Eduard Izotov: Hvězda, kterou stínila prašná cesta života

Photo © Gorky Film Studios

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Když Eduard Izotov pro­ná­ší ve zná­mé pohád­ce větu „Před naší - za naší, ces­ta má, ať neprá­ší!“, není to jen slo­va posta­vy Ivana, ale může to být i meta­fo­ra jeho vlast­ní­ho živo­ta. Narodil se na sva­té­ho Martina v Bělorusku a jeho ces­ta živo­tem byla nejen plná úspě­chů na fil­mo­vém plát­ně, ale také vyprá­vě­la o dob­ro­druž­stvích, lás­ce a nesnad­ných život­ních zkouš­kách.

Eduard začal svou fil­mo­vou kari­é­ru již v roce 1959 ve fil­mu „V tiché ste­pi“, ale pra­vým prů­lo­mem se sta­la pohád­ka „Mrazík“ z roku 1964, ve kte­ré ztvár­nil posta­vu Ivana. Tato role mu při­nes­la popu­la­ri­tu a sta­tus hvězdy, ale záro­veň ho zača­la pro­ná­sle­do­vat i v jiných oblas­tech živo­ta.

Osud mu nadě­lil nejen herec­ký talent, ale také lás­ku. Jeho man­žel­ství s Inge Budkevič bylo plné lás­ky a trva­lo 24 let, i přes nesou­hlas Eduardovy mat­ky s výbě­rem nevěs­ty. Oba vytvo­ři­li rodi­nu, kde se naro­di­la dce­ra Veronika, kte­rá se poz­dě­ji sta­la hereč­kou. I přes roz­vod zůsta­li Eduard a Inga přá­te­li a setká­va­li se pra­vi­del­ně.

Jeho život však nebyl jen růžo­vý. Za éry Andropova byl s Irinou zadr­žen a odsou­zen ke třem letům věze­ní. I přes pod­po­ru kole­gů se mu nepo­da­ři­lo unik­nout tres­tu, ačko­li byl poz­dě­ji pro­puš­těn o půl roku dří­ve. Toto obdo­bí v jeho živo­tě zna­me­na­lo nejen ztrá­tu svo­bo­dy, ale i majet­ku a fyzic­ké­ho zdra­ví.

Po pro­puš­tě­ní násle­do­va­la série tra­gic­kých udá­los­tí. Eduard utr­pěl mozko­vou mrt­vi­ci a násled­ně dal­ších pět. Postupně ztrá­cel schop­nost pohy­bu a nako­nec se stal zce­la nepo­hyb­li­vým. Duševně i fyzic­ky zlo­me­ný ode­šel z toho­to svě­ta 8. břez­na 2003. Jeho život byl zastí­něn nejen slá­vou, ale i těž­ký­mi zkouš­ka­mi, kte­rým čelil s sta­teč­nos­tí a důstoj­nos­tí.

Přestože Eduard Izotov ode­šel, jeho dědic­tví a památ­ka žijí dál. V roce 1999 byl oce­něn titu­lem Zasloužilý umě­lec Ruské fede­ra­ce, což bylo jis­tě význam­né uzná­ní jeho umě­lec­ké­ho pří­no­su. Jeho sku­teč­né oce­ně­ní by však moh­lo spo­čí­vat v tom, že jeho vnuč­ka Dina při zápi­su do prv­ní tří­dy zazpí­va­la slo­va, kte­rá pro něj zna­me­na­la tolik: „Před naší - za naší, ces­ta má, ať neprá­ší!“ - slo­va, kte­rá sym­bo­li­zu­jí sílu a odva­hu čelit život­ním výzvám, což bylo něco, co Eduard Izotov přes­ně pro­žil.

Zdroj: Čsfd.cz