Nestyda: Znovu a znovu ve stejném stylu, jen pro peníze?

Hlodá ve mně tako­vý pocit, že Hřebejkovi jde o divá­ky stá­le méně. Pokud vidí, že je jeho model úspěš­ný, nesna­ží se časem při­jít s něčím novým, posu­nout se do jiných rovin, ale nao­pak dělá jeden film přes­ně jako dru­hý a to mož­ná co nej­rych­le­ji za sebou, aby se trž­by nepře­sta­ly hrnout do kasič­ky. Možná už s ničím novým ani nepři­jde a tak se ze své­ho jmé­na sna­ží vyždí­mat, co se dá.

Jak už jsem nazna­čil, Nestyda nepři­ná­ší nic nové­ho pod slun­cem a sne­se tak srov­ná­ní např. s rok sta­rým Mevídkem. Jen těch nega­tiv­ních emo­cí uby­lo a posta­vy si tak úspěš­ně hle­da­jí nové zná­mos­ti, nej­lé­pe hned u lidí, kte­ré pot­ka­jí jako prv­ní a jsou pros­tě hap­py. Všechno to zapří­či­ní vel­ký nos, kte­ré­ho si najed­nou až po něko­li­ka letech všim­ne Oskar (Jiří Macháček) u své man­žel­ky Zuzany (Simona Babčáková). Beru na vědo­mí, že někdy spo­lu žijí dva lidé do doby, kdy jeden na tom dru­hém nesne­se ani ty věci, kte­ré dří­ve tolik obdi­vo­val. Ale v pří­pa­dě Oskara je více prav­dě­po­dob­né, že si vel­ké­ho nosu všim­nul až teď. Tedy v době, kdy má s tou­to ženou spo­leč­nou domác­nost a malé­ho syna. Každopádně s Oskarem zamá­vá kri­ze střed­ní­ho věku, ač se on sám stá­le cho­vá jako puber­ťák. Kromě man­žel­ky vzá­pě­tí při­chá­zí také o prá­ci mode­rá­to­ra před­po­vě­di poča­sí. To ale vůbec nejsou důvo­dy pro to, aby byl Oskar nešťast­ný. Nastěhuje se do nové­ho bytu a nachá­zí si dal­ší vzta­hy v podo­bě zra­lé zpě­vač­ky Nory (Emília Vašáryová) a o dvě gene­ra­ce mlad­ší Simony (Martina Krátká), kte­rou kdy­si učil na základ­ní ško­le. Oskarova žena nezů­stá­vá pří­liš poza­du a oka­mži­tě si nachá­zí spří­z­ně­nou duši v Matějovi s tvá­ří Pavla Lišky.

Celý děj prak­tic­ky nikam nesmě­řu­je a nic kon­krét­ní­ho ani nesdě­lu­je. Ale ta nico­ta je podá­vá­na nato­lik pod­lé­za­vě, že si jí všim­ne­te až v době, kdy jste z kina ven­ku. Film tedy nenu­dí, nebo to ale­spoň úspěš­ně mas­ku­je a i po něm si mají divá­ci o čem vyklá­dat. Jemnější pohla­ví může roze­bí­rat posta­vu Pavla Lišky v plav­kách, nebo Jiřího Macháčka ve spod­ním prádle. Jejich muž­ské pro­tějš­ky zase mohou obdi­vo­vat lad­né křiv­ky Evy Kerekéšové, coby maďar­ské au-pair, kte­rá hlí­dá man­žel­ské­mu páru dítě a jež má s Oskarem milost­ný poměr. První pořád­né fil­mo­vé role se dočka­la Simona Babčáková, kte­rá svo­ji stou­pa­jí­cí slá­vu komen­tu­je se sebe­i­ro­nic­kým nad­hle­dem, „Jsem ráda, že si můj nos koneč­ně na sebe začne vydě­lá­vat.“ Ve fil­mu se také obje­ví nema­lý počet slav­ných lidí kte­ří hra­jí sami sebe, a nehra­jí se špat­ně. Přesto nej­ví­ce (niko­liv pře­kva­pi­vě) v pamě­ti utkví výkon Emílie Vašáryové, kte­rá se dosta­la do fáze, kdy je schop­ná zahrát jak str­ha­nou mat­ku lehce retar­do­va­né­ho Václava, tak sexy a cha­risma­tic­kou zpě­vač­ku, kte­rá umí pro­bu­dit vášeň i v o něko­lik dekád mlad­ších roč­ní­cích.

Smyslem fil­mu má být prav­dě­po­dob­ně reka­pi­tu­la­ce kri­ze střed­ní­ho věku, kte­rou Oskar pro­ve­de se svou ženou po tele­fo­nu, zatím­co jejich roz­ho­vor jde pro­střed­nic­tvím rádia do éte­ru. Nejde však o něja­ké pouč­né mora­li­zo­vá­ní, scé­na pro­běh­ne jen tak mimo­děk, stej­ně jako celý film.

Nechci být špat­ným pro­ro­kem, ale hře­bej­ko­vi fil­my se začí­na­jí postup­ně okou­ká­vat a jejich návštěv­nost kon­stant­ně kle­sá. Pokud nedo­jde k něja­ké výraz­něj­ší změ­ně ve způ­so­bu hře­bej­ko­vi prá­ce či ale­spoň vol­bě témat pro zfil­mo­vá­ní, bude ten­to trend dále pokra­čo­vat. Možná už je na čase, aby se čes­ký main­stre­a­mo­vý film posu­nul někam dále.

---

---