Hlavní postavou nového českého celovečerního dokumentárního filmu je slovenská muzikantka a herečka Dorota Nvotová, jejíž pobyt v Nepálu a zájem o sirotčinec Happy Home zavede filmaře mezi děti ulice. Osudy dětí v sirotčinci a především situace přímo na ulicích, kde jsou vidět lidé bez přístřeší, žebrající matky s dětmi i dětské gangy. Nepál je bezesporu zajímavá země a z pohledu Evropana se jeví zdejší život lidí ve městě jako každodenní boj o život. Uspokojení základních životních potřeb je pro děti motivem k jednání a v zájmu přežití je jedna z možností začlenění mezi fetující členy dětských gangů. Sirotčinec Happy Home se proti životu na ulici jeví jako pohodový svět. Děti spí v postýlkách, dostávají pravidelně jídlo, mají možnost se vzdělávat a hrají si. Dorotě Nvotové říkají přátelé i děti Fulmáya, což znamená „květ láska“. Její vztah k dětem je vřelý a až naivně obdivný. I při procházení ulicemi si jí děti všímají a ona neskrývá své okouzlení a zájem o jejich osudy. Nemocnému malému dítěti zajišťuje ošetření v nemocnici a jindy zase kupuje oblečení dospívajícímu chlapci. Svým způsobem se chová jako velké dítě, které bere situace tak, jak přichází. V dalších záběrech ji sledujeme s nezbytnou cigaretou, jak bloumá ulicemi města, po horách nebo pronáší své názory na svět v posteli nebo při snaze o vaření. Není si zcela jistá sama sebou a chtěla by nějak pomáhat okolí. Jenže není všechno tak, jak to vypadá. Kameraman zachycuje oči dětí v sirotčinci, kde je patrný skrytý smutek. Ředitel sirotčince se před kamerou snaží vypadat vesele a klade jednomu z dětí otázku, která sama o sobě nevěští nic dobrého: Bije tě tady někdo? Dítě rychle zamítavě kroutí hlavou a ředitel si viditelně oddychne. Pro tyhle filmaře se mu podařilo sehrát divadélko. Závěr dokumentu zachycuje Dorotu už v Bratislavě a ona sděluje své poslední zážitky z Nepálu. V podstatě se nedozvíme nic neočekávaného. Své místo v životě dál hledá a k tomu ještě sděluje nepříjemnou pravdu o osudu dětí v sirotčinci.
Dokument Fulmaya, dievčatko s tenkýma nohama je prvoplánově zaměřen na Dorotu, ale život dětí kolem ní je daleko zajímavější a strhne divákovu pozornost. Hraje v tom velkou úlohu prostředí, které je sice výtvarně inspirativní a umožňuje krásné záběry, ale je současně místem, kde chudí lidé bez rozdílu věku žijí přímo na ulici. Jen chvilkami mohou diváci zachytit i svět zcela odlišný. Prodejna motorek je čistá a moderní. I v bytě Dorotčiných přátel je cítit propojení s evropskou civilizací.
Film natáčel zkušený kameraman Tomáš Nováček na fotoaparát. Malému filmovému štábu se podařilo nerušit běžný život lidí, zachytit autenticitu interiéru bytů, dětské nemocnice i sirotčince. Pro dokreslení svérázné atmosféry ulic je výmluvný záběr na jednu z malých křižovatek s chaotickým pohybem vozidel i chodců.
Samotný film je velice zajímavým pohledem na život určité skupiny dětí v nepálském městě a zobrazuje snahu Doroty pomoci zlepšit jejich životní podmínky. Vendula Bradáčová si zvolila námět a natáčelo se pod jejím režijním vedením. Kromě samotného filmu si režisérka vedla také deník, který najdou zájemci na stránkách http://www.fulmayafilm.com/#!denky-z-naten/cbtu. V deníku jsou uvedeny další podrobnosti o natáčení i zajímavé postřehy, které osvětlují některé situace při filmování i podmínky běžného života v Thamelu. Hudební doprovod k filmu si nahrála sama Dorota Nvotová.
Myslím si, že tento dokumentární film tak trochu nechtěně povede k úvahám, kde a jak poskytovat pomoc v zemích, kde jsou špatné životní podmínky.
