Panský klub aneb Česká scifi bez žoldáků a tuny munice

Odlišuje se nějak sva­zek, jehož autor se zařa­zu­je mezi „Kulhánkovce“, od zbyt­ku akč­ní fan­tas­ti­ky, nebo jde jen o dal­ší mix emzá­ků, upí­rů, bohů, kybor­gů, žol­dá­ků a zby­teč­né­ho sexu?

 

Budoucnost se změ­ně­ným para­me­t­rem sku­teč­nos­ti

Kdo má v malí­ku kni­hy Jiřího Kulhánka a dal­ších ze stej­né sor­ty, ví, že bez dostat­ku zbra­ní se tam moc dělat neda­lo. Maximálně tak rych­le umřít, pro­to­že po vás obvykle od prv­ní strán­ky šlo něco hod­ně sil­né­ho, hod­ně nemi­lo­srd­né­ho a něco, co nechcíp­ne na prv­ní kul­ku mezi oči. Mohla to být jed­na věc vyho­vu­jí­cí všem třem kate­go­ri­ím, nebo rov­nou tři.

Panský klub Dana Kapči se v tom­to pří­pa­dě vydá­vá zce­la jiným smě­rem.

Jeho pre­mi­sa je napros­to nená­sil­ná a při­tom vel­mi jed­no­du­chá. V jis­tém bodě vývo­je naší rea­li­ty se po celém svě­tě začí­ná šířit tzv. GEN. Ten nezpů­so­bu­je zom­bie cho­vá­ní, ale zabra­ňu­je zesnu­lým tělům v roz­kla­du. Nic víc.

Od toho­to bodu postu­pu­je autor cel­kem Kingovsky a jed­no­du­še roze­bí­rá, jak se této situ­a­ci lid­stvo při­způ­so­bí a jak jí vyu­ži­je.

„Náš zákaz­ník, náš pán…“

Takhle zní mot­to Panského klu­bu, zakáz­ko­vé­ho ero­tic­ké­ho pod­ni­ku, kte­rý ve dne v noci při­pra­ven spl­nit svým zákaz­ní­kům ta nej­po­div­něj­ší a čas­to nej­zvrá­ce­něj­ší sexu­ál­ní přá­ní. Neexistují zde morál­ní hra­ni­ce, už nee­xis­tu­jí prak­tic­ky přá­ní, kte­rá by způ­so­bi­la byť jen pozved­nu­té obo­čí obslu­hy. Jediným fak­to­rem je cena a čas na pří­pra­vu, pro­to­že ne všech­no lze zaří­dit z hodi­ny na hodi­nu.

Panský klub vám opat­ří koho­ko­li, zaří­dí jaké­ko­li pro­stře­dí a dá vám k dis­po­zi­ci tolik per­so­ná­lu a rekvi­zit, na kolik sta­čí jeho kapa­ci­ta a vaše šraj­tofle.

Svět mor­bid­ní ele­gan­ce

Ačkoli je sama pří­bě­ho­vá lin­ka v někte­rých ohle­dech slab­ší (viz dále), výji­meč­ně sto­jí za samo­stat­nou zmín­ku prá­vě pro­stře­dí. V něm se totiž autor vyřá­dil, aniž by se stá­val extrém­ně nechut­ným. I když totiž popi­su­je mno­hé sexu­ál­ní prak­ti­ky, kde BDSM je prak­tic­ky na den­ním pořád­ku a lid­ské tělo je pou­ži­to mno­ha způ­so­by, díky lehce sta­tic­ké­mu jazy­ku půso­bí i podrob­né scé­ny tro­chu jako když Dexter Morgan líčí své vra­žed­né řádě­ní. Bez emo­cí, bez zau­je­tí, bez nadr­žo­vá­ní té či oné stra­ně. Ne kaž­dé­mu to asi sed­ne, ale v tom­to pří­pa­dě je to poměr­ně tref­né.

Kromě nej­růz­něj­ší výzdo­by sestá­va­jí­cí z mrt­vol a jejich vyu­ži­tí v exte­ri­é­rech i inte­ri­é­rech se setká­vá­me i s napros­to prak­tic­ký­mi zaří­ze­ní­mi, jako je tře­ba Spalovna na mrt­vá těla. Je znát, že auto­ro­vi zále­že­lo na funkč­nos­ti svě­ta, a byl si scho­pen domys­let, s jaký­mi pro­blémy se běž­ná spo­leč­nost musí potý­kat, a že se s nimi nějak vyrov­nat muse­la a ve svě­tě bude znát. Tyto popi­sy jsou zruč­ně vple­te­ny do děje ne samo­ú­čel­ně, ale teh­dy, když čte­nář na něco tako­vé­ho nara­zí.

Příběh…

Jako prvo­ti­na si muse­la kni­ha někde vybrat svou daň slab­ší strán­ky, kte­rou je pří­běh.

Abychom si rozu­mě­li, on není špat­ný, aspoň tedy jeho prv­ní polo­vi­na. Sice neo­sl­ní, ale sluš­ně gra­du­je a čte­nář má důvod číst dále a dostat se k bodu B.

Přibližně od půl­ky je ovšem znát jis­tá auto­ma­tič­nost a zkrat­ko­vi­tost. Nastalé pro­blémy jsou tak nějak bokem vyře­še­ny během chvil­ky a o žád­nou z postav nemá­me pří­liš strach.

To všech­no pro­to, aby v posled­ních cca dva­ce­ti strán­kách při­šel kolo­toč zvra­tů jako rána kla­di­vem, kte­rý pře­vra­cí vět­ši­nu toho, co už bylo řeče­no. Kniha si tak v závě­ru pin­ká s něko­li­ka mož­nost­mi, kte­ré asi roz­dě­lí čte­nář­stvo na ty, kte­ré ten­to vír abso­lut­ně dosta­ne, a na ty, kte­ří jen lehce poký­va­jí hla­vou – pro­to­že tohle čet­li už moc­krát – a pře­su­nou se k dal­ší­mu svaz­ku.

Celkově jde ale roz­hod­ně o to lep­ší ze samo­ná­kla­do­vé pro­duk­ce tuzem­ské fan­tas­ti­ky, ačko­li Panský klub vlast­ně až na onu „trvan­li­vost“ lid­ských těl žád­né fan­tas­tic­ké prv­ky neob­sa­hu­je. Na prvo­ti­nu to roz­hod­ně není špat­né a autor pod­le vlast­ních infor­ma­cí ve svém svě­tě ješ­tě něja­kou dobu zůsta­ne.

Jen mu ješ­tě chy­bí tro­cha pra­xe, aby se „jed­no­rá­zov­ky“ změ­ni­ly v něco, k čemu budou mít čte­ná­ři důvod se vra­cet. Samozřejmě v pří­pa­dě, že tím­to smě­rem on sám míří.

Note: There is a rating embed­ded within this post, ple­a­se visit this post to rate it.

---