Rozhovor s režisérem Jiřím Sádkem

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Film Polednice je moder­ním horo­rem ode­hrá­va­jí­cím se ve dne. Název sice evo­ku­je vari­a­ci známé bala­dy Karla Jaromíra Erbena, ale inspi­ra­ce tou­to básní je vel­mi vol­ná. Co vás tedy na tom­to tématu tak fas­ci­no­va­lo, jak jste na něj při­šel a co bylo impul­sem pro jeho fil­mové zpra­co­vá­ní?

„Trochu zeši­ro­ka: Miluju původ­ní tvor­bu, ale co mi v českém fil­movém pro­stře­dí schází, je něco, o co se jako divák můžu opřít. Když jdu na Titanic, tak vím, že se ta loď poto­pí, a záro­veň zaži­ju nečekané zpra­co­vá­ní. Ale pla­kát s nezná­mou tvá­ří, nezná­mých autorů – a u nás je málo­kdo pova­žo­ván za „hvězdu“, s nic neří­ka­jí­cím názvem, mě jako divá­ka nahlo­dá, jest­li chci utra­tit dvě stov­ky za kino. A tady přichází na řadu české mýty, o které se můžu jako divák opřít. Přistupujeme k tomu asi tro­chu neor­to­dox­ním způ­so­bem, kte­rý ne každému sed­ne, ale pro mě je Kytice tako­vý Harry Potter z 19. sto­le­tí. Všichni to mají v polič­ce. České mýty jsou náš malý fil­mo­vě nezpra­co­va­ný pan­te­on figu­rek.

Polednice má v každé zemi své vari­an­ty. V Polsku mají mys­lím malou holčič­ku, jin­de (v Hradci) zase krás­nou ženu kou­pa­jí­cí se v jezeře. Erben použil Polednici pro ilu­stra­ci pro­blému nekom­plet­ní rodi­ny a vzrůs­ta­jí­cí­ho napě­tí mezi mat­kou a dítě­tem. A to je pará­da. Není to jen stra­šák jako atrak­ce, ten stra­šák zastu­pu­je exis­tu­jí­cí pro­blém. Teplota stou­pá nejen oko­lo hrdi­nek, ale i mezi nimi. Prostředí, ve kterém jsou, není jen kuli­sa. To pro­stře­dí JE jejich pří­běh. A to se mi hroz­ně líbí: Naše hrdin­ky pro­ží­va­jí peklo zevnitř i zven­čí. A tro­chu se u toho bát je fajn. Pak je tu samo­zřej­mě úpl­ně osob­ní, sobecká rovi­na: Jsem svět­lo­pla­chý. Kdybych mohl žít celý život v říj­nu, budu nej­spo­ko­je­něj­ší. V létě trá­vím život za role­ta­mi a ve sklep­ních kavár­nách. Bohužel ani zima není fajn, pro­tože sníh je jed­ná vel­ká odraz­ka. To je taky peklo. V tomhle jsem si na sebe s natá­če­ním tro­chu uple­tl bič.“

Váš film Polednice má tís­ni­vou nála­du, záro­veň ale nenu­ce­ně ply­ne a nevy­hý­bá se ani lehce sar­kas­tic­kým momentům podob­ně jako tře­ba skan­di­náv­ské fil­my. Jaký typ kine­ma­to­gra­fie je vám osob­ně nej­bliž­ší?

„Mám rád fil­my, u kte­rých nedo­ká­žu předvídat, co se sta­ne; ale když se to sta­ne, vím, že logic­ky neby­la jiná mož­nost. To mě pak mile pře­kva­pí, že mě autor dostal. Taková „pře­kva­pu­jí­cí nevy­hnu­tel­nost“. Jako divák si to uží­vám, a jako fil­mař chci odha­lit, jak to autor udě­lal. Je to jako pozo­ro­vat kou­zel­nic­ký trik. A to pak nezá­le­ží na žán­ru, ani odkud film je. Rozčiluje mě, když u fil­mu cítím, že tam byly jiné mož­nos­ti vývo­je pří­bě­hu. To zavá­ní lenos­tí a laj­dác­tvím.“

Situace ve fil­mu Polednice jsou vel­mi auten­tické.  Jak jste této atmosféry docílil?

