Román pro ženy - Viewegha režíruje Filip Renč

Roman

Laura si jako obvykle jen tak zaběh­ne ke své oblí­be­né kadeř­ni­ci a jí, jejím kole­gy­ním a všem divá­kům během stří­há­ní, bar­ve­ní a fou­ká­ní poví svůj „život­ní pří­běh“, ve kte­rém postup­ně pozná­vá­me dosa­vad­ní Lauřiny part­ne­ry...

... až se dosta­ne­me k tomu osu­do­vé­mu, Oliverovi (Marek Vašut), bohém­ské­mu čty­ři­cát­ní­ko­vi z reklam­ní bran­že. Ani zjiš­tě­ní, že jde o dáv­né­ho milen­ce Lauřiny mámy (Simona Stašová), oba neod­ra­dí od vzta­hu plné­ho váš­ně. Podobně jako Laura (Zuzana Kanócz) i její ovdo­vě­lá máma se sna­ží najít muže, kte­rý ovšem mus­tí spl­ňo­vat její nároč­né poža­dav­ky.

V prv­ní řadě by to neměl být Čech (s těmi Jana pro jejich „bura­nis­mus“ napros­to skon­co­va­la), musí mít rád všech­ny národ­nos­ti, nesmí si libo­vat ve zbra­ních, nesmí být pro­ti potra­tům apod. Jana je žena svě­ta­zna­lá (polo­vi­nu svých replik má v ang­lič­ti­ně nebo ve fran­couz­šti­ně), ele­gant­ní a z titu­lu své­ho věku by už měla být dosta­teč­ně uvě­do­mě­lá. Ale v pod­sta­tě je stej­ně praš­tě­ná jako její o dva­cet let mlad­ší dce­ra. Podle mě je to nej­sym­pa­tič­těj­ší a nej­ko­mič­těj­ší posta­va z celé­ho fil­mu (např. když už na praž­ském letiš­ti mlu­ví na ste­war­dy ang­lic­ky, pro­to­že „cítí“ svět). Simoně Stašové to navíc oprav­du hod­ně slu­še­lo!!

Jako v kaž­dém Renčově fil­mu nesmí chy­bět ale­spoň na pár vte­řin se mih­nuvší Jan Svěrák, ten­to­krát v roli číš­ní­ka. V té sou­vis­los­ti si vzpo­mí­nám na vtip­nou scé­nu, kte­rou mož­ná ani neza­chy­tí­te. Jde o roz­trž­ku Olivera a Laury v čín­ské restau­ra­ci. Poté co Laura vel­mi živel­ně opus­tí restau­ra­ci, za Oliverovými zády zrov­na něja­ké­mu hos­tu ser­ví­ru­jí „Bóbika“ 🙂 V dal­ší ved­lej­ší roli se obje­vu­je Miroslav Donutil coby Lauřin a Janin sou­sed Žemla, kte­ré­mu je po vět­ši­nu fil­mu vyhra­zen k herec­kým pro­je­vům pou­ze bal­kon. Jeho smut­ná posta­va (má nemoc­nou man­žel­ku, kte­rá je ve fil­mu pou­ze sly­šet) ale dob­ře kon­tras­tu­je s buja­rou nátu­rou jeho sou­se­dek, kte­ré na bal­ko­ně neu­stá­le suší své kraj­ko­vé prádlo, pří­pad­ně sla­ví Den díkůvzdá­ní...

Román pro ženy roz­hod­ně není hlu­bo­ko­my­sl­nou soci­ál­ní son­dou, je to pros­tě „jen“ kome­die. Pokud se na něj s tím­to vědo­mím vypra­ví­te, tak by vás neměl zkla­mat. Já osob­ně ho hod­no­tím jako dobrou kome­dii se skvě­lým výko­nem Simony Stašové.

Photo © FOTO: BEN RENČ