Kruh 2 - A prej že už z tý studně nevyleze...

Je-li urči­tý film úspěš­ný a ješ­tě k tomu vše­mu kva­lit­ní, je napros­to logic­ké, že se tvůr­ci sna­ží osvěd­če­nou lát­ku roz­vrst­vit. V drti­vé vět­ši­ně pří­pa­dů se jed­ná o tzv. spurt vstříc odkry­té b(r)ance, tak­že jen výji­meč­ně se oko divá­ko­vo uko­jí na mate­ri­á­lu stejně tak hod­not­ném. To není nic nové­ho… Coby čás­teč­ně uspo­ko­ju­jí­cí se v této sou­vis­los­ti jeví ale­spoň sku­teč­nost, že tako­vé­to seque­ly nejsou vylo­že­ně tra­gic­ké, ale zkrát­ka jen o něco málo slab­ší, popř. stejné (a tedy méně zají­ma­vé). Vyloženě zpac­ka­né pokra­čo­vá­ní, kde je špat­ně snad úpl­ně všech­no, není až tak hoj­ně frek­ven­to­va­ným aspek­tem vyčpě­lé­ho holly­wo­od­ské­ho byz­ny­su, avšak……avšak jed­nou za uher­ský rok se vyskyt­ne výjim­ka. A ta pak stojí za to.

Posledně vyťuka­nou větu je tře­ba chá­pat „v uvo­zov­kách“, pro­to­že prá­vě na zákla­dě tako­vých­to poči­nů vzni­ka­jí recen­ze, při jejichž psa­ní se musí autor vel­mi bed­li­vě kon­t­ro­lo­vat, aby nepře­kro­čil daný rating sluš­nos­ti.

První ame­ric­ký Kruh byl neod­dis­ku­to­va­tel­ně skvě­lý z něko­li­ka hle­di­sek. Pomineme-li fakt, že se jed­na­lo o důklad­ný pře­pis japon­ské­ho ori­gi­ná­lu (s mír­nou odboč­kou v  zakon­če­ní), pozůsta­ne nám v pamě­ti jen to pozi­tiv­ní. Citlivá režie Gora Verbinského, pří­běh zasa­ze­ný do vhod­ně depri­mu­jí­cí­ho a  deš­těm zkrá­pě­né­ho pro­stře­dí, plejá­da infark­to­vých scén, účel­ná kame­ra, zapa­ma­to­vá­ní hod­ný ústřed­ní hudeb­ní motiv, krás­ná Naomi Wattsová a v  nepo­sled­ní řadě i toli­ko pří­jem­ně nepří­jem­ná zele­no­še­di­vá styli­za­ce. První Kruh byl pros­tě „na výši“ a jeho zaslou­že­ný finanč­ní úspěch před­zna­me­nal nevy­hnu­tel­né. Vedle jis­té­ho pokra­čo­vá­ní pak i pokles pro­dej­nos­ti tele­viz­ních při­jí­ma­čů a vědo­mě smrsk­nu­tou kre­a­ti­vi­tu zámoř­ských tvůr­ců ve sna­ze nato­čit stejný (a při­tom jiný) film (ze zná­měj­ších tře­bas Gothika, kte­rá vymě­ni­la studnu za stodo­lu, čer­no­vla­sou díven­ku za blon­dýn­ku apod. apod.).

Nebudu tan­co­vat oko­lo vaří­cí vody (navíc jsem úvod­ní­mi odstav­ci lec­cos pro­zra­dil), ale „nej­no­věj­ší ver­ze“ Kruhu se sku­teč­ně nepo­ved­la. Kdybych měl pou­žít něja­ké vhod­né při­rov­ná­ní, jímž bych obsah pře­de­šlé věty ješ­tě více zdů­raz­nil, z mých úst by vypadlo asi toto: kva­li­ta­tiv­ní pokles Ringu Two má hloub­ko­vé pro­por­ce macoš­ské pro­pas­ti.

