Hunger Games jsou plné klišé, i když jdou proti proudu

S adap­ta­ce­mi úspěš­ných kniž­ních feno­mé­nů jdou jejich tvůr­ci vždy do rizi­ka. Buď se neza­lí­bí znal­cům před­lo­hy, pro­to­že se jejich tvůr­čí ambi­ce nespo­ko­jí s otroc­kým pře­pi­sem kni­hy do fil­mu, nebo se zpro­ti­ví ostat­ním tím, že před­po­klá­da­jí, že kni­hu divá­ci čet­li a budou jim tedy sta­čit pou­hé názna­ky a hlub­ší psy­cho­lo­gii postav a uve­de­ní celé­ho nové­ho svě­ta (což je u fan­ta­sy série klí­čo­vé) zfouk­nou něko­li­ka scé­na­mi, pří­pad­ně opa­ko­vá­ním někte­rých moti­vů (aby tedy kaž­dé­mu hňou­povi došlo, o co vlast­ně jde a co je nej­dů­le­ži­těj­ší). Série Hunger Games, kte­rá vyšla v roce 2008, vyvo­la­la ve čte­ná­řích (zejmé­na v USA) vlnu nad­še­ní a oka­mži­tě se sta­la best­selle­rem. Ani u nás není ten­to kniž­ní feno­mén nezná­mý, ale není tak maso­vě roz­ší­řen.

Nápad, s jakým při­šla autor­ka tri­lo­gie Hunger Games Suzanne Collins je roz­hod­ně výbor­ný a v mno­ha ohle­dech má blíz­ko k antiu­to­pic­ké vizi budouc­nos­ti, jak ji nastí­nil tře­ba George Orwell (1984) nebo Ray Bradbury (450° Fahrenheita). Jistá spo­ji­tost se dá najít i s fil­mem Truman Show Petra Weira, ale spí­še jen v hlav­ním moti­vu, kdy rea­li­ty show před­sta­vu­je pri­mi­tiv­ní zába­vu pro masy lidí, kte­rá záro­veň ničí život jejím účast­ní­kům. Filmové zpra­co­vá­ní ale má tu nevý­ho­du, že vlast­ně neví, na co se zamě­řit a tak všech­no podá­vá pří­liš zjed­no­du­še­nou for­mou a čas­to pomo­cí zby­teč­ných klišé. Žádného téma­tu se tak nedo­tkne hlou­bě­ji a celé toto odo­sob­ně­ní znač­ně stě­žu­je cel­ko­vé při­je­tí fil­mu, kdy je pocit lhos­tej­nos­ti nato­lik sil­ný, že pocí­tit sou­cit tam, kde by to bylo více než žádou­cí, je pak téměř nemož­né. 

Zpřeházený gender v moderních gladiátorských hrách

Přestože je obsa­ze­ní fil­mu mla­dé, není film typic­kým „teen“ pro­duk­tem, jako je tře­ba sága Twilight. Hunger Games mají mno­hem šir­ší záběr, což se dá poznat i z dosti povrch­ně nato­če­né­ho fil­mu. Hlavním moti­vem je dospí­vá­ní a hle­dá­ní mís­ta ve svě­tě, kte­rý není zrov­na přá­tel­sky nala­děn k jakým­ko­li názna­kům svo­bod­né­ho myš­le­ní. Země Panem, býva­lá Severní Amerika je tota­lit­ní kraj, kte­ré­mu vlád­ne hlav­ní měs­to Kapitol a při­dru­že­né okre­sy, kte­rých je cel­kem 12, v pod­sta­tě neči­ně při­hlí­že­jí kru­to­vlá­dě, kte­rou řídí hrst­ka vyvo­le­ných v čele s pre­zi­den­tem. Kdysi došlo ke krva­vé vzpou­ře a niči­vé vál­ce, na jejímž kon­ci stál mír tak křeh­ký, že se musí udr­žo­vat neu­stá­lým stra­chem podro­be­né­ho oby­va­tel­stva. K tomu prá­vě slou­ží pořá­dá­ní krva­vé tele­viz­ní show, kde se mezi sebou zabí­jí mla­dí lidé. Zvrácenou rea­li­ty show se nej­ví­ce baví oby­va­te­lé Kapitolu, kte­ří sym­bo­li­zu­jí povrch­ní a prázd­ný způ­sob živo­ta. Kritika sou­čas­né spo­leč­nos­ti a způ­so­bu zába­vy to ale není. Na to jsou zde všech­ny tyto moti­vy, kte­ré jsou sami o sobě nesmír­ně sil­né, hrubě potla­če­ny. Už jen v tom, že se film pří­liš nevě­nu­je tomu, jak pub­li­kum tyto hry vní­má. Největší důraz je kla­den na akč­ní strán­ku fil­mu, tak­že hlub­ší moti­vy jsou zce­la pohřbe­ny.