„Jedna věc je atmosféra a dru­há situ­a­ce. Za atmosféru může hlav­ně spo­lu­prá­ce s kame­ra­ma­nem Sašou Šurkalou a archi­tek­tem Honzou Novotným. Od začát­ku jsme chtě­li umís­tit pří­běh do bez­pro­sto­ru a bez­ča­sí. Náš pří­běh se mohl ode­hrát před dva­ce­ti lety stej­ně jako za pět let. Příběh se tak, mys­lím, uza­vřel do samo­statného uni­ver­za, které pomoh­lo vykres­lit tís­ni­vou, izo­lo­va­nou a sva­zu­jí­cí atmosféru. Za lec­cos může i natá­če­ní na 35mm film. A taky bylo vedro. Velký vedro. Největší od dob, co se vedro měří, prý. To taky sva­zu­jí­cí atmo­sfé­ře pomů­že. Nejen v pří­běhu!

No a situ­a­ce je hod­ně na nás tři. Slýchal jsem během pro­duk­ce a i teď něko­li­krát otáz­ku, co zrov­na my tři – „dva­cát­ní­ci“ – na Polednici vidíme. A těch důvo­dů je při­tom tolik, o tom bych mohl dis­ku­to­vat hodi­ny. Třeba v mojí gene­ra­ci stá­le aktu­ál­ní téma: Mít nebo nemít dneska dítě? Stát se rodi­čem je sou­boj ega a stra­chu s odva­hou a uzná­ním, že na svě­tě nejsme v hlav­ní, ale ved­lej­ší roli. To je pro mě velké téma. A kdo se pus­tí do toho být rodičem, ten má můj obdiv. Spousta lidí z mého oko­lí by si do kolon­ky „Děti“ dala namísto „Bezdětný“ radě­ji „Svobodný“. Tenhle vnitř­ní sou­boj pokra­ču­je i po naro­ze­ní dítě­te. Dalším důvo­dem je pro mě pozi­ce rodi­če jako fil­tru a zpro­střed­ko­va­te­le okol­ní­ho svě­ta. Co rodič neřek­ne, to dítě neví. A nao­pak. Já tře­ba do puber­ty říkal dálkovému ovla­da­či k tele­vi­zi „for­bes“ a mys­lel si, že se tomu tak říká. A on tomu tak táta říkal jen pro­to, že to je jako auto­mat v baru – ať děláš, co děláš, stej­ně z té tele­vi­ze nic nevy­pad­ne. Pro mě to bude vždyc­ky for­bes. V Polednici se ale to udr­žo­vá­ní ide­ál­ní domác­nos­ti hrou­tí – a to je pro fil­mař­ské voye­u­ry úžas­ná podívaná. My se čer­s­tvě dosta­li z věku, kdy nám rodi­če zpro­střed­ko­vá­va­li svět, a poma­lu se dostá­vá­me do momen­tu, kdy bychom ho měli dál vyprá­vět my. A co když nad tím vším ztra­tí­me kon­t­ro­lu? A ješ­tě hůř – co když na to bude­me sami? V téhle niter­ní při a pani­ce bych řekl, že se skrý­vá spous­ta oné auten­ti­ci­ty a tísně, kte­rou jsme do scénáře s Michalem pro­mít­li.“

Jaká je to zku­še­nost reží­ro­vat svůj prv­ní celo­ve­čer­ní film a hned s herec­ký­mi stá­li­ce­mi napří­klad Danielou Kolářovou, Annou Geislerovou, či Jiřím Štréblem a navíc s malým dítětem?