Zavzpomínám-li na staré časy a vyba­vím si atmo­sfé­ru, při níž jsem sle­do­val prv­ní díl, musím sym­bo­lic­ky uro­nit slzu. Tehdy jsem sko­ro nedý­chal, ukot­ve­ným zra­kem hltal ner­vy­drá­sa­jí­cí dění na obra­zov­ce a dlou­ho poté se i bál cho­dit tem­ný­mi míst­nost­mi. Když se pak na inter­ne­tu obje­vi­ly prv­ní stříp­ky z dvoj­ky a poslé­ze i dob­ře nahuš­tě­ný trai­ler, netr­va­lo mi dlou­ho, abych se v mži­ku zařa­dil mezi ty, co si od pokra­čo­vá­ní sli­bu­jí vyvo­lá­ní týchž děsi­vých poci­tů.

Dlouho se zdá­lo, že by se mohl opa­ko­vat stejný výsle­dek jako roku 2002 - nicmé­ně už po prv­ních zku­šeb­ních pro­jek­cích se tyto před­po­kla­dy roz­ply­nu­ly.

To, co bylo lid­mi za vel­kou lou­ží „zvěs­to­vá­no“, se konec­kon­ců i napl­ni­lo. Nutno dodat, že jsem díky toho neza­žil tak mohut­né zkla­má­ní jako tře­ba u sním­ku The Saw: Hra o  pře­ži­tí. Co je ale zvlášt­ní… ačko­liv jsem u dru­hé­ho dílu neza­evi­do­val tak vel­ké roz­hoř­če­ní jako u výše zmí­ně­né­ho titu­lu, s klid­ným svě­do­mím mohu říci, že je zna­tel­ně hor­ší. Jak už bylo řeče­no v  úvod­ním shlu­ku slov, seque­ly zpra­vi­dla opi­su­jí linii své­ho před­chůd­ce. Tady to ale pla­tí jen čás­teč­ně.

Rozhodně se nedá tvr­dit, že by se dru­hý Kruh nepo­kou­šel pro­hlou­bit jed­nič­kou nakous­nu­tý pří­běh. Ačkoliv jsem původ­ní japon­ské pokra­čo­vá­ní dopo­sud nezhléd­nul a nemo­hu tak posou­dit, nako­lik je ame­ric­ká ver­ze obo­ha­ce­něj­ší a ori­gi­nál okleš­tě­něj­ší, trou­fám si oce­nit sna­hu tvůr­ců „neod­vy­prá­vět to samé“. Odmyslíme-li si prv­ních pět minut fil­mu a zná­mou scén­ku s kaze­tou a sně­ží­cí tele­vi­zí, je divák kon­fron­to­ván s úpl­ně jiným mate­ri­á­lem, v němž se tu a tam obje­ví jis­tý odkaz a náznak něče­ho, co při­po­mí­ná onen „starý-dobrý“ Ring One. Bohužel… tvůr­ci pocho­du­jí ces­tou nato­lik nevy­šla­pa­nou, že lze jejich sna­že­ní srov­nat s vaře­ním polév­ky z  pou­ho­pou­hé vody.

Příběh dru­hé­ho dílu by se dal shr­nout pří­dav­ný­mi jmé­ny typu „hloupý, naiv­ní či drzý“. První Kruh byl zají­ma­vý a sil­ný záslu­hou své jed­no­du­chos­ti a na zákla­dě zdán­li­vě blbé his­tor­ky doká­zal sko­ro nemož­né – zís­kal si mili­ó­ny divá­ků. Zásadní roz­díl ve věro­hod­nos­ti zpra­co­vá­va­né­ho námě­tu lze spat­řit v  cel­ko­vém poje­tí. A tak jestli­že jsem se po  zhléd­nu­tí jed­nič­ky vyhý­bal video­půj­čov­ně a  rekor­dé­ru, nabyl respek­tu vstříc čer­ným hřeb­cům a  pře­stal zabí­jet mou­chy, po dvoj­ce se zce­la urči­tě neza­lek­nu návštěvy výbě­hu jele­nů v ost­rav­ské zoo a  dost mož­ná si i zapnu tele­vi­zi v době ztrá­ty sig­ná­lu.