Postavy Katniss Everdeen a její­ho men­to­ra Haymitche Abernathyho, kte­ré jsou podá­ny mno­hem plas­tič­tě­ji než zby­tek postav ve fil­mu, se také stá­va­jí jedi­ný­mi, skr­ze kte­ré je ale­spoň tro­chu mož­né celý pří­běh vní­mat. Navíc je v Hunger Games podán nový typ žen­ské hrdin­ky, kte­rá je napros­tým pro­tipólem napří­klad k Belle ze Stmívání nebo k Hermioně z Harryho Pottera (ke kte­ré má ovšem doce­la blíz­ko). Vyhnout se tako­vé­mu srov­ná­ní v pod­sta­tě nelze, jeli­kož film je s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí cílem pře­de­vším na mla­dé lidi jako v pří­pa­dě fran­ší­zy Harryho Pottera nebo ságy Twilight.  (Knihy spí­še než film pak zaujmou i odrost­lej­ší.)
Katniss boří gen­de­ro­vé ste­re­o­ty­py co se týče žen­ských hrdi­nek a dává mla­dým dív­kám vzor, kte­rý je roz­hod­ně „zdra­věj­ší“ než vzor, kte­rý nasto­li­la Sněhurka v kla­sic­ké Disneyho pohád­ce.  (A kte­rý tak naiv­ně násle­du­je napří­klad Bella ze Stmívání.) Celé toto zpře­há­ze­ní tra­dič­ní­ho uspo­řá­dá­ní spo­leč­nos­ti nej­ví­ce vynik­ne ve scé­ně s Peetou, kte­rý namís­to aby šel lovit, jde sbí­rat bobu­le.

Hunger Games navíc nejsou jen zále­ži­tos­tí chlap­ců, do aré­ny smr­ti jdou ve stej­ném zastou­pe­ní také děv­ča­ta a roz­hod­ně se na ně kvů­li jejich pohla­ví nebe­re ohled a nejsou posu­zo­vá­ni z nad­řa­ze­né chla­pec­ké pozi­ce.

Získej sponzora a přežij!

Celý kon­cept tele­viz­ní show, ve kte­rém se navzá­jem zabí­jí mla­dí lidé, může být meta­fo­rou sou­čas­né­ho svě­ta v něko­li­ka ohle­dech. Ovšem sna­ha zalí­bit se lidem a zejmé­na spon­zo­rům jas­ně pou­ka­zu­je na trh. Trh, na kte­rém se z mla­dých lidí stá­va­jí hod­not­né komo­di­ty, kte­ré se dají dále zužit­ko­vat. Do hry tak vstu­pu­je odci­ze­ní, prázd­no­ta a jas­ně měři­tel­ná hod­no­ta. Na poci­ty, myš­le­ní a raci­o­nál­ní úva­hy není čas. Trh se řídí svý­mi vlast­ní­mi záko­ny. Tomu se samo­zřej­mě vze­pře hlav­ní hrdi­na svou vzpur­nou pova­hou, svo­bod­nou mys­lí a hlav­ně schop­nos­tí lás­ky a sou­ci­tu, kte­réž­to vlast­nos­ti by v lidech moh­ly zažeh­nout pla­mí­nek zne­po­ko­je­ní se sou­čas­ným sta­vem věcí. Proto jsou jí v aré­ně půso­be­ny ješ­tě „umě­lé“ pře­káž­ky a nástra­hy, kte­ré musí díky své jina­kos­ti navíc zdo­lat. Tím se však její nad­prů­měr­nost vůči ostat­ním jen potvr­zu­je. A kdo sto­jí o člo­vě­ka s pev­ným posto­jem a názo­ry, když je zde jiný, kte­rý se doká­že ohnout až k zemi, jeli­kož mu chy­bí páteř.

Namísto roz­ví­je­ní skry­tých názna­ků a tref­ných meta­for k dneš­ní civi­li­za­ci (kte­rá ač svo­bod­ná je stá­le svá­zá­na mocí, kte­rou není s to ovliv­nit) se však film sou­stře­dí spí­še na moti­vy lás­ky a hle­dá­ní si mís­ta v živo­tě. Což je hrubé pod­ce­ně­ní poten­ci­á­lu, jaké Hunger Games beze­spo­ru mají. I přes veš­ke­ré ino­va­ce, kte­ré při­ná­še­jí svou lát­kou, je for­mou zpra­co­vá­ní zastí­ra­jí náno­sem zby­teč­né­ho klišé, kte­ré se daří bořit ale­spoň Katniss (v podá­ní skvě­lé Jennifer Lawrence) a Haymitchovi, kte­rý odrá­ží odvrá­ce­nou stra­nu vítěz­ství. (Byť opět pomo­cí zná­mých moti­vů, ale záro­veň s oso­bi­tým podá­ním a sty­lem.)

Ve sním­ku se mísí něko­lik sty­lů přes mra­zi­vě horo­ro­vé moti­vy až po nablýska­nou maš­ka­rá­du faleš­né­ho svě­ta, mís­ty se ke slo­vu dostá­va­jí i prv­ky sci-fi, ale tato mozai­ka jako by nedo­ká­za­la slo­žit kva­lit­ní cel­ko­vý obraz. Zbývá jaká­si roz­tříš­tě­nost a názna­ko­vost, kte­rá zby­teč­ně ničí sil­ný poten­ci­ál námě­tu.
První fil­mo­vá adap­ta­ce tro­jdíl­né ságy tak zůstá­vá někde na pome­zí, pro­to­že se mís­ty vyja­dřu­je ke slo­ži­tým otáz­kám sou­čas­né­ho svě­ta, ale záro­veň se utí­ká ke zby­teč­ným otře­pa­ným výje­vům. Pro příš­tě by chtě­lo si ujas­nit, jest­li bude film ale­go­rií nebo akč­ní jízdou.

---

Photo © Lionsgate

---

---