”Hvězdo­ku­pa to neby­la jen u her­ců. Štáb plný Českých lvů. Lepší sou­sta­vu kopro­du­cen­tů než RWE, Falcon, Fond kine­ma­to­gra­fie a HBO si jde asi taky těž­ko před­sta­vit. A zku­še­nost je to vrcho­lo­vá. Aňa je jako západ­ní herečky - kame­ra je milu­je, aniž by muse­ly coko­li udě­lat. Natož když něco dělá. Několikrát jsem si na pla­ce řekl „Proč tohle Aňa udě­la­la? To nechá­pu.“ a pak, až když jsem ji viděl na plát­ně, jsem pocho­pil proč. Ví, co dělá, a jak poma­lu, nená­sil­ně vyví­jet svou posta­vu tak, aby to divák cítil a pro­žíval, ne vědo­mě vnímal. Paní Kolářová je zase brit­ská meto­dická dáma, kte­rá se ale nebo­jí s meto­dou expe­ri­men­to­vat a obje­vo­vat něco nového. Dlouho jsme tře­ba dis­ku­to­va­li, které zví­ře jí může být inspi­ra­cí a to se odra­zi­lo v její chůzi a ges­tech. A Jirka Štrébl – já ho předtím neznal, a po tomhle si říkám: Znát by ho měl kaž­dý! Největším dospě­lým obje­vem naše­ho fil­mu je ale jis­tě Zdeněk Mucha, kte­rý jako by vypa­dl z fil­mu Sergia Leoneho. Dejte mu kame­ru pět cen­ti­me­trů od obli­če­je a udě­lá­te nej­líp. Když jsem mys­lel na posta­vu Mráze, neu­stá­le jsem říkal, že bych rád našel českého Boba Hoskinse. To jsem neče­kal, že přijde Zdeněk a tu před­sta­vu nejen spl­ní, ale ješ­tě pře­sko­čí. Ve chví­li, kdy je na pla­ce tako­vý ansám­bl her­ců, se pak režisér na pla­ce poprvé a napo­sle­dy dostá­vá do pozi­ce divá­ka. To se roze­hra­je kon­cert, kte­rý jde posu­nout a upra­vit, ale ne změ­nit. A je tu spous­ta lidí, kte­ří vás drží na sil­ni­ci.

Kája, naše hlav­ní dět­ská hvězda (!), byla her­cům regulérním sou­pe­řem. Dokonce se dosta­la do sta­vu, kdy dospě­lým kole­gům napo­ví­da­la text. To bylo úsměv­ný pro všech­ny. Uměla všech­no. A všech­no chá­pa­la. Na týden za námi přijel herec­ký kouč z Londýna, James Kemp, aby s naši­mi her­ci pra­co­val na jejich rolích. James vyu­čo­val tře­ba Michaela Fassbendera nebo Toma Hardyho, kte­ří jsou letos oba nomi­no­va­ní na Oscara. Měli jsme na to při­pra­veného pře­kla­da­te­le pro Káju. A nebyl tře­ba. Kája umí plyn­ně ang­lic­ky. Polednice byla vel­ká fyzic­ká zátěž, ale Kája to zvlád­la, pro­to­že má vrcho­lo­vou prů­pra­vu v gym­nasti­ce. Má trénin­ky snad čtyřikrát týdně. Je nejen těles­ně zdat­ná, aby ustá­la natá­če­ní, ale je nau­če­ná „to pros­tě zmák­nout“, tak­že když jí něco nešlo, hned se zakous­la, že to zvlád­ne. Žádný brek, žádné slzy. Disciplína. Trochu zima, tro­chu vedro, tro­chu úna­va, ale nic, co by ji zasta­vi­lo. A ješ­tě s úsmě­vem. Na chví­li si dokon­ce vza­la do ruky vysí­lač­ku a zastou­pi­la pomocného režiséra. A i v tom by byla bez­vad­ná!“

Pokusili jste se o žánr, kte­rý v českém pro­stře­dí pře­ci jen nemá pří­liš vel­kou tra­di­ci. Proč jste si zvo­li­li ten­to žánr a koho pova­žu­je­te v České repub­li­ce a zahra­ni­čí za kla­si­ka horo­rového žánru?

Já jsem s tím „nemá vel­kou tra­di­ci“ tro­chu opa­tr­ný. Třebaže nedě­láme komik­sové fil­my. A máme tu „Kdo chce zabít Jessie?“. Juraj Herz horor dotáhl, kam až to u nás šlo, všemi smě­ry. Od mini­ma­lis­tického Hrušínského, přes krve­žíz­nivé pedá­ly auta po parád­ní ztvár­ně­ní krás­ky a zvířete. Větší­ho mis­tra žán­ru u nás nena­jde­te. Je mu přes osm­de­sát a kaž­dý z těch filmů měl své diváky. To už je pře­ce tra­di­ce, ne? Kytice je bás­nic­ká - horo­ro­vá - sbírka. To je pře­ci taky tra­di­ce. Že nemá vel­kou tra­di­ci, vidím spíš v tom, že horor nevi­dí­me jako „enter­ta­in­ment“, horor u nás je tem­ná lyri­ka bez nad­sáz­ky nebo ztřeš­tě­ná horo­ro­vá kome­die. Nic mezi. V tomhle při­pi­su­ju záslu­hu Michalovi, že do scénáře leh­kou rukou napsal spous­tu odleh­ču­jí­cích momen­tů. O to líp v kon­tras­tu fun­gu­jí ty, které jsou snad děsivé.