Ano – pří­či­na toho vše­ho tkví v  krko­lom­ném vysvět­lo­vá­ní a ve sku­teč­nos­ti, že to nej­dů­le­ži­těj­ší bylo vměst­ná­no do prv­ní­ho dílu. Vzhledem k tomu, že dru­há část nava­zu­je s  urči­tou rezer­vou na konec úspěš­né­ho před­chůd­ce, nezbý­vá tvůr­cům nic jiné­ho než obra­cet naru­by to, co bylo řeče­no před tře­mi lety. Pravidlo, že vás smrt nedo­stih­ne, pokud vámi uči­ně­nou kopii zázna­mu zhléd­ne do týd­ne někdo jiný, se tady uka­zu­je jako znač­ně děra­vé a podob­ně zpo­chyb­ně­na je zde i role díven­ky s dlou­hý­mi čer­ný­mi vla­sy a s jackso­nov­sky bílou ple­tí. Nový Kruh je zby­teč­ně kom­pli­ko­va­ný a v  tou­ze při­blí­žit se dvou­ho­di­no­vé stopá­ži se pokou­ší o jakousi nepře­tr­ži­tou implan­ta­ci námoř­nic­kých spo­jů. Z pohle­du uvě­ři­tel­nos­ti je děj zauz­lo­ván nato­lik, že by si s ním nepo­ra­dil ani ten nej­zběh­lej­ší tka­nič­ko­vý expert.

Snímky jako Kruh sází pře­de­vším na atmo­sfé­ru, a pokud není ona „úzkost­li­vost“ vyvo­lá­na pří­bě­hem, při­chá­zí na řadu obra­zo­vá styli­za­ce, vhod­ná výpra­va atd. I zde však nastá­vá změ­na opro­ti jed­nič­ce a opět změ­na nega­tiv­ní. Děj se pře­sou­vá z  depri­mu­jí­cí beto­no­vé zástav­by do dře­vě­né­ho pří­moř­ské­ho měs­teč­ka (jed­na z  nej­zá­sad­něj­ších chyb) a stejně tak absen­tu­je vhod­né deš­ťo­vé poča­sí, zabar­ve­ní obra­zu do zele­né­ho odstí­nu a roz­pro­stře­ní děje do šir­ší­ho množ­ství loka­cí (film se po  vět­ši­nu času ode­hrá­vá prá­vě v onom měs­teč­ku, kte­ré je samo o sobě dost neza­jí­ma­vé). Pokles při­taž­li­vos­ti výpra­vy je logic­ky zřej­mý i v  čás­tech okou­ka­ných, a tedy v mís­tech, kde jsme už stanu­li v pře­de­šlém díle. Tam už nefun­gu­je vůbec nic. Ani samo­ú­čel­ně zha­sí­na­jí­cí žárov­ky…

Režisérský zmar a sna­ha vzkří­sit dob­ře zakon­če­ný mate­ri­ál se pro­je­vu­je i v par­ti­ích, kde svůj pro­stor dostá­va­jí počí­ta­čo­vý tri­ky. Speciální efek­ty pat­ří sice k tomu nej­pro­pra­co­va­něj­ší­mu, na co ve fil­mu nara­zí­te, ale pokud v jejich pou­ži­tí nalez­ne­te něja­ký jiný smy­sl než ten exhi­bič­ní, smek­nu před váma a veřej­ně při­znám svou tupost (vyjma scé­ny se stoupa­jí­cí vodou).

Není tomu dáv­no, co jsme se na střed­ní ško­le uči­li, že správ­ná recen­ze má neje­nom zmi­ňo­vat to, co je v roz­po­ru s auto­ro­vým vku­sem, ale rov­něž i  něco pochvá­lit. Nicméně… ačko­liv bych se toho­to pra­vi­dla vel­mi rád držel, v tom­to pří­pa­dě je mi to napros­to zne­mož­ně­no. Ať pře­mýš­lím, jak pře­mýš­lím, nena­pa­dá mě ani jedi­ná věc, kte­rou bych mohl vyzdvih­nout. Je zde sice pár dob­rých leka­ček, jed­ná dob­rá zdr­hač­ka ze studně, osvěd­če­ný hudeb­ní motiv a krás­ně vydě­še­ná Naomi Wattsová, ale to je málo.

Na film, kte­rý měl navá­zat na zlo­mo­vý americko-asijský horor, pro­kla­tě málo…

---

---