ELIŠKA BALZEROVÁ (Eva)

„Záleží na tom, co chce­te zachra­ňo­vat“

 Co vás napadlo jako prv­ní, když jste dočet­la scé­nář?

Že držím v rukou krás­ný a zají­ma­vý scé­nář, a že si moc pře­ju ten film nato­čit. A taky jsem měla radost, že mi ho nabí­zí pan reži­sér Jiří Vejdělek, se kte­rým bych se zase po letech moh­la setkat.

Vaše posta­va se v prů­bě­hu fil­mu mění – z ženy, kte­rá pod­le vše­ho doká­za­la být nekom­pro­mis­ní a rázná, až po ženu, kte­rá pro záchra­nu rodi­ny udě­lá mno­hé. Jaká z těch poloh je vám vlast­něj­ší? Vlastně obě. Záleží na situ­a­ci a na tom, co člo­věk chce zachra­ňo­vat.

 To, co vás s vaší rolí spo­ju­je, ale­spoň se to tak zdá, je jaká­si akč­nost. Když něco chce­te udě­lat, udě­lá­te to. Nenaráží s tím člo­věk někdy u oko­lí?

Naráží, někdy to bývá i bolest­né, ale stej­ně to udě­lá­te.

Vaše posta­va vždy žila svou pra­cí. Pomohla tře­ba i vám prá­ce, když ode­šly děti z domo­va, aby si tam člo­věk nepři­pa­dal najed­nou sám?

Moje děti naštěs­tí z domo­va nikdy nadlou­ho neo­de­šly. Jen na zku­še­nou, učit se jazy­ky. Dodnes žije­me pod jed­nou stře­chou a nikdo z nás si, ale­spoň dou­fám, nikdy nepři­pa­dal sám.

Co pro vás bylo na ztvár­ně­ní vaší role nej­ob­tíž­něj­ší?

Časné ran­ní nástu­py trva­jí­cí celý měsíc! Téměř kaž­dé ráno se pře­su­nout na nové mís­to. Na jed­né desti­na­ci jsme neby­li déle, než 2 - 3 dny. Ale váž­ně: Vyrovnat se s nemo­cí své fil­mo­vé dce­ry. To bylo těž­ké, i když to byla naštěs­tí jen role.

Film je vlast­ně road movie – jak se vám v té sta­ré vol­ze jez­di­lo?

Obtížně. Ta volha zva­ná Carevna nemá posi­lo­va­če říze­ní ani brzd a páku řaze­ní má pod volan­tem. My dvě, zhýč­ka­né auto­ma­tic­ký­mi pře­vo­dov­ka­mi, jsme si napo­ví­da­ly, kam s tou řadí­cí pákou – naho­ru nebo dolů, nebo od sebe k sobě. Lovily jsme rych­los­ti (pou­ze tři), až maji­te­li Koljovi vstá­va­ly vla­sy hrů­zou na hla­vě. Ale byl to náš kama­rád a nikdy nám nevy­na­dal. Při prv­ní jízdě jsme mu volhu zava­ři­ly. Do rána musel vymě­nit chla­dič.

Napadlo vás někdy udě­lat si, podob­ně jako vaši posta­vu, výlet po dáv­ných mís­tech, dáv­ných zná­mých?

A víte, že mě to nedáv­no napadlo? Že bychom si s mojí sestrou moh­ly po tak asi šede­sá­ti letech zopa­ko­vat naši kaž­do­roč­ní ces­tu z již­ní Moravy na Vsetín, kam jsme jez­dí­va­ly k naše­mu táto­vi

v rám­ci, dneska nazý­va­né, stří­da­vé péče. Dneska by nás už táta bohu­žel v Brně neče­kal a zvládly bychom tu ces­tu samy a tře­ba navští­vi­ly kama­rá­dy, kte­ří nám na Vsetíně zby­li.

Jaká byla spo­lu­prá­ce s Jirkou Vejdělkem?

Jako vždy skvě­lá. On je maxi­ma­lis­ta, a to já mám ráda. Má taky ohrom­ný smy­sl pro humor, někdy až čer­ný, a to já taky ráda. Je peč­li­vě na natá­če­ní při­pra­ven a vyža­du­je to taky od celé­ho štá­bu. Ale když nám někdy rych­le a neza­dr­ži­tel­ně stou­pa­la mlha nad kra­ji­nou, kte­rou měl v plá­nu zachy­tit, nepře­j­te si to vidět. Ani sly­šet! (smích)