(zatím nehodnoceno)
Loading...Zuzana Vejvodová (nar. 19. 9. 1980, Praha) vystudovala hudebně-dramatický obor na pražské konzervatoři. Řadu let byla členkou souboru Divadla Na Fidlovačce, v současné době je její domovskou scénou Divadlo na Vinohradech. Zkušenost má i s muzikálem (divadlo Broadway – hlavní role v muzikálu Rebelové). Pro Českou televizi natočila několik seriálů, pohádek a filmů.. V letech 2004-2009 si zahrála v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě nejslavnější ženské shakespearovské hrdinky: Julii, Desdemonu a Violu.
Filmografie: (výběr) Fotograf (2015), Nevinné lži 2: Gamemaster (TV cyklus, 2013), Hranaři (2011), Polibek na cestu (TV, 2008), Hraběnky (TV seriál, 2007), Ulice (TV seriál, 2005-2014)
Klára z Fotografa je vlastně vaše první velká role před filmovou kamerou, většinu filmografie máte spojenou s televizí. Vnímala jste nějaký zásadní rozdíl v práci?
Ano, vnímala. A moc mě při té práci bavilo pozorovat, v čem to je jiné. Jde do značné míry o odlišný druh soustředění, protože v televizi, v seriálech hlavně, je zaostřeno na kvantitu, nároky jsou kladeny na objem textu. U filmu, kde se točí na jednu kameru, zase musíte během natáčecího dne udržet kontext děje, konkrétní scény i charakteru a pak umět podat maximálně přesný výkon ty dvě tři minuty čistého času, kdy je kamera v detailu otočená na vás. Během natáčení mě zajímalo sledovat i ostatní kolegy, chodila jsem se často dívat na monitor. Znovu se mi potvrdilo, že když mám jako herečka pocit, že je něco potřeba tzv. podtrhnout, zdůraznit, zvětšit, aby bylo divákovi „jasno“, není třeba volit přehnané prostředky, stačí si to jen myslet. Ostatní je přes čáru.
Jak jste s režisérkou Irenou Pavláskovou tu vaši postavu formovaly?
Před natáčením mi paní režisérka řekla, jak si Kláru představuje, co si ona o ní myslí a já vzala všechny ty věci v potaz a pokoušela jsem se k té figuře najít zároveň i svou cestu a na place z toho něco nabídnout. Byla to mezi námi diskuse a ne něco ohraničeného, direktivního. S ní je to tvůrčí dialog oběma směry a to mě baví. Možná tím, že je žena, je vnímavější a citlivější, ať už jde o herce, o situace v rámci scénáře, nebo i atmosféru při natáčení.
Jak konkrétně to vypadalo při natáčení?
Fotograf je moje první velká zkušenost s filmem, už jenom proto pro mě je a bude tenhle film výjimečný. Výjimečný byl i díky Ireně, cítila jsem se při natáčení úplně svobodně a zároveň jsem věděla, že mě usměrní, kdybych ujela. Šla jsem do té figury naplno a byla jsem vděčná za mantinely, které mi Irena dala. Připomínky uměla říct taktně, jemně, s humorem, a tak nějak laskavě, to mě bavilo a motivovalo. Vracela jsem se na to natáčení s radostí. Cesta pro mě bývá důležitější než cíl, takže ač Fotografovi přeju ze srdce velký úspěch, to důležité mi už dal.
Máte ve filmu velmi emocionální a expresivní scény s Karlem Rodenem. Nakolik jste se musela „emočně angažovat“?
U role s tak vypjatým životním příběhem, byla expresivita, mám dojem, nutná. Já jsem se v tom okamžiku snažila co nejvíc vcítit do situací, ve kterých se ta figura nachází, a vlastně do jisté míry to spontánně „pustit“, prožít. Když jsem občas vnitřně bojovala s mírou exprese, právě tohle mi pomáhalo. Vlastně v tu chvíli věřit ve vlastní pocity a spolehnout se, že to zůstane autentické.
Jak jste vlastně vnímala postavu Kláry a její vývoj?
Podle mého Jana upřímně milovala. Jsem přesvědčená, že takový vypjatý vztah musel tu holku osudově poznamenat. Neuvažovala jsem o ní ale jako o nějakém bláznovi nebo o lidské trosce. To, že pije a začíná z toho všeho magořit, je podle mě docela logický důsledek životní situace a přístupu, jaký k ní hrdina filmu Jan měl.
Vy jste určitě znala Jana Saudka jako známého fotografa. Když jste měla možnost setkat se s ním při natáčení osobně, dozvěděla jste se o něm něco nového?
Mně ten scénář pomohl vnímat Jana Saudka jinak. Nechci paušalizovat, ale myslím, že když je někdo obdařen mimořádným talentem, tak si to někde jinde vybere daň. Tak nějak si to s tou rovnováhou na světe představuju. To že náš hrdina nebyl patrně nikdy schopen ustát takzvaně normální život, mít normální vztahy, to je ta daň za to, že je ve svém oboru výjimečný. Jeho fotky jsem dřív pozorovala spíš zpovzdálí, ne že by mě pobuřovaly, ale říkala jsem si, aha, moc tomu nerozumím a ani mi to nijak esteticky nelahodí, až díky tomuhle příběhu jsem pochopila, že on možná skrz svoje umění ventiluje nějaké běsy, které nabral třeba v dětství. Mně ten příběh pomohl pochopit i jeho způsob práce i přístup k životu.
Jak jste vnímala to, že postavu rtuťovitého extroverta ztvárňuje ve filmu urostlý introvertní Karel Roden?
V tomto případě rozhodně nejde o nějaký polodokument, neočekávám, že tam uvidím někoho, kdo je tomu člověku fyzicky podobný. Obdivuju, že Karel Roden byl schopen zprostředkovat životní energii, která byla shodná s tou, kterou pan Jan Saudek vyzařuje osobně. Tak jak jsem ho měla možnost při krátkých setkáních na place zažít. Tohle hledám jako divák. Ta shodná energie mi zprostředkuje zážitek, nikoli nějaká vnějšková podobnost. Ta je mi úplně jedno.
S Karlem Rodenem jste se ještě nikdy jako herci nesetkali. Jak se vám s ním hrálo?
Pro mne to bylo vzácné setkání. Už jsem zmínila, že dost času jsem strávila i za monitorem a sledovala jeho práci. A učila se. Osobně jsem ho poznala spíš jako uzavřeného člověka, tomu velmi dobře rozumím. Znám to od sebe. Takže i to mi bylo blízké.
Pomáhal vám nějak dotvářet roli styling postavy – kostýmy, účes, make-up...
Ano. Já tohle nepodceňuju. Někdy se říká, že teprve ve chvíli, kdy máte na sobě kostým a shodnete se s režisérem na vizuální podobě postavy, tak vám to takzvaně docvakne. Takže já se často přistihnu, a to nejen u téhle role, že mi to pomáhá. Ale nemyslím si, že v kostýmu je ta podstata.
Části seriálu: Fotograf
Nejnovější komentáře