Neberte se moc vážně, říká herečka Carmen Maura

Španělská hereč­ka Carmen Maura je nejen zná­má múza reži­sé­ra Pedra Almódovara, kte­ré­ho pova­žu­je za zlo­mo­vé­ho člo­vě­ka své herec­ké kari­é­ry, ale také cha­risma­tic­ká osob­nost, kte­ré při­je­la na slav­nost­ním zahá­je­ní 23. roč­ní­ku Febiofestu, kde zís­ka­la cenu Kristián za pří­nos kine­ma­to­gra­fii. 

„Pokaždé když dosta­nu něja­kou cenu mys­lím na divá­ky. Polovinu ceny bych dala pub­li­ku a polo­vi­nu stráž­né­mu Andělovi. Od malič­ka jsem chtě­la být hereč­kou a všech­na oce­ně­ní a dal­ší úspě­chy jsou pro mě jed­no vel­ké pře­kva­pe­ní navíc.“ Řekla hereč­ka Carmen Maura při pře­bí­rá­ní fil­mo­vé ceny Kristián.

Původně vystu­do­va­la Filosofii a Literaturu, ale záli­ba v herec­tví ji pro­vá­ze­la od dět­ských let. Hraní začí­na­la v ama­tér­ském herec­kém spol­ku, kte­rý když se poz­dě­ji zru­šil, jí dove­dl k myš­len­ce, jít si za svým snem dál a stát se hereč­kou pro­fe­si­o­nál­ní, či to ale­spoň zku­sit. K fil­mu se dosta­la ve svých pět­a­dva­ce­ti letech, co by paní od rodi­ny, s malým dítě­tem a dal­ším na ces­tě. Což neby­lo vůbec jed­no­du­ché. Vedle obchá­ze­ní kom­par­sů, bojo­va­la také s před­sud­ky rodi­čů. „Před čty­ři­ce­ti lety, kdy jsem s hra­ním začí­na­la, zna­me­na­lo slo­vo hereč­ka, stej­ný význam jako slo­vo šlap­ka a to byl jeden z hlav­ních důvo­dů proč o jejím herec­kým povo­lá­ní se s ní rodi­če neba­vi­li něko­lik let. Necítila jsem se být dobrou man­žel­kou, ani mat­kou, a jedi­né co mi oprav­du dob­ře šlo, bylo být dobrou hereč­kou,“ řek­la s upřím­ným pohle­dem o své kari­é­ře.

S uzná­va­ným špa­něl­ským reži­sé­rem Pedrem Almódovarem, nato­či­la zhru­ba deset fil­mů a je za ně moc ráda. „Byla to skvě­lá zába­va s ním točit. On je skvě­lý reži­sér a zaži­la jsem s ním ty nej­zá­bav­něj­ší i nej­smut­něj­ší eta­py mé kari­é­ry. Zároveň když jsme se pozna­li, tak jsme oba zrov­na začí­na­li a navzá­jem se od sebe uči­li. Díky němu vím, jak reži­sé­ři berou svo­jí prá­ci uva­žu­jí a on se ode mě nau­či­la zase spous­tu věcí o ženách. Byla jsem u jeho začát­ku a nyní s ním chtě­jí točit svě­tozná­mé hereč­ky.“ Ale na dru­hou stra­nu při­zná­vá, že vyu­ži­la mož­nos­ti točit i s jiný­mi reži­sé­ry, pro­to­že změ­na je život.

O herec­tví říká, že by to měl mít herec pře­de­vším v sobě. „Pokud není, nau­čit se sic dá, ale je to trá­pe­ní. Herectví je hlav­ně hra a nemě­lo by být pro her­ce, kte­ré­mu daná role nejde, tahle prá­ce utr­pe­ním. V živo­tě je trá­pe­ní dost a herec­tví by měla být pře­de­vším zábav­né. Také vel­kou roli hra­je náho­da a nepsa­né pra­vi­dlo - Být ve správ­ném čase na správ­ném mís­tě. Začínající her­ci, by se nemě­li brát moc váž­ně“.  Slovo kari­é­ra nemá pří­liš ráda a kri­ti­zu­je sou­čas­né začí­na­jí­cí her­ce, kte­ří mají již od samé­ho herec­ké­ho začát­ku neskrom­né ambi­ce o zís­ká­ní fil­mo­vé­ho Oskara, říká o budou­cí gene­ra­ci her­ců, hereč­ka, jenž hrá­la zhru­ba v sedm­de­sá­ti fil­mech.

„Věřím tomu, co hra­ji. Říkám si, tohle je můj dům, můj man­žel, moje děti. Jsem pře­svěd­če­ná o tom, že se dá zahrát všech­no dosta­teč­ně pře­svěd­či­vě, aby to vypa­da­lo prav­di­vě. Hrála jsem role matek, vra­hů i schi­zofre­ni­ků a zvlád­la jsem to. Nikdy bych se nene­cha­la kvů­li roli bláz­na zavřít na čas do blá­zin­ce, pro­to­že když je herec dosta­teč­ně empa­tic­ký, není ten­to extrém potře­ba.“ 

Po čty­ři­ce­ti­le­té fil­mo­vé kari­é­ře, během kte­ré zís­ka­la něko­lik pres­tiž­ních cen si své role peč­li­vě vybí­rá. Důležitý pro ní je osob­nost reži­sé­ra a vzá­jem­né poro­zu­mě­ní, ale také fak­ta, kde se bude film natá­čet, zda ve měs­tě či na ven­ko­vě, na kte­rém natá­čí nej­ra­dě­ji. Zajímá  se i o žánr fil­mu  pro­to­že je názo­ru, že roze­smát divá­ky, je dale­ko těž­ší než je dojmout.

Nyní jí čeka­jí tři role, ve kte­rých umí­rá, pro­zra­di­la, jak z nabí­ze­ných scé­ná­řů zjis­ti­la. „Tak už to v živo­tě cho­dí a je to při­ro­ze­né!“ Řekla na závěr cha­risma­tic­ká a vel­mi lid­ská herec­ká osob­nost Carmen Mauro.

Návštěvníci Febiofestu mohou vidět hereč­ku Carmen Mauro ve třech fil­mech Bláhová noc (2015), Ach, Carmelo! (1990), Ženy na pokra­ji ner­vo­vé­ho zhrou­ce­ní (1988).

---