RECENZE – Ztracené dopisy

Autorka: Sarah Mitchellová

Překlad: Kateřina Sigmundová

Nakladatelství: Fortuna Libri

Rok vydá­ní v ČR: 2019

Počet stran: 320

ISBN: 978-80-7546-209-1

Marta je čty­ři­a­čty­ři­ce­ti­le­tá kanad­ská uči­tel­ka, kte­rá se momen­tál­ně těž­ce vyrov­ná­vá s náh­lou smr­tí své­ho otce Lewise. Ten se před půl rokem pus­til do sepi­so­vá­ní svých pamě­tí. Martě i její sestře Elizabeth je div­né, že pamě­ti začí­na­jí až otco­vým dosa­že­ným dva­cá­tým rokem. O dět­ství, dospí­vá­ní ani zmín­ka. Také se během psa­ní otec zmí­ní, že plá­nu­je navští­vit Anglii. Sestry se diví, pro­to­že otec 70 let na brit­ském kon­ti­nen­tu nebyl. Po jeho smr­ti však zjis­tí, že si zamlu­vil hotel a pro­na­jal malou chat­ku na plá­ži měs­teč­ka Wells-next-the-Sea v Anglii. Byl tedy oprav­du váž­ně roz­hod­nut odces­to­vat. Marta se roz­hod­ne, že se do měs­teč­ka vydá a zjis­tí, co za celou tou záha­dou sto­jí. Navíc její sest­ra obje­ví v otco­vě počí­ta­či slož­ku s tajem­ným názvem Catkins. O koho jde? Měl snad otec něja­kou uta­je­nou pří­tel­ky­ni? Marta se roz­hod­ne celé věci při­jít na kloub. Navíc v Anglii stu­du­je její dce­ra, se kte­rou nema­jí posled­ní dobou prá­vě vře­lý vztah. Bude mít tedy mož­nost ji navští­vit, aniž by si Janey mys­le­la, že jí chce snad nějak lin­ko­vat život a vnu­co­vat své názo­ry.

V dějo­vé lin­ce z minu­los­ti, kte­rá se ode­hrá­vá v ang­lic­kém Norfolku v roce 1940, tedy na poza­dí dru­hé svě­to­vé vál­ky, pozná­vá­me Sylvii. Sylvie se sama sta­rá o dvě děti Ester a Lewise, jeli­kož man­žel Howard boju­je ve vál­ce. Ráda trá­ví čas v malé zdě­dě­né cha­tič­ce na plá­ži. Díky ztra­ce­né­mu prs­te­nu tam pozná­vá Connii a její­ho malé­ho bra­t­ra. Stanou se kama­rád­ka­mi a ani jed­na zpo­čát­ku netu­ší, jak se jejich živo­ty díky vál­ce pro­ple­tou.

Kniha Sarah Mitchellové mě na prv­ní pohled zau­ja­la pře­krás­nou obál­kou. Může v čte­ná­řích evo­ko­vat, že půjde o slad­ký romá­nek, nicmé­ně jde o hlu­bo­ký a sil­ný pří­běh, jehož jed­na část se ode­hrá­vá během dru­hé svě­to­vé vál­ky. Muži boju­jí na fron­tě a spous­tu rodin eva­ku­u­jí své děti do cizích náhrad­ních rodin v Americe nebo v Austrálii, aby unik­ly váleč­né­mu bom­bar­do­vá­ní. Musí být šíle­né se tře­ba na něko­lik let vzdát své­ho dítě­te, navíc nemá­te vůbec žád­nou jis­to­tu, že se ješ­tě někdy oprav­du uvi­dí­te.

Jde oprav­du o sil­ný, emo­tiv­ní pří­běh, ve kte­rém má své mís­to i roman­tic­ká lin­ka, ale roz­hod­ně na ní nesto­jí pod­sta­ta pří­bě­hu.

Sarah Mitchellová vyrůs­ta­la v Norfolku a stu­do­va­la na Cambridgeské uni­ver­zi­tě. Předtím, než se zača­la napl­no věno­vat psa­ní, pra­co­va­la téměř 20 let jako advo­kát­ka v Londýně. Román Ztracené dopi­sy je její prv­ní kni­hou, ve kte­ré se inspi­ro­va­la vzpo­mín­ka­mi rodi­čů a babič­ky s dědeč­kem v obdo­bí 2. svě­to­vé vál­ky.

Za poskyt­nu­tí recenz­ní­ho výtis­ku vel­mi děku­ji nakla­da­tel­ství Fortuna Libri. Knihu zde může­te zakou­pit.