhy pří­tom­né v romá­nu, aby nezdr­žo­va­li hlav­ní děj.

Celkově je film poměr­ně věr­ný kni­ze. Režisér Yves Robert varo­val de Funèse před slo­ži­tos­tí adap­ta­ce Falleta na fil­mo­vé plát­no, pro­to­že před­cho­zí adap­ta­ce byly jen zříd­ka úspěš­né, a pře­de­vším mu pora­dil, aby do fil­mu neza­hr­no­val scé­nu „peto­ma­nie“, kte­rá byla napros­to nepro­ve­di­tel­ná.

„Každý den, po dobu pěti měsí­ců, jsme se schá­ze­li v kan­ce­lá­řích­pro­dukč­ní spo­leč­nos­ti, s Jeanem Halainem, auto­rem scé­ná­ře, a Jeanem Giraultem, reži­sé­rem. Knihu Reného Falleta jsme úpl­ně odlo­ži­li a zre­kon­stru­o­va­li ji pomo­cí vizu­ál­ních gagů. Po natá­če­ní jsem se také podí­lel na mixu a stři­hu fil­mu“

- Louis de Funès, 1982.

Louis de Funès pokra­čo­val ve spo­lu­prá­ci s Jeanem Giraultem. Uvažoval také o spo­lu­prá­ci se svým pří­te­lem Jeanem Chouquetem, tele­viz­ním reži­sé­rem, kte­ré­mu chtěl svě­řit L’Avare.

Casting

Od začát­ku pro­jek­tu Louis de Funès uva­žo­val o Jeanu Carmetovi pro roli „Bomby“. Často spo­lu hrá­li ješ­tě v době, kdy Louis de Funès nebyl zná­mý (tj. před Četníkem ze Saint-Tropez v roce 1964). Od té doby se Jean Carmet pro­sla­vil - podob­ně jako de Funès opož­dě­ně - také význam­ný­mi role­mi ze 70. let. V jed­nom ze svých prv­ních dopi­sů René Falletovi z dub­na 1980 se de Funès pro tuto roli zmi­ňu­je také o Jeanu Lefebvrovi.

Jacques Villeret hra­je mimo­zemš­ťa­na z pla­ne­ty Oxo, kte­ré­mu „le Glaude“ pře­zdí­vá „la Denrée“. Christian Fechner chtěl, aby si Louis de Funès po Colucheovi ve fil­mu L’Aile ou la Cuisse opět zahrál po boku her­ce z mla­dé „nastu­pu­jí­cí gene­ra­ce“. Kromě Villereta byl pro tuto roli zva­žo­ván ješ­tě jeden mla­dý herec: Olivier Lejeune, kte­rý už s Louisem de Funèsem spo­lu­pra­co­val na natá­če­ní Dobrodružství rabí­na Jakuba. Více odpo­ví­dal fyzic­ké­mu vzhle­du posta­vy v romá­nu, „vyso­ké­ho, vel­mi hube­né­ho chře­s­tu“, a byl pod­po­ro­ván Jeanem Giraultem. Po zkouš­kách s pro­du­cen­tem, reži­sé­rem a Louisem de Funèsem byla role svě­ře­na Jacquesu Villeretovi. Louis de Funès ho však varo­val: „Mohla by to pro vás být vel­mi vel­ká role, ale také konec vaší kari­é­ry.“ Byl si vědom rizi­ka, kte­ré s sebou natá­če­ní s ním nese. Ačkoli La Soupe aux Choux nebyl jeho prv­ním fil­mem, sku­teč­ně odstar­to­val kari­é­ru Jacquese Villereta, kte­rý se do té doby „hle­dal“ ve fil­mech vel­mi odliš­ných žánrů a ambi­cí (zejmé­na s reži­sé­rem Claudem Lelouchem).

Roli Amélie Poulangeardové, bláz­ni­vé sta­řen­ky z ves­ni­ce, dosta­la Claude Gensacová, kte­rou měl Louis de Funès při natá­če­ní rád po svém boku a kte­rá čas­to hrá­la man­žel­ky jeho fil­mo­vých postav (mimo jiné Josépha, ženu čet­ní­ka Cruchota z fil­mu Četník se žení). Stejně jako ve fil­mu L’Aile ou la Cuisse, kde byla oble­če­na jako sta­rá sekre­tář­ka, je hereč­ka opět téměř k nepo­zná­ní. Christine Dejoux, kte­rá od dět­ství váš­ni­vě obdi­vu­je Louise de Funèse, je vybrá­na pro roli Francine, man­žel­ky Clauda Ratiniera, kte­rou La Denrée vzkří­sil v podo­bě, v jaké je na sva­teb­ní foto­gra­fii. Pocházela z kavár­ny La Veuve Pichard v Colucheově dopro­vo­du a pro­sla­vi­la se účas­tí ve ske­či Le Schmilblick, v němž paro­do­va­la Simone Garnierovou.

Bratra sta­ré bláz­ni­vé ženy, kte­rý je her­cem pod­le slov své sest­ry, hra­je Max Montavon, herec, k němuž má Louis de Funès vel­mi blíz­ko a kte­rý hra­je ved­lej­ší role v mno­ha jeho fil­mech (Le Grand Restaurant, Fantômas se décha­î­ne, Fantomas con­tre Scotland Yard, Le Petit Baigneur, Les Grandes Vacances, Hibernatus, L’Aile ou la Cuisse, L’Avare a dal­ší) a kte­rý s ním bude v násle­du­jí­cím roce opět spo­lu­pra­co­vat ve fil­mu Le Gendarme et les Gendarmettes. Henri Génès hrál vrch­ní­ho bri­ga­dý­ra v Jaligny, poté co hrál čet­ní­ka z Carcassonne ve fil­mu Le Corniaud (1964) a komi­sa­ře ve fil­mu L’Avare. Objevil se také ve fil­mu Le Gendarme et les Extra-terrestres, kde hrál maji­te­le restau­ra­ce Le Cabanon. Jean-Pierre Rambal pro­půj­čil svůj hlas vypra­vě­či, kte­rý film ote­ví­rá, poté, co byl čet­ní­kem v bri­gá­dě Saint-Tropez ve fil­mu Le Gendarme et les Extra-terrestres. Francinina pří­te­le Roberta hra­je Philippe Ruggieri, kte­rý se v malé roli obje­ví i ve fil­mu Le Gendarme et les Gendarmettes.

Natáčení

Podle romá­nu René Falleta by se měl pří­běh ode­hrá­vat v Jaligny-sur-Besbre ve fran­couz­ském regi­o­nu Allier. Probíhala od 6. čer­ven­ce do 18. září 1981. Ve fil­mu je vidět ves­ni­ce Champeaux (rad­ni­ce, poš­ta, pekár­na, náves); pekár­na je v jed­né scé­ně pou­ži­ta tak, jak je, a v jiné je pře­vle­če­na za obchod s oble­če­ním. Domy obou hlav­ních hrdi­nů byly pro film posta­ve­ny v Évry-Grégy-sur-Yerre na poli neda­le­ko pře­vor­ství Vernelle. Na kon­ci natá­če­ní byly demon­to­vá­ny. Fiktivní ves­ni­ce Gourdiflots vidi­tel­ná na začát­ku fil­mu se nachá­zí poblíž hra­du Montjay (Les Trayants) v Bombonu, z budov jsou dnes rui­ny. Film se natá­čel v Seine-et-Marne ješ­tě z jed­no­ho důvo­du, kte­rý se týkal zdra­vot­ních pro­blé­mů her­ce Louise de Funèse: od roku 1974, kdy pro­dě­lal prv­ní infarkt, měl váž­né pro­blémy se srd­cem. Herec byl od té doby vel­mi sla­bý. Natáčení v paříž­ském regi­o­nu uklid­ni­lo pojiš­ťov­ny i pro­du­cen­ty, pro­to­že herec měl v pří­pa­dě srdeč­ních pro­blé­mů rych­lý pří­stup do vel­kých nemoc­nic. Pojišťovna naří­di­la: „V noci nena­tá­čet, v noci spí“. Byly posta­ve­ny dva domy, kte­ré vidí­me ve fil­mu, zele­ni­no­vá zahra­da a dal­ší kuli­sy. Po dokon­če­ní den­ních sek­ven­cí se domy pře­su­nu­ly do stu­dia v Épinay, kde se natá­če­ly noč­ní sek­ven­ce. Vzhledem k tomu, že se noč­ní sek­ven­ce natá­če­ly po dobu pěti týd­nů, nepři­chá­ze­lo pro Louise de Funèse v úva­hu natá­če­ní od 21:00 do 5:00 hodin (zákaz pojiš­ťov­ny).

Stejně jako v pří­pa­dě L’Avare se Louis de Funès ote­vře­ně dělil o režii fil­mu s Jeanem Giraultem, při­čemž prv­ní se sta­ral o režii a herec­tví, zatím­co dru­hý se sta­ral o tech­nic­kou strán­ku. Na roz­díl od jejich před­cho­zí spo­lu­prá­ce není Louis de Funès uve­den jako spo­lu­re­ži­sér. Místo pra­vé­ho vína muse­li her­ci pít obar­ve­nou vodu, což Jeana Carmeta, milov­ní­ka dob­rých vín, vel­mi vydě­si­lo: „Na jed­nu scé­nu jsem poly­kal litr obar­ve­né vody. Louis de Funès popr­vé ve své kari­é­ře natá­čel s kon­t­rol­ní obra­zov­kou, kte­rá mu umož­ňo­va­la oka­mži­té sle­do­vá­ní zábě­rů a sta­la se pro her­ce nepo­stra­da­tel­ným pra­cov­ním nástro­jem. Herec s sebou vždy nosí původ­ní román, aby měl jis­to­tu, že scé­ny, kte­ré natá­čí, jsou přes­né.

„Louis není na pla­ce tech­nik. Je reži­sé­rem her­ců. Chodil s Falletovou kni­hou pod paží: byla to jeho bib­le! Pokud se vysky­tl sebe­men­ší pro­blém, kon­zul­to­val ho (...) Vyprávěl pří­běhy, kte­ré se mu sta­ly nebo kte­ré znal, a vyprá­věl je tak dob­ře, že na kon­ci jste byli úpl­ně ve správ­ném roz­po­lo­že­ní. (...) Co se týče jeho způ­so­bu prá­ce, nepro­zra­dím nic, když řek­nu, že mě pře­kva­pil - tím, že jsem mu četl přes rame­no! - někte­ré poznám­ky, kte­ré si psal na okraj své­ho scé­ná­ře: týka­ly se lidí, kte­ré znal, nebo dokon­ce čle­nů jeho rodi­ny (...) Jsou to věci, kte­ré mu pomá­ha­jí, a prá­vě díky celé­mu tomu­to nahro­ma­dě­ní postře­hů jeho posta­vy čas­to nachá­ze­jí svou exis­ten­ci. „Podle Christiana Fechnera by Louis de Funès rád pra­co­val v jiném rejstří­ku, vyzkou­šel si jiný herec­ký styl, ale nemohl. Producent pozna­me­ná­vá, že někte­ré scé­ny s Francine obsa­hu­jí krát­ké „emo­tiv­ní momen­ty“: „Je to jeden z mála pří­pa­dů v jeho fil­mo­gra­fii - ne-li jedi­ný - kdy sou­hla­sil s tím, že zahra­je něco okouz­lu­jí­cí­ho, dojem­né­ho, smut­né­ho a vel­mi upřím­né­ho. Evokace Francine nebo jeho inter­ak­ce s Le Glaudem vyvo­lá­va­jí v her­co­vě výko­nu sku­teč­né pasá­že něhy. Během roz­cho­du s Francine plá­če váž­ně, na roz­díl od před­cho­zích fil­mů, kde měl jeho pláč roze­smát svou gro­tesk­nos­tí nebo pokry­tec­tvím.

Během natá­če­ní Louis de Funès pod­po­ru­je, radí a uklid­ňu­je mla­dé­ho Jacquese Villereta a vysvět­lu­je mu, že ital­ský herec Totò, nej­vět­ší evrop­ský komik pová­leč­né­ho obdo­bí, s ním dělal totéž, když spo­lu na kon­ci pade­sá­tých let hrá­li ve hře Totò v Madridu.

V pátek 31. čer­ven­ce 1981 sla­vil Louis de Funès naro­ze­ni­ny a štáb mu daro­val sadu fil­mů Super 8 od Laurela a Hardyho, kte­ré obdi­vo­val.

Navzdory radám Yvese Roberta Louis de Funès do fil­mu zařa­dil scé­nu sou­tě­že v prdě­ní mezi Glaudem a Bombé a usou­dil, že je pro­ve­de­na „způ­so­bem, kte­rý není hrubý, je vel­mi vtip­ný. Prdící zvu­ky Le Glaude a Le Bombé vydá­va­li imi­tá­to­ři ve stu­diu:

„Produkce fil­mu, aby moh­la vydá­vat zvu­ky růz­ných fla­tu­len­cí, naja­la imi­tá­to­ry. Střídali se ve vydá­vá­ní růz­ných prdů. Louis a já jsme tam poslou­cha­li růz­né zvu­ky. Dohadovali jsme se o nich a zjiš­ťo­va­li, že ten či onen prd je lep­ší než jiné. Znělo to asi tak­to: „Tenhle je pro mě! - Ne, pro mě! - Ale poslou­chej, je tlus­tá jako ta moje! - Není tlus­tá, je kula­tá, vyho­vu­je mi víc! - A tenhle? - Tohle je pro vás! - Ale ne, není! - „Ale ano, je to suché...“

- Jean Carmet.

Speciální efekty

Guy Delécluse, zod­po­věd­ný za design pla­ne­ty Krypton ve fil­mu Superman, vytvo­řil léta­jí­cí talíř ve fil­mu La Soupe aux choux. Film je zná­mý také díky hlav­ní­mu moti­vu soun­d­trac­ku, elek­tro­nic­ké­mu folk-synthpopovému moti­vu inspi­ro­va­né­mu Bourbonnais, kte­rý slo­žil a na syn­te­zá­to­ry zahrál Raymond Lefèvre (nástroj, kte­rý popr­vé pou­žil pro hud­bu k fil­mu Četník a mimo­zemš­ťa­né). Téměř 40 let po svém vzni­ku ten­to motiv stá­le iden­ti­fi­ku­je film a zůstá­vá ve Francii popu­lár­ní.

Téma akor­de­o­nu, kte­ré ve fil­mu hra­je „le Bombé“, je úry­vek z La Valse bru­ne. Pro luna­park pou­žil Jean Girault beze změn píseň Parade à Saint-Tropez, kte­rou slo­žil Raymond Lefèvre pro závě­reč­nou scé­nu fil­mu Četník a mimo­řád­ní hos­té.

Vydání

Měsíc před uve­de­ním fil­mu do kin se Louis de Funès vydal na paříž­ský Salon de l’Enfance, kde byl léta­jí­cí talíř vysta­ven.

La Soupe aux choux byl uve­den do kin 2. pro­sin­ce 1981. Producent Christian Fechner při­pra­vil pro film vel­kou reklam­ní kam­paň. Film byl nej­pr­ve uve­den v „exklu­ziv­ních kinech“: 21 kin v Paříži, 23 kin na paříž­ských před­měs­tích a 21 kin ve zbyt­ku Francie. Navzdory neú­spě­chu fil­mu L’Avare (před­cho­zí­ho fil­mu Louise de Funèse, kte­rý byl uve­den v před­cho­zím roce) byl o film mezi divá­ky zájem, neboť během prv­ní­ho týd­ne se pro­da­lo 198 001 vstu­pe­nek, a to pou­ze ve 44 paříž­ských kinech. Ve tře­tím týd­nu byl film ve Francii pro­mí­tán na 269 plát­nech. Promítání v těch­to exklu­ziv­ních kinech při­nes­lo trž­by ve výši 6,6 mili­o­nu fran­ků.

Box-office za prv­ní týd­ny uve­de­ní fil­mu, týden po týd­nu, v Paříži a na před­měs­tích

Box-office prv­ních měsí­ců uve­de­ní fil­mu, týden po týd­nu, ve Francii

Na kon­ci prv­ní­ho uve­de­ní do kin při­lá­ka­la La Soupe aux choux ve Francii něco přes 3 mili­o­ny divá­ků.

Kritické přijetí

Při uve­de­ní fil­mu do kin pro­du­cent Christian Fechner neu­spo­řá­dal spe­ci­ál­ní pro­jek­ci pro novi­ná­ře - jako tomu bylo v pří­pa­dě L’Aile ou la Cuisse - a dokon­ce odmí­tl umož­nit fil­mo­vým kri­ti­kům zhléd­nout film během prv­ní­ho týd­ne uve­de­ní. V dení­ku Le Monde komen­to­val ten­to vzác­ný zákaz kri­tik Jacques Siclier:

„Filmovým kri­ti­kům, kte­ří mají díky pro­fes­ní­mu prů­ka­zu vstup do kin zdar­ma, je toto prá­vo během prv­ní­ho týd­ne exklu­zi­vi­ty fil­mu La Soupe aux choux ode­pře­no. Ať už o něm mlu­vi­li dob­ře nebo špat­ně, nikdy nemě­li vliv na komerč­ní úspěch fil­mů Jeana Giraulta s Louisem de Funèsem (napří­klad série Četník). Že bychom se ten­to­krát obá­va­li, že od toho­to fil­mo­vé­ho gulá­še odvrá­tí divá­ky tím, že jim str­čí nohy do polév­ky?“

- Jacques Siclier, Le Monde, 5. pro­sin­ce 1981.

Od násle­du­jí­cí­ho týd­ne se obje­vi­ly recen­ze. Mezi vzác­ný­mi pozi­tiv­ní­mi recen­ze­mi se obje­vi­la i ta od Roberta Chazala z France-Soir, věr­né­ho pří­z­niv­ce všech fil­mů Louise de Funèse (v roce 1977 napsal her­cův živo­to­pis), kte­rý hovo­řil o „robust­ní kome­dii - někdy s lehce hoř­kým smí­chem - [kte­rá] dává Louisi de Funèsovi a Jeanu Carmetovi pří­le­ži­tost vytvo­řit duet s vel­kou chu­tí“. Výkon Louise de Funèse byl někte­rý­mi kri­ti­ky chvá­len. Danièle Heymannová v L’Expressu rov­něž oce­ni­la výkon Louise de Funèse („Matois, finaud, jubi­lant, ke své­mu kla­sic­ké­mu panop­ti­ku atra­bil­ní­ho úder­ní­ka při­dá­vá nový prvek: něhu“), ale lito­va­la nedo­stat­ku cha­rak­te­ru v režii Jeana Giraulta: „V La Soupe chy­bí vůd­ce. Tedy ředi­tel. Jean Girault se v titul­cích fil­mu de Funès obje­vu­je pod­va­nác­té. Fufuův pohád­ko­vý kmo­tr se zjev­ně vzdal veš­ke­ré auto­ri­ty. Rytmus, tón, vyzně­ní, to vše je ovliv­ně­no.“

Většina kri­tik je nega­tiv­ní, kri­ti­zu­je režii Jeana Giraulta, zra­du původ­ní­ho romá­nu Reného Falleta a dětin­skost někte­rých gagů. Jacques Siclier v dení­ku Le Monde hovo­řil o „fraš­ce [...], kte­rá je nud­ná a vul­gár­ní“, a pro­hlá­sil, že „de Funès už nás moc nero­ze­smě­je“. Mezi kri­ti­ky, kte­ří film pova­žo­va­li za vel­mi špat­nou adap­ta­ci Falletova díla, pat­ři­li i ti z Les Nouvelles lit­té­raires a Claude Baignères v dení­ku Le Figaro:

„Bohužel Jean Girault, kte­rý se nespo­ko­jil s tím, že se pova­žu­je za reži­sé­ra, se ten­to­krát pus­til do adap­ta­ce. Nepořádek je obrov­ský, kata­stro­fa nezměr­ná. Z romá­nu nezby­lo nic: Falletův elán a talent smet­lo děsi­vé tor­ná­do nico­ty, kte­ré smet­lo i doko­na­lé umě­ní Louise de Funèse a Jeana Carmeta.“

- Les Nouvelles lit­té­raires, 10. pro­sin­ce 1981.

„Falletovo pero nakres­li­lo pro­střed­nic­tvím bar­vi­tých dob­ro­druž­ství sku­teč­ný filo­zo­fic­ký pří­běh, z něhož film neza­ne­chá­vá nic. Snad s výjim­kou kři­vé­ho, pode­zí­ra­vé­ho, kri­tic­ké­ho nebo něž­né­ho pohle­du Jeana Carmeta. Zbytek se však ome­zu­je na obvyk­lé ště­ká­ní, roš­ťác­ké běs­ně­ní, kou­le­ní oči­ma a mlas­ká­ní jazy­kem de Funèse, kte­rý jako by zapo­mněl na svou posta­vu a ome­zil se na oby­čej­né hra­ní. Claude Baignères, Le Figaro, 4. pro­sin­ce 1981 Většina kri­ti­ků se nako­nec s humo­rem zmi­ňu­je o ply­na­tos­ti, kte­rá film pro­vá­zí. Télérama říká: „Jean Girault se zde pode­psal pod nechut­ný film. Dýchá z něj hloupost a nezdra­vý gali­cis­mus. Vyhněte se mu“ a Le Canard encha­î­né mlu­ví o „fil­mu, kte­rý nesto­jí ani za prd“. Dominique Jamet z Le Quotidien de Paris uza­ví­rá svou vra­žed­nou recen­zi s názvem „Navet“ tak­to: „Nesnesitelná vul­ga­ri­ta, matou­cí a poni­žu­jí­cí nicot­nost toho­to fil­mu, kte­rý chce být zjev­ně auten­tic­kým pro­duk­tem naší země a kte­rý je beze­spo­ru ved­lej­ším pro­duk­tem národ­ní kine­ma­to­gra­fie, má jedi­nou záslu­hu - nespor­nou: uka­zu­je, jak hlu­bo­ko je mož­né kles­nout, aniž by to pod­po­ro­va­lo sebe­men­ší sank­ce. Ve věze­ní za prů­měr­nost, navr­hl Montherlant. Z toho­to důvo­du by si Jean Girault bez­po­chy­by zaslou­žil doži­vo­tí, i kdy­by byl trest smr­ti zru­šen.

- Dominique Jamet, Quotidien de Paris, 15. pro­sin­ce 1981.

Analýza

La Soupe aux choux „obža­lo­ba pro­ti vylid­ňo­vá­ní ven­ko­va“, zejmé­na pro novi­ná­ře Juliena Jouanneaua. Film je v sou­la­du s fil­my L’Aile ou la Cuisse a La Zizanie, kte­ré odsu­zu­jí změ­ny způ­so­be­né industri­a­li­za­cí fran­couz­ské spo­leč­nos­ti.

Postava Le Glaude je pro­ti­pó­lem Louise de Funèse, kte­rý nehra­je svou obvyklou roli šéfa nebo vůd­ce, nemá pod­ří­ze­né, kte­ré by týral, ani nad­ří­ze­né, kte­rým by pochle­bo­val. Opouští svou kla­sic­kou posta­vu měst­ské­ho šéfa, prů­my­sl­ní­ka v oble­ku a kra­va­tě, a hra­je staré­ho ven­ko­va­na, pros­té­ho, chudé­ho a pěs­tu­jí­cí­ho s Le Bombé oprav­do­vé přá­tel­ství. Hraje pros­té­ho, chudé­ho, staré­ho sed­lá­ka, kte­rý pěs­tu­je oprav­do­vé přá­tel­ství s Le Bombé. Poté, co hrál boha­té muže na špi­ci moder­ny, zejmé­na co se týče mate­ri­ál­ních vymo­že­nos­tí, je zde utla­čo­va­ným mužem, kte­ré­ho moder­na opus­ti­la.

Francine je v de Funèsově fil­mo­gra­fii samo­stat­nou ženou, odliš­nou od postav man­že­lek v jiných fil­mech Louise de Funèse. Vztah mezi ní a Le Glaudem je něž­něj­ší než u před­cho­zích man­že­lek her­co­vých postav. Ačkoli ženy, kte­ré Claude Gensac hrál, byly někdy finanč­ně nezá­vis­lé (Josépha v Četníkovi se žení nebo Edmée v Hibernatovi), Francine je prv­ní posta­vou, kte­rá se zce­la eman­ci­po­va­la od role tra­dič­ní man­žel­ky a necha­la své­ho muže, aby si uží­val své­ho vzkří­še­ní.

O filmu

Úspěch v televizi a současné uznání

Po uve­de­ní v kinech při­lá­kal film La Soupe aux choux něco přes 3 mili­o­ny divá­ků, nej­vět­ší úspěch však zazna­me­nal v tele­vi­zi. Stejně jako mno­ho jiných kul­tov­ních fil­mů byl i ten­to film od své­ho prv­ní­ho fran­couz­ské­ho vysí­lá­ní 10. led­na 1984 na sta­ni­ci Antenne 2 čas­to reprí­zo­ván. Dne 1. led­na 2008 se France 2 dosta­la na prv­ní mís­to s pozd­ně odpo­led­ní reprí­zou fil­mu, kte­rou sle­do­va­lo téměř 5 mili­o­nů divá­ků, což před­sta­vu­je 29,6 % trhu. Během pat­nác­té­ho vysí­lá­ní ve fran­couz­ské tele­vi­zi 18. dub­na 2013 na sta­ni­ci France 3 film sle­do­va­ly více než 4 mili­o­ny divá­ků, což před­sta­vu­je 15,8 % podíl na trhu, čímž se ten­to veřej­no­práv­ní kanál zařa­dil na dru­hé mís­to za TF1. Dne 4. čer­ven­ce 2019 při­lá­kal film vysí­la­ný na France 3 1 764 000 divá­ků, což před­sta­vu­je 9,5 % podíl na trhu, za M6 a TF1. 28. břez­na 2020 na France 2 (2 916 000 divá­ků).

---

Zdroj: Francouzská Wikipedie

---