A to se dotý­ká i zahra­nič­ních vzo­rů. Hitchcock nevy­tvářel primárně horor. On vzal horo­ro­vou lát­ku a zaba­lil ji do toho, co se dnes ozna­ču­je za „psy­cho thriller“, při­tom to byl horor, ne? Ptáci jsou mon­ster movie. Stejně tak Panna a netvor je pohád­ka /nebo fantasy/ a Upír z Feratu mon­ster movie. Spalovač mrt­vol je zase psy­cho thriller. Přesto jsou oba páni reži­sé­ři mistři horo­ru, nebo spíš mistři napě­tí.“

Horory jsou různé – leka­cí, psy­cho­lo­gické, dras­tické… Existuje zahra­nič­ní horor, se kte­rým cítí­te „sounále­ži­tost“, např. Ti dru­zí?

„Pro mě ultimátním horo­rem je The Shining. Jako malého mě to vydě­si­lo, pro­to­že se tam děje tolik nad­při­ro­ze­ných podiv­nos­tí! Podíval jsem se na to po letech, a ono je to všech­no raci­o­nál­ně vysvět­lené. No počkat, nebo vlast­ně není? A v tom je to kouz­lo. Balancování mezi tím, co jsou vaši vnitř­ní démoni, co jsou sku­teč­ní démoni, co jsou sku­teč­ní vnitř­ní démoni a ti nesku­teč­ní démoni. V tom pro­sto­ru nutí Kubrick diváka neus­tále přehod­no­co­vat, až se mu to všech­no sli­je do jed­no­duché myš­len­ky – že o fun­go­vá­ní démonů neví­me vůbec nic a nikdy to nepo­cho­píme.”

Na čem nyní aktu­ál­ně pra­cu­je­te, co vás momentálně zaměst­ná­vá a jaké máte další plá­ny?

„Nejhorší je se ohlédnout za fil­mem, se kte­rým jsem spo­ko­je­ný, a dou­fej­me, že budou i divá­ci, a pak začít u prázdné strán­ky s tím, že „to musí být lepší“ než posled­ně. Fond kine­ma­to­gra­fie odstar­to­val výzvou pro debu­tan­ty neu­vě­ři­tel­nou sérii udá­los­tí, kdy se při­da­li - jak už jsem říkal - ti nej­lep­ší pro­du­cen­ti v zemi, objek­tiv­ně nej­lep­ší her­ci v zemi, a natá­če­lo se na 35mm fil­mo­vou suro­vi­nu, tedy nej­lep­ší u nás dostup­nou tech­no­lo­gii. Jsem debu­tant, a Matěj pro náš pří­běh kou­pil čtyři hek­ta­ry úro­dy, pro­to­že přišly dřív žně a bylo by pose­ká­no. Prostě jsme „jen tak“ kou­pi­li údo­lí!

Tyhle věci se co do veli­kos­ti pro­jek­tu neda­jí úpl­ně pře­ko­nat. Jasně, vždyc­ky to bude víc her­ců, víc natá­če­cích dní, víc tech­ni­ky, víc čle­nů štá­bu… ale fond odstar­to­val pro­jekt, o kterém jsme si mys­le­li, že bude tako­vý čes­ký haun­ted hou­se, a mně se dosta­lo toho nej­lep­ší­ho, co u nás lze mít. Potřeba pře­ko­ná­vat sebe sama tu tedy není v tom udělat lepší pro­jekt, než je Polednice, ale udě­lat jiný pro­jekt, ve kterém se necí­tím úpl­ně bez­peč­ně, a pro­zkou­mat ho snad stej­ně dob­ře nebo líp. Jeden tako­vý mám, a prá­vě teď pro­bí­ha­jí malé, ale důle­žité krůč­ky.“

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře