Tato kniha ukazuje, že během života se učíme mnoha věcem jenom proto, abychom zjišťovali (znovu a znovu), že většina toho, co jsme si osvojili, je buďto chybná nebo irelevantní. Velká část našeho mozku se s tím dokáže sice vyrovnat; menší, hlubší část to však nedokáže. Nikdy nemůžeme vědět, co bude a nebude.
Dějiny myšlení jsou jen obrazem chyb, přičemž každá nová generace, přehodnocuje a opravuje chyby té předchozí. (Brian Greene)
Co když se ale pleteme doopravdy v něčem opravdu závažném? Člověk přirozeně dospěje k pochopení, že nemůže věci, které všichni považují za jisté, vědět s určitostí, a přesně se dají jen těžko ověřit. A je tu stále spousta věcí, které čekají na své objevení, a že některé možná ani nikdy skutečně nepoznáme.
Sám autor této knihy ve svém prvopočátku začal psát nejprve o vědě, protože měl za to, že věda je to nejúžasnější, co kdy lidé dělali.
„Takže - pokud jste přesvědčeni, že tím nejdůležitějším v lidském životě je hledání nových poznatků, co to znamená, když před námi již nic neleží?
Naše současné, dočasné názory a stanoviska tak vypadají, jako kdyby existovaly vždy a že to, v co jsme byli zvyklí si myslet, a co si myslíme dnes, tak nadále již nezeje žádná propast, protože naše vyvíjející se představa reality nesahá dál než ke včerejšímu dni.“
Kdybych právě teď četl tuto knihu (namísto toho, abych ji psal), pravděpodobně bych si kladl následující rozumné a opodstatněné otázky: „A co třeba význam jednotlivých věcí? Neměli bychom zdůraznit právě tohle? Není význam tím nejspolehlivějším měřítkem trvalé životnosti?“
Kdybych patřil mezi ty, kdož mají sklon nesouhlasit s čímkoli, co zrovna čtou, mohl bych mít dojem, že autor této knihy přistupuje ke skutečné kvalitě mnoha artefaktů, jako by jen okrajově souvisela s jejich konečnou hodnotou, a že jeho domněnky, nevyhnutelně naznačují, že na tom, jaké věci doopravdy jsou, záleží méně než na náhodných společenských okolnostech a nevypočitatelných hodnoceních od lidí, kteří nutně nemusí vědět, o čem mluví.
Pokud se domníváte totéž, že je má odpověď: Máte pravdu. Ne zcela, ale z větší části ano. (Zrovna toto lidé slyšet nechtějí.)“
Od téhle knihy jsem čekala hodně; hlavně příklady, které budou nějakým způsobem praktické v rámci mého obyčejného a všedního života. To se bohužel nestalo.
Toužila jsem poznat některé z domnělých pravd a polopravd, které se tváří jako pravdy, ale ve skutečnosti tomu tak není. Myslela jsem, že mě autor tyto „věčné pravdy“ vyvrátí. Sice na příkladech
velmi pěkně a názorně ukazuje, jak „ony věčné pravdy“ mají „jepičí život“, a že jsou chybné, ale nijak můj dosavadní život neobohatily, nechytly za srdce.
Vzhledem k tomu, že se jedná o úspěšného amerického autora, nejsou zrovna zvolené příklady moc blízké mně, jakožto českému čtenáři, a pokud není moc velký fanda do všeho amerického, tak se možná bude i tak trochu v textu ztrácet a nudit.
Kniha je plná zajímavých pohledů na domnělé pravdy, ale nijak moc zajímavá nebo dech beroucí témata nečekejte. Mě osobně tato kniha moc nebavila. První polovinu knihy jsem se snažila pečlivě číst stránku po stránku, ale víc jsem se do toho nutila, než si užívala samotný prožitek z čtení knihy. A druhou část knihy? Tu jsem už jen očima přelétla s nadějí, že by mě snad mohlo něco konečně zaujmout, ale nestalo se tak.
A jaké myšlenky jsem si z knihy odnesla? Např. že, logika zkrátka příliš dobře nefunguje, pokud ji aplikujeme na budoucnost. Nebo že „Během času se tyto myšlenky „uchytí ve stín“ - nebo přinejmenším ty, které se ukázaly nesporné a nevyvratitelné - staly součástí běžného většinového názoru!“
Poslední myšlenka, ta mě chytila nejvíce za srdce, a nakonec jsem se i při čtení této knihy řídila: „Útěchou vám může být, že můžete kdykoli přestat dál číst.“
A CO KDYŽ JE TO JINAK. Věčné pravdy mají krátký život
Napsal: Chuck Klosterman
Překlad: Aleš Lisa
Vydalo nakladatelství Management Press roku 2018
Vydání první
Počet stran: 272
ISBN: 978-80-7261-533-9
