Václav Kaplický - Gornostaj

Gornostaj Kaplický roze­psal v hrubých obry­sech patr­ně ješ­tě během své­ho poby­tu v Rusku a dokon­čil jej počát­kem dva­cá­tých let ve stá­le ješ­tě zbru­su novém stá­tu jmé­nem Československo. Lehké a poho­do­vé čte­ní to ale roz­hod­ně není už jen pro­to, že sám Kaplický (jehož auto­bi­o­gra­fií Gornostaj do jis­té míry je) to snad­né moc neměl.

No jo, když ono v jasa­vém opo­je­ní prv­ní repub­li­ky hrdi­ny legi­o­ná­ři máte v úmys­lu vydat kni­hu, kte­rá na toto poje­tí do vel­ké míry hází nepří­jem­ný stín, tak se asi s dobrou nepo­tá­že­te. Kniha tak moh­la spat­řit ofi­cál­ně svět­lo svě­ta až v pro­sin­ci roku 1936, to už masarykovsko-benešovské repub­li­ce nezbý­va­ly ani dva roky živo­ta...

Přiznám se, že Kaplického styl psa­ní je mi cel­kem blíz­ký, četl jsem pove­de­né vyšet­řo­vá­ní zmi­ze­ní židov­ské dív­ky v „Nalezeno prá­vem“ a mon­stróz­nost obří­ho pro­ce­su na úsvi­tu tři­ce­ti­le­té vál­ky v díle „Veliké the­atrum“. Pohříchu jsem neměl tu čest si potkat se slav­ným „Klapem na čaro­dej­ni­ce“ jinak než na stří­br­ném plát­ně, ale tak už to pros­tě někdy mám. Raději čtu ta méně zná­má díla. Leckdy to o auto­ro­vi poví dale­ko více. A že tedy Gornostaj může vyprá­vět.

Jak už jsem nazna­čil výše, jed­ná se do vel­ké míry o auto­bi­o­gra­fii. Kaplický však o sobě pří­mo nepí­še. Doslova vza­to nepí­še o nikom. Kniha nemá žád­né­ho hrdi­nu, jen tu a tam se obje­ví jmé­na postav zob­ra­zu­jí­cí urči­té útrž­ky Kaplického vzpo­mí­nek na (ne)kamarády. Dalo by se tak říci, že hlav­ní posta­vou je legie jako tako­vá.

Na strán­kách kni­hy nás Kaplický pro­vá­dí růz­ný­mi peri­pe­ti­e­mi, kte­rý­mi pro­chá­ze­li vojá­ci zaja­tí na halič­ské fron­tě, kte­ří se přes děsi­vé pod­mín­ky zaja­tec­kých tábo­rů pře­pl­ně­ných nemoc­ných s úpla­vi­cí dosta­li do čes­ko­slo­ven­ských legií na východ­ní fron­tě.

Legionáři jsou dodnes vní­má­ni jako ost­růvek demo­kra­cie a huma­nis­mu v šíle­ném zmat­ku rus­ké občan­ské vál­ky. Kaplicky samo­zřej­mě legiím veš­ke­ré záslu­hy neo­de­bí­rá (sám byl legi­o­nář, účast­ník bitvy u Zborova, z legií ale pak vylou­čen), ale sní­má z nich v této kni­ze sva­tozář a v pod­sta­tě tvr­dí, že toto mož­ná pla­tí pro roky 1917 a 1918, nicmé­ně pak se z legií stá­va­jí prak­tic­ky stej­ně bez­cit­né oddí­ly jako jsou tře­ba rudí bol­še­vi­ci, či Kolčakovi vojá­ci.

Pravda, doba to byla hod­ně zma­te­ná. Jsem dalek toho Kaplického sou­dit, nabí­zí se sice otáz­ka, zda si pod vli­vem revo­luč­ních myš­le­nek nepřed­sta­vo­val tu armá­du až přespří­liš naiv­ně, nicmé­ně během čet­by jsem moti­va­ci beze­jme­ných postav chá­pal a souznil s nimi. Legionáři bojo­va­li pro­ti Rakousku a Německu, po pode­psá­ní míru bylo jejich pri­o­rit­ním zájmem dostat se na fran­couz­skou fron­tu (popř. dostat se domů do svo­bod­né vlas­ti), ale tyto sna­hy jsou roz­měl­ně­ny záku­lis­ní­mi poli­tic­ký­mi boji, kdy se s legi­o­ná­ři ope­ru­je jako s jedo­t­ka­mi, kte­ré je tře­ba nasa­dit pro­ti bol­še­vi­kům a zku­sit tak ovlád­nout Moskvu.

Kaplický v kni­ze Gornostoj vel­mi doved­ně a suges­tiv­ně zachy­cu­je roz­po­ry uvnitř legií mezi dob­ro­vol­ci, kde ne kaž­dý se srov­nal s pře­tvo­ře­ní v pod­sta­tě dob­ro­vol­nic­ké armá­dy na kla­sic­ké vojen­ské těle­so, kte­ré boju­je za zájmy, jež s tím prvot­ním entu­zi­as­mem už mají jen málo spo­leč­né­ho. Je pak na kaž­dém čte­ná­ři jaký obrá­zek si o udá­los­tech udě­lá.

„Tahle tedy kon­čí naše slá­va“, pra­ví po dlou­hém mlče­ní důstoj­ník. „Jaká slá­va“, odpo­ví­dá mu důvěr­ník bez nejmen­ší špet­ky úcty v hla­se. „Nebili jsme se pro slá­vu. Bojovali jsme pro demo­kra­cii. Máme smůlu, že ji tu nikdo nechce. Buržoazie chce cara a ostat­ní lid bol­še­vi­ky. Pro demo­kra­cii jsme jen my a s námi něko­lik inte­li­gen­tů. Zdá se mi, že se tu bije­me zby­teč­ně,...“

---