ZLOČIN ŠTÁBNÍHO STRÁŽMISTRA. Vinen či nevinen?

Kniha „Zločin štáb­ní­ho stráž­mis­t­ra“ je napí­na­vým pří­bě­hem o usi­lov­ném hle­dá­ní ztra­ce­ných vodí­tek z doby dáv­né minu­los­ti pro­tek­to­rá­tu Čech a Moravy, kdy se pouš­tí­me v pát­rá­ní po sto­pách čes­ké­ho čet­ní­ka Eduarda Ševčíka.

Právě jeho vnuk pan Prošek kon­tak­tuj­te spi­so­va­te­le a novi­ná­ře Petra Hofmana, zda by se nepo­ku­sil najít a vypá­t­rat dáv­no „ztra­ce­né“ mate­ri­á­ly, a pokud mož­no nalézt i důka­zy o tom, že v době němec­ké oku­pa­ce v jiho­čes­kých lesích jeho děde­ček neza­stře­lil žád­né­ho odbo­já­ře z výsad­ko­vé sku­pi­ny.

Sám se totiž domní­vá, že byl jeho děde­ček neprá­vem obvi­něn a po vál­ce kři­vě odsou­zen za vlas­ti­zra­du a uvěz­něn na dva­cet let věze­ní, kde i bohu­žel zemřel a svo­bo­dy se nikdy nedo­čkal. Chce se poku­sit za kaž­dou cenu očis­tit jmé­no nejen své­ho dáv­né­ho před­ka, ale i celé své rodi­ny, na kte­rou se od té doby pohlí­ží tak tro­chu skrz prs­ty.

„Jenže já jsem vnu­kem kola­bo­ran­ta, zrád­ce náro­da, vyvrhe­le, vra­ha zrů­dy v lid­ské podo­bě! Řekněte mi, jak jsem s tímhle měl žít? ... Nechci vám líčit svůj zka­že­ný život, to teď není důle­ži­té. Chci najít prav­du! Chci očis­tit jmé­no své­ho před­ka, kte­rý umřel ve věze­ní, chci doká­zat, že byl kři­vě obvi­něn a zni­čen v zin­sce­no­va­ném pro­ce­su s faleš­ný­mi svěd­ky. Když se koneč­ně ote­vře­ly archi­vy, pát­ral jsem v doku­men­tech. Bohužel, mno­hé důle­ži­té lis­ti­ny tam chy­bí, snad byly záměr­ně skar­to­vá­ny, aby nevr­ha­ly špat­né svět­lo na někte­ré oso­by, kte­ré se opět derou k moci. Přesto jsem se dozvě­děl, že váš děda s mým dědou byli kole­go­vé, spo­leč­ně slou­ži­li na čet­nic­ké pát­ra­cí sta­ni­ci v Táboře za prv­ní repub­li­ky i za němec­ké­ho pro­tek­to­rá­tu. Dokonce prý byli důvěr­ný­mi přá­te­li! Nemáte doma něja­ké lis­ti­ny, úřed­ní dokla­dy nebo dení­ko­vé zázna­my té doby?“

Petru Hofmanovi se tak naský­tá obrov­ská pří­le­ži­tost pood­krýt nejen rouš­ku tajem­ství kolem Eduarda Ševčíka, ale pře­de­vším i koře­ny své vlast­ní rodi­ny, a tak tro­chu poznat, jaký ve sku­teč­nos­ti byl jeho děde­ček, než jak si na něj sám z útrž­ků svých vlast­ních vzpo­mí­nek pama­tu­je.

V pát­rá­ní mu pomá­há jeho dce­ra Lenka, jež k němu dochá­zí tři­krát týd­ně. Byla to nejen pří­le­ži­tost, kde moh­li spo­leč­ně nejen na vlast­ní pěst pát­rat, ale hlav­ně si spo­lu popo­ví­dat o vlast­ních živo­tech a plá­nech do budouc­na. A byla to prá­vě Lenka, kte­rá při rov­ná­ní dědeč­ko­vých písem­nos­tí i lec­cos zají­ma­vé­ho mezi nimi obje­vi­la, či otce upo­zor­ni­la na někte­ré malič­kos­ti, kte­ré by zřej­mě Petr Hofman býval pře­šel bez povšim­nu­tí.

„Děda byl chlap, jak se pat­ří, sta­či­lo, aby se ostře podí­val a svraš­til obo­čí, a nena­šel se nikdo, kdo by se mu odvá­žil odpo­ro­vat, kdež­to já jsem sla­boch, s kaž­dým se sna­žím vyjít po dob­rém a moje dny jsou nato­lik plné růz­ných kom­pro­mi­sů, že ani neži­ju vlast­ním živo­tem. Někdy mi při­pa­dá, že exis­tu­ji jen pro­to, abych neu­stá­le plnil něko­mu přá­ní: ať už man­žel­ce, dětem, přá­te­lům nebo šéfo­vi. Není důle­ži­té, co chci já, ale jenom to, co chtě­jí jiní!“

Podaří se Petru Hoffmanovi vypá­t­rat něja­ké hod­not­né infor­ma­ce a dle obje­ve­ných doku­men­tů a vlast­ních domně­nek posklá­dat celý pří­běh dohro­ma­dy? Ale jak se všech­ny ony udá­los­ti sku­teč­ně ode­hrá­ly? Nejednalo se náho­dou spí­še o důmy­sl­nou a pro­myš­le­nou past, za kte­rou pros­tě musel někdo pykat, tře­ba prá­vě Eda Ševčík, co byl prá­vě po ruce? Odhalí Petr sku­teč­nou prav­du?

Zatím netu­ším, jest­li můj výlet do kra­je před­ků při­ne­se něja­kou odpo­věď na otáz­ky pana Prokeše, ale to brzy zjis­tím.

Samotný pří­běh klid­ně ply­ne svým vlast­ním tem­pem, a až na něja­ké výjim­ky je bez jakých­ko­liv vět­ších zvra­tů v ději. Petr postup­ně obje­vu­je nové a nové mate­ri­á­ly, jež ho dále smě­ru­jí k dal­ším indi­ci­ím. Samotné pát­rá­ní začí­ná u jeho sest­ry se šano­nem plným zažlout­lých a potr­ha­ných papí­rů, odkud je nasmě­ro­ván ke kro­ni­ká­ři Štochlovi.

Pan Štochl Petru Hofmanovi posky­tl vel­mi cen­né infor­ma­ce týka­jí­cích se jeho před­cích, neboť kro­ni­ká­ře dělal už více jak pade­sát let, díky čemuž měl mož­nost pro­stu­do­vat nej­růz­něj­ší mate­ri­á­ly ze všech mož­ných oblas­tí. Bohužel, i když tato vášeň pro his­to­rii byla jeho vel­kým koníč­kem, přec ne všech­no se mu poda­ři­lo dohle­dat a správ­ně při­řa­dit.

Našel jsem něco, s čím si nikdo neví rady, není to nade­psa­né ani dato­va­né, najdeš tam spous­tu dopi­sů a růz­ných hlá­še­ní, na fot­kách jsou lidi, kte­ré vůbec neznám, a ty fot­ky z vyšet­řo­va­ných pří­pa­dů jsou lec­kdy pořád­ně nechut­né.....

Vzbuzovalo to ve mně zvě­da­vost a sou­čas­ně odpor. Bude to pří­šer­ná dři­na, než papí­ry seřa­dím a ale­spoň tro­chu se v nich zori­en­tu­ji. Proč jsem se do toho nechal navr­tat, proč jsem tomu nešťast­ní­ku Prokešovi rov­nou neřekl, že nemám čas, že jsem zava­le­ný spous­tou jiné nalé­ha­vé prá­ce?

Celým ama­tér­ským pát­rá­ním zahý­ba­jí doku­men­ty po foto­gra­fo­vi Strnadovi, jež jsou sou­čás­tí sbír­ky sta­rých doku­men­tů Andrey Winkler. Co všech­no tu Petr nalez­ne a nako­nec odha­lí?  S pomo­cí své dce­ry Lenky poma­lu roz­plé­tá pro­ple­te­né osu­dy dědeč­ka a čet­ní­ka Edy Ševčíka, a vná­ší tak postup­ně svět­lo do jed­not­li­vých udá­los­tí této těž­ké a tem­né doby.

Napadlo mi, že i já jsem tako­vý pes na sto­pě, že hle­dám ve sta­rých dopi­sech, úřed­ních dokla­dech a vzpo­mín­kách pamět­ní­ků pře­ru­šo­va­nou, pra­chem času zavá­tou linii, kte­rá by mě doved­la až k pacha­te­li dáv­né­ho zlo­či­nu. Pokud to byl vůbec zlo­čin....

Pochopit kamufláž pacha­te­lů, uvě­do­mit si, na co se vlast­ně dívám, dát si do spo­ji­tos­ti věci, kte­ré spo­lu na prv­ní pohled nesou­vi­sí, v tom vězí nej­vět­ší umě­ní úspěš­né­ho pát­ra­če.

Kromě toho se mu navíc i jemu samot­né­mu vyno­řu­jí vzpo­mín­ky na dáv­no ztra­ce­né dět­ství, a hlav­ně na neza­po­me­nu­tel­né a kou­zel­né chví­le po bohu své­ho milo­va­né­ho dědeč­ka Karla. Na dědu, a na sil­né pou­to, kte­ré se za ty roky mezi nimi vytvo­ři­lo, a kte­ré bylo pod­mí­ně­no mož­ná i tím, že jej jeho vlast­ní otec igno­ro­val a nechá­pal.

Poslední slo­va dědy: Doba je zlá, chlap­če. Ale ona nikdy neby­la dob­rá. S tím nic nena­dě­láš, svět nemě­níš. Hlavně vždyc­ky zůstaň sám sebou a drž se jen toho, čemu bez zbyt­ku věříš. Drž se. Jsi Hofman. A Hofmanovi se nikdy nevzdá­va­li!

Kniha je vel­mi čti­vá, sro­zu­mi­tel­ná a snad­no se čte. Jsou zde spo­je­né jak napí­na­vé pasá­že, tak i rutin­ní sko­ro až detek­tiv­ní pát­rá­ní s vel­mi titěr­nou pra­cí při sklá­dá­ní celé mozai­ky dáv­no již ztra­ce­né minu­los­ti. Nechybí tu roz­plé­tá­ní jed­not­li­vých pří­bě­hů, a i tak tro­chu vysvět­le­ní, proč jaká posta­va prav­dě­po­dob­ně kdy­si v minu­los­ti rea­go­va­la tím­to způ­so­bem, jaké k tomu měla pohnut­ky. Postavy jsou krás­ně popsá­ny, že si o nich doká­že­te vytvo­řit uce­le­ný obrá­zek a doká­že­te i odhad­nout, jak budou dále rea­go­vat, jak se asi v dal­ších situ­a­cí sami zacho­va­jí.

Samotné čte­ní celé­ho pří­bě­hu je napí­na­vé a doslo­va vás vtáh­ne do děje, a vy sami si bude­te přát tomu vše­mu při­jít na kloub, roz­luš­tit „mož­ná“ už ztra­ce­ná vodít­ka minu­los­ti. V kni­ze při­ná­ší pát­rá­ní v minu­los­ti dost čas­to pře­kva­pi­vé zvra­ty a vel­mi milá pře­kva­pe­ní, kte­rá bych nera­da pro­zra­di­la. Já osob­ně jsem hlav­ní­ho hrdi­nu obdi­vo­va­la za to, jak pre­ciz­ně a s jakou zod­po­věd­nos­tí se této poměr­ně těž­ké a nezá­vi­dě­ní­hod­né prá­ce zhos­til, a jakým způ­so­bem doká­zal doslo­va vytě­žit z mini­ma napros­té maxi­mum.

Nemusíš to dělat za kaž­dou cenu. Není nic hor­ší­ho, než se nutit do něče­ho, k čemu máš odpor. V živo­tě je vždyc­ky spous­ta jiných mož­nos­tí. Než tu život­ní hru vzdáš, mož­ná sto­jí za pokus pro­zkou­mat i jiné ces­ty. Možná je tam někde ta tvo­je, na kte­ré prá­vě ty budeš hlav­ní hrdin­kou.

Pan Prokeš až do posled­ní chví­le pev­ně dou­fal, že se o svém dědeč­ko­vi Edovi Ševčíkovi dozví něco pozi­tiv­ní­ho, co by koneč­ně očis­ti­lo celou jeho rodi­nu, ale ne vždyc­ky tomu tak může být. Povede se Petrovi panu Proškovi před­lo­žit něja­ké důka­zy? Ale co když nako­nec z doku­men­tů vyply­ne úpl­ně něco jiné­ho, než v co pan Prošek dou­fal? Ustojí tuto prav­du anebo bude i dál pokra­čo­vat v hle­dá­ní i bez Petra Hofmana?

Nesmíme už nikdy dopus­tit, aby se něco podob­né­ho opa­ko­va­lo, aby mla­dí lidé byli bez­dů­vod­ně vrhá­ni chřtá­nu smr­ti a aby byli pozna­me­ná­ní cej­chem zla.

Kniha „Zločin štáb­ní­ho stráž­mis­t­ra“ je pěk­ně zpra­co­va­ná, čti­vá se správ­ným nača­so­vá­ním jed­not­li­vé­ho napě­tí a drob­ných zvra­tů. Kromě toho nechy­bí ani hle­dá­ní ces­ty k srd­ci své milo­va­né dce­ry Lenky, mož­nos­ti se jí více při­blí­žit a upev­nit tak vzá­jem­ný vztah na důvě­ře a respek­tu. A nao­pak kdo milu­je hádan­ky a luš­tě­ní tajem­ství s náde­chem dáv­né minu­los­ti, bude tou­to kni­hou doslo­va pohl­cen a vta­žen do samot­né­ho děje. Knihu dopo­ru­ču­ji i jako milé odpo­čin­ko­vé čte­ní.

ZLOČIN ŠTÁBNÍHO STRÁŽMISTRA

Napsal: Otomar Dvořák

Vydala Moravská Baste MOBA, s.r.o.

Brno, 2019

Počet stran: 229

ISBN: 978-80-243-8873-1